Oxid uhličitý se v ČR zatím ukládat pod zem nebude

V Česku se úložiště oxidu uhličitého (CO2) zatím sice připravovat nebude, čeští geologové nicméně už několik let zkoumají, kde by se na území ČR technologie zachytávání a ukládání CO2 pod zem uplatnila. A mají i vytipované oblasti. ČTK do dnes sdělil Vít Hladík z brněnské pobočky České geologické služby. Geologické ukládání oxidu uhličitého CO2 pod zem je součástí metody, kterou odborníci považují za jeden z perspektivních způsobů zmírňování klimatických změn. Novela zákona, na níž pracuje ministerstvo životního prostředí, tuto možnost ukládání sice nevylučuje, do roku 2020 ji ale nepovoluje.

Úřad chce do té doby určit rizika vlivů CO2 na podzemní vody, působení na horninové prostředí, ekonomickou výhodnost a bezpečnost. Ministerstvo podle Jany Taušové z tiskového oddělení v současnosti vypořádává připomínky k návrhu zákona, který vychází z evropské legislativy.

Česká geologická služba vytipovala lokality v "českém permokarbonu". Jde o pás hluboko uložených prvohorních usazenin táhnoucí se od Žatce až do Podkrkonoší a v pásu karpatské předhlubně na východní Moravě.

"Máme předběžný konzervativní odhad úložné kapacity zhruba 850 milionů tun CO2, což by určitě umožnilo realizovat desítku projektů CCS. Nic ale není zadarmo. První projekt by potřeboval podporovat subvencemi, jak se to děje na celém světě. Postupně by se technologie měla stát komerční," řekl Hladík z brněnské pobočky České geologické služby. Ta pracuje také na výzkumném projektu geologického ukládání CO2 v ČR. Skončí příští rok.

CCS (Carbon dioxide Capture and Storage) je podle Hladíka jedinou technologií, která umožňuje omezit emise CO2 při spalování fosilních paliv u stacionárních zdrojů o 90 procent a více. To může být důležité při naplňování cílů dekarbonizace do roku 2050, kdy se na úrovni EU očekává osmdesátiprocentní snížení emisí CO2.

Za posledních 250 let se množství skleníkového plynu CO2 v atmosféře neúměrně zvýšilo kvůli rostoucímu spalování fosilních paliv (uhlí, ropy a plynu). Zhruba polovinu nadbytku vstřebala vegetace nebo se rozpustila v oceánech, kde způsobuje jejich nežádoucí okyselení. Zbytek se hromadí v atmosféře a negativně ovlivňuje klima.

V rámci metody CCS se oxid uhličitý ukládá do hlubokých geologických vrstev porézních a propustných hornin, které jsou překryty nepropustnými horninami. Neexistuje však celosvětová dohoda, že opatření ke zmírnění změny klimatu (včetně této technologie) jsou potřebná, není jasné financování a veřejnost není vstřícná a důvěřivá k jakémukoli ukládání.

Jak zachytávat a ukládat CO2 zkoumá Evropa, Amerika, Austrálie i Japonsko od 90. let minulého století. Například téměř 20 let se už ukládá v moři poblíž Norska; další projekty jsou v USA, Kanadě (kde je první elektrárnu vybavenou technologií CCS), Brazílii a Saúdské Arábii.

Šárka Mrázová