Jaderná sinusoida mezi nadšením a strachem

Jaderná energie je budoucnost lidstva. Podobná optimistická tvrzení lze najít v řadě technických i populárně-vzdělávacích publikací z 50. a 60. let minulého století. Nový způsob výroby elektřiny lidstvo uchvátil. Co se odehrálo, že dnes má jádro nejen nadšené propagátory, ale i skalní odpůrce?

Rozvoj jaderné energetiky jako nového odvětví nabral hned od počátku poměrně rychlé obrátky. Na konci 50. let bylo na světě v provozu 17 atomových reaktorů, v 60. letech jich bylo už 60 v 15 zemích a v roce 1980 zahrnoval jaderněenergetický klub 22 zemí, které provozovaly celkem 253 jaderných reaktorů o celkovém výkonu 135 tisíc megawattů. Dalších 230 jaderných bloků se nacházelo ve výstavbě.

Nový impulz získalo jádro po prvním ropném šoku v zimě 1973/1974. Na masivní výstavbu jaderných elektráren tehdy vsadila například Francie, která díky tehdejšímu rozhodnutí dodnes získává energii téměř bez emisí skleníkových plynů, prachových částic a jiných škodlivin. Například loni země vyprodukovala štěpením uranu 77 procent elektrické energie, na fosilní zdroje připadal podíl pouhých šesti procent.

V prestižním jaderném klubu chtěl být každý a možná rizika si málokdo připouštěl. V březnu 1979 však došlo k havárii jaderného reaktoru v elektrárně Three Mile Island v Pensylvánii ve Spojených státech amerických. Přestože tehdy nedošlo k významnému úniku radioaktivních látek do okolního prostředí, pro veřejné mínění to byl šok, jehož dozvuky se projevily po celém světě.

Následující roky počet objednávek nových bloků citelně poklesl. Dosud se občanští aktivisté zaměřovali na odmítání jaderných zbraní, nyní se zvedl odpor i proti jaderným reaktorům. Zelení aktivisté se začali prosazovat ve vysoké politice, například v roce 1983 němečtí Grüne prvně uspěli ve volbách do Spolkového sněmu.

Ještě o něco dříve se od jádra odklonila jiná evropská země - Rakousko. O osudu elektrárny Zwentendorf, která byla již hotová a zahajovala proceduru spouštění, rozhodlo referendum těsnou většinou 50,5 procenta hlasů proti provozu v listopadu 1978. Jak upozorňují příznivci jádra, zuřivou protiatomovou kampaň tehdy finančně podporoval hlavní provozovatel vodních elektráren v zemi, koncern Verbund.

V polovině 80. let se celosvětové veřejné mínění ze šoku z první jaderné havárie pomalu vzpamatovávalo a objednávky nových jaderných bloků opět narůstaly. Podíl jádra na celosvětové výrobě elektřiny dosáhl 17 procent. V dubna 1986 však došlo ke katastrofě v jaderné elektrárně Černobyl. Únik radioaktivních látek do ovzduší zaznamenala celá Evropa.

V tehdejším východním bloku byly masové protesty proti jádru ještě nemyslitelné, ve svobodném světě však vypukly silné protijaderné kampaně. Bezjaderná budoucnost se následně objevila v programu i jiných politických stran než jen zelených.

Rok po černobylské havárii odhlasovali konec jaderných elektráren na svém území Italové. Historie se však často opakuje. Dramatický růst cen ropy a dalších fosilních paliv spolu s rostoucími obavami z dopadu emisí skleníkových plynů na zemské klima vrátil v minulém desetiletí jádro znovu do hry. S programem masivní výstavby nových bloků přišly Spojené státy, Británie, Čína, Rusko i mnohé další státy. Také ČEZ s podporou vlády začal připravovat rozšíření temelínské elektrárny o dva bloky.

V březnu 2011 bylo znovu všechno jinak. Zemětřesení a následné vlny tsunami zdevastovaly japonskou jadernou elektrárnu Fukušima Daiči a do jejího okolí unikly radioaktivní látky. Veřejné mínění se začalo obracet znovu proti jádru.

Typickým příkladem může být Německo, kde vláda vedená kancléřkou Angelou Merkelovou krátce "před Fukušimou" schválila prodloužení provozu stávajících bloků v průměru o 12 let. Po havárii přišel rychlý obrat - spolková vláda se rozhodla uzavřít osm starších bloků okamžitě a devět novějších postupně do roku 2022. Odklon od štěpení uranu oznámila také Belgie.

Fukušimská havárie z března 2011 otřásla vnímáním jaderné energetiky po celém světě. Přinesla však také zpřísnění bezpečnostních norem pro provoz jaderných elektráren. Všechna jaderná zařízení v zemích Evropské unie musela projít náročnými prověrkami a následně investovat do zvýšení bezpečnosti. Zásadní bezpečnostní systémy jsou dnes několikanásobně jištěny.

Veřejnost v řadě zemí, které provozují jaderné reaktory, s pokračováním jaderného programu souhlasí. To je i případ České republiky, kde podle posledních průzkumů podporuje další rozvoj jaderné energetiky 60 až 70 procent obyvatel. Kladné hlasy převažují také v Polsku, Maďarsku a na Slovensku.

Ve světě se staví celkem na 70 nových jaderných reaktorů a dalších 111 je v plánu. Nejčastěji v Číně, Rusku, Indii, USA a Jižní Koreji, ale i ve státech, u kterých by to před nedávnem nikdo nečekal. Příkladem mohou být Spojené arabské emiráty, Saúdská Arábie, Jordánsko a Egypt. Arabský svět potřebuje jádro jako náhradu za docházející ropu, ale také jako zdroj energie na získání tolik potřebné pitné vody odsolováním mořské.

Projaderné či protijaderné smýšlení jednotlivých národů formují někdy i těžko vysvětlitelné psychologické faktory. A jak ukazuje případ rakouského odporu vůči spuštění Temelína, příliš agresivní kampaň v jedné zemi může naopak vyvolat projaderné nálady v druhém státě.

ZDROJ: Atom Energy Outlook 2015