Konec levné elektřiny, ceny čeká strmý růst

Byla to chlouba německé energetiky i strojírenského průmyslu. Dva moderní bloky plynové elektrárny Irsching v Bavorsku dosahovaly v provozu 60procentní účinnosti, což představovalo světový rekord. Jenže oba bloky budou trvale odstaveny, za současných tržních podmínek totiž nemají šanci uspět.

Konsorcium vlastníků vedené koncernem E.ON ještě vyčkávalo, zda se elektrárna uplatní alespoň v roli záložního zdroje energie. Jenže německá vláda chce v této roli využít přednostně staré elektrárny, které již jsou účetně odepsané, a tudíž jejich provoz vychází levněji. Vlastníkům tedy nezbývá nic jiného než čekat na zázrak.

Případ moderní elektrárny Irsching dokládá nezdravý stav, v němž se evropský energetický sektor aktuálně nachází. Cena elektřiny i emisních povolenek se hroutí, vyplatí se tudíž provozovat staré elektrárny nebo spalovat nejméně ekologické palivo - hnědé uhlí.

Na druhou stranu lze nalézt řadu zájmových skupin, kterým nízká cena elektřiny i plateb za emise vyhovuje. Patří sem hlavně těžký průmysl, ale prospěch z toho mají všichni spotřebitelé energie. Otázkou zůstává, jak dlouho ještě. Německo i další evropské země dávají stále hlasitěji najevo, že je třeba zasáhnout.

Energetické společnosti se začínají se změnou prostředí smiřovat. "Víme, že se doba mění. Nechceme proměnu energetiky blokovat, ale potřebujeme čas, abychom se mohli přizpůsobit," uvedl generální ředitel skupiny RWE East Martin Herrmann na odborné konferenci MERF, která se konala minulý týden v Praze.

Sekyra na staré uhelné kotle

Berlín zažil na konci dubna nevídanou demonstraci. V davu 15 tisíc demonstrujících zaměstnanců hnědouhelných lomů a elektráren pochodoval i generální ředitel koncernu RWE Peter Terium. Německý uhelný byznys hraje o přežití - a velké energetické koncerny s ním.

Vlnu neklidu vyvolal návrh spolkového ministra ekonomiky a energetiky Sigmara Gabriela, který chce zatížit výrobu elektřiny ve starších uhelných kotlích vysokou ekologickou daní. Mezi hlavní postižené budou patřit koncerny RWE a Vattenfall. Nemalý dopad však bude mít daň také na Energetický a průmyslový holding (EPH) vedený Danielem Křetínským.

Ten v minulých letech investoval řádově miliardy korun do podílů či celých uhelných elektráren na německém území, současně měl v plánu postavit novou elektrárnu v Profenu u Lipska. "EPH nekomentuje návrhy jednotlivých politických proudů v Německu, notabene před jejich schválením, v době probíhající diskuse," reaguje výkonný ředitel EP Energy Tomáš David.

Jak má návrh "Gabrielovy daně" vypadat? V praxi se jedná o postih za překročení daného objemu výroby elektřiny. Například uhelná elektrárna o výkonu 1000 megawattů bude moci v 21. roce svého provozu vypustit do ovzduší maximálně sedm milionů tun oxidu uhličitého. Poté množství každoročně klesá až na tři miliony tun v 41. roce provozu. Za každou tunu nad limit je navržen postih ve výši 18 až 20 eur za tunu vypuštěných emisí. Daň by se měla vybírat od roku 2017.

Příčiny tlaku na snížení emisí jsou zřejmé. Odstavení osmi starších jaderných bloků v reakci na havárii v japonské Fukušimě v březnu 2011 vedlo k nárůstu objemu výroby elektřiny v uhelných elektrárnách. Levné, ale ekologicky nepříznivé hnědouhelné bloky loni zajistily 25,6 procenta výroby elektřiny v Německu, což představuje největší podíl od roku 2004.

Němci se tak vystavují riziku, že v roce 2020 nedosáhnou přislíbené redukce emisí skleníkových plynů. Loni na podzim se v médiích vyrojily spekulace o vynuceném odstavení starších uhelných bloků z provozu. Podobné řešení by snad bylo realizovatelné v centrálně plánovaném hospodářství, ale ne v tržním prostředí. Proto ministr Gabriel přišel s plánem "uhelné daně".

Zatím však není nic jisté. Proti Gabrielovu návrhu protestují nejen energetické firmy a hornické odbory, ale také velká část nejsilnější vládní strany, křesťansko-demokratické CDU. Proti sankční dani jsou také vlády Saska, Braniborska a Saska-Anhaltska. Právě na jejich území se značná část hnědouhelných lomů a elektráren nachází.

Tyto nové spolkové země dodnes trápí vysoká nezaměstnanost a odliv obyvatel směrem na západ. Zánik tisíců pracovních míst se jim proto logicky nezamlouvá. K protestům se přidávají také průmyslníci. "Pokud spolková vláda tento plán prosadí, ohrozí tím bezpečnost dodávek energie," domnívá se ředitel obchodní a průmyslové komory v Magdeburku Wolfgang März. Výpadek výroby v Německu prý bude kompenzován dovozem nezdaněné elektřiny z polských a českých uhelných elektráren.

Velké koncerny zelenají

Ať již dopadne návrh ministra Sigmara Gabriela jakkoli, jedno je jisté už dnes. Uhlí je na ústupu a nemá smysl do jeho využití v energetice dále investovat. Majitelé stávajících elektráren již hrají pouze o čas - tedy jak dlouho svá zařízení ještě udrží v provozu.

Ve zkušebním provozu jsou teď zřejmě poslední nové černouhelné bloky - devátý blok mannheimské elektrárny a rozšíření elektrárny Hamburg-Moorburg. Další uhelné elektrárny už dnes v Německu nikdo nestaví. Podle statistik sdružení energetických podniků BDEW jsou z větších zdrojů ve výstavbě už jen větrné parky a plynové elektrárny.

Zatímco v minulém desetiletí velké energetické koncerny v Německu - a platí to i pro tuzemský ČEZ - na zelenou energetiku příliš nevěřily a pokračovaly v investování do klasických elektráren, nyní se snaží zpoždění dohnat. V západní polovině Evropy se nyní pozornost soustřeďuje na velké větrné parky umístěné na mělčinách v moři.

Platí to i pro koncern RWE, který měl dosud u německých ekologů pověst "fosilně-jaderného dinosaura". RWE v květnu dokončilo projekt Nordsee Ost, zahrnující 48 větrných turbín v Severním moři u ostrova Helgoland. "Náš růst pokračuje: za pouhý měsíc budeme uvádět do provozu další větrnou elektrárnu v pobřežních vodách Walesu," dodává k tomu generální ředitel RWE Peter Terium.

Právě nové větrné parky se stávají tahounem ziskovosti velkých energetických koncernů. Navzdory všem stížnostem na zhroucení tržních cen elektřiny a nepříznivé zásahy ze strany národních vlád i Evropské komise někteří hráči dokážou růst. RWE v prvním letošním čtvrtletí vykázalo nárůst čistého zisku bez mimořádných vlivů o 10 procent na 877 milionů eur, skupina EnBW si polepšila dokonce o 132 procent na 684 milionů eur.

Ne všichni v novém oboru uspěli. ČEZ také masivně investoval do větrné energetiky, jenže 240 větrných turbín na jihovýchodě Rumunska je těžce ztrátových. Tamní dceřiné firmy totiž přišly o přístup k dotacím v podobě zelených bonusů.

I to je jeden z důvodů, proč čistý zisk Skupiny ČEZ za první kvartál meziročně klesl o 24 procent na 7,6 miliardy korun.Tuzemský energetický gigant zaznamenal nejvyšší propad zisku ze všech velkých hráčů ve střední Evropě. "Závislost hospodaření ČEZ na výrobě a prodeji elektřiny je v porovnání s evropskými energetikami poměrně vysoká, pohybuje se kolem 60 procent. Je zřejmé, že do budoucna je atraktivní spíše distribuce, a to i vzhledem k sílícímu trendu decentralizace," vysvětluje analytik a menšinový akcionář ČEZ Michal Šnobr.

Nejsme fosilní dinosauři

Šéfové velkých energetických koncernů mají pověst zpátečníků, kteří blokují přechod k ekologicky přijatelné a úsporné energetice. Otázkou je, zda si tuto pověst opravdu zaslouží. Dnes se již změnám nebrání a svorně tvrdí: "Chceme být součástí řešení, ale dejte nám čas přizpůsobit se."

V tomto duchu se nesla vystoupení řečníků na odborné konferenci Mezinárodní energetické regulační fórum (MERF) pořádané poradenskou firmou Arthur D. Little v pražském Kongresovém centru. Třeba v aktuální strategii Skupiny ČEZ hrají významnou roli malé energetické zdroje, jako jsou plynové kogenerační jednotky. ČEZ také staví dobíjecí stanice pro elektromobily a radí odběratelům, jak snížit spotřebu energií. Ještě letos by měl rozjet nabídku střešních solárních panelů pro domácnosti. "V roce 2020 již chceme mít z těchto aktivit provozní zisk v řádu jednotek miliard korun," uvádí ředitel ČEZ pro obchod a strategii Pavel Cyrani.

Také ve strategii skupiny E.ON v Česku hrají klíčovou roli úspory energie dosahované za pomoci moderních kogeneračních jednotek, výměny svítidel, instalace tepelných čerpadel či zateplování budov. "Koncern E.ON s působením v Česku nadále počítá, a to i po plánovaném rozdělení," říká jednatel firmy E.ON Česká republika Radek Lucký.

Vedení skupiny E.ON totiž přistoupilo v loňském listopadu k neobvyklému kroku - rozhodlo o rozdělení na dvě části. Rozvodné sítě, obchod a aktivity v oblasti obnovitelných zdrojů zůstanou pod značkou E.ON, zatímco uhelné, plynové a jaderné elektrárny spolu s těžebními aktivitami přejdou pod novou společnost Uniper.

Generální ředitel Pražské energetiky Pavel Elis je z dnešního pohledu rád, že v minulých letech nestihl koupit některou z českých uhelných elektráren. "Dnes již vstup na trh výroby elektřiny - s výjimkou obnovitelných zdrojů - v naší strategii není," dodává Elis.

Tradiční energetické společnosti si uvědomily, že doba se změnila a vývoj směřuje k efektivnějším technologiím s minimálními emisemi skleníkových plynů. Současně si stěžují na nefér přístup některých vlád a regulačních úřadů.

Co se týká nečekaných změn legislativy a jiných pravidel, není to jen specialita balkánských zemí. Třeba retroaktivní zásahy do výkupních cen elektřiny vyrobené ze sluneční energie provedla v minulých letech řada zemí od Španělska a Itálie až po Česko.

Jistotu dnes investoři nemají ani v těch nejstabilnějších zemích západní Evropy. Vláda německé kancléřky Angely Merkelové rozhodla na jaře 2011 o okamžitém odstavení osmi jaderných bloků, čímž připravila koncerny E.ON, RWE, Vattenfall a EnBW o miliardy eur. Ještě o pár měsíců dříve jim naopak slibovala prodloužení provozu a motivovala je k nákladným investicím do modernizace jaderných elektráren.

Zmařené investice se netýkají pouze elektroenergetiky, ale také plynárenství. Evropa má k dispozici 23 terminálů pro dovoz zkapalněného zemního plynu - a dalších pět se nachází ve výstavbě - jenže v loňském roce byla jejich kapacita využita pouze z 16 procent. Důvod? Dovoz ruského plynu vychází levněji.

Jako příklad může posloužit Litva. Litevci si dlouhé roky stěžovali, že za ruský plyn platí více než jiné evropské státy. Investovali proto 173 milionů eur do terminálu pro dovoz zkapalněného plynu (LNG) v přístavním městě Klaipeda a dohodli se na dovozu norského plynu. Rusové v reakci na tento projekt snížili cenu na úroveň, které LNG bude jen těžko konkurovat.

Nebo jiný příklad: řada plynárenských podniků se nechala ovlivnit voláním evropských politiků po vyšší energetické bezpečnosti a investovala do stavby či rozšíření podzemních zásobníků plynu. Jenže výše poplatku za skladování - vzhledem k přebytku plynu na trhu - prudce klesla. Ve Francii již přistoupili k odstavení několika zásobníků z provozu.

Ceny elektřiny půjdou nahoru

Současnou situaci lze označit za éru energetického blahobytu. Střední Evropa má nadbytek elektrárenských kapacit, nabídka převyšuje poptávku i v případě ropy, zemního plynu a černého uhlí. Elektřina není vysloveně levná jen z toho důvodu, že její cenu navyšují náklady na dotování obnovitelných zdrojů energie.

Jak dlouho může tento stav, který je výhodný pro zákazníky a nevýhodný pro energetické podniky, vydržet? Podle některých odborníků je změna otázkou nejbližších pěti let.

Tisíce megawattů výkonu uhelných elektráren z evropského trhu zmizí s ohledem na stáří i neplnění přísnějších limitů pro emise škodlivin od ledna 2016. Pokud německý ministr průmyslu a energetiky Sigmar Gabriel prosadí zásah proti starým uhelným blokům, propad výroby z uhlí bude ještě výraznější.

Pokračovat bude také odstavování jaderných bloků v Německu. Zhruba za měsíc skončí provoz v bavorském Grafenrheinfeldu, v závěru roku 2017 bude následovat blok Gundremmingen B. Celkem se jedná o 2559 megawattů ztraceného výkonu.

Tlak na zdražení elektřiny vyvolá také shoda evropských politiků na reformě trhu s emisními povolenkami s platností od ledna 2019. Podle kompromisu dosaženého v Bruselu 6. května zmizí z trhu zhruba dvě třetiny ze současného přebytku odhadovaného na dvě miliardy povolenek. Ty představují dvě miliardy tun emisí oxidu uhličitého.

Cena emisní povolenky se v posledních dnech pohybuje okolo 7,5 eura za kus (neboli za tunu emisí), ale v příštích letech nejspíše prudce zdraží. Podle ankety mezi analytiky, kterou uspořádal odborný portál Carbon Pulse, lze v roce 2020 očekávat cenu okolo 20 eur.

Podle odhadu analytika Michala Šno- bra začne elektřina zdražovat již v druhé polovině letošního roku. V letech 2017 a 2018 by se měla vrátit k úrovním mezi 35 až 40 eury za megawatthodinu (oproti současným 32 eurům za dodávku v základním pásmu) a poté lze očekávat další zdražení k úrovni 50 eur.

Stále však platí, že hranice zhruba 75 eur za megawatthodinu, od které má smysl začít uvažovat o investici do jaderné, plynové či větrné elektrárny bez státních garancí a dotací, je v nedohlednu. Nové nízkoemisní zdroje v nejbližších 10 letech nejspíše nebudou mít bez takové podpory šanci.

26 procent

Takový byl podíl hnědouhelných elektráren na výrobě elektřiny v Německu. Tamní politiky vyděsil hlavně fakt, že od roku 2011 tento podíl roste.

32 eur/MWh

Současná cena elektřiny na burzách nestačí k návratnosti investice do žádné nové elektrárny.

AUTOR: David Tramba