Vyšlo další číslo časopisu Živa

Jersáková J., Tropek R.: Současný pohled na vzájemnou spolupráci rostlin a opylovačů
Interakce mezi rostlinami a jejich opylovači jsou klasickým příkladem mutualistických vztahů s velkým významem napříč rostlinnou i živočišnou říší. Ve svém důsledku nejde o nic jiného než o přenesení samčích pohlavních buněk rostliny na její samičí pohlavní orgán, v tomto případě dokonce za úplatu, a navíc jedincem zcela jiného druhu organismu. Kdyby nešlo o rostlinu, způsobovala by podobná představa nelehké spaní nejednomu mravokárci.


Jihoafrický mnohokvět hroznatý (Kniphofia uvaria, kopečkovitý - Asphodelaceae) neboli Kleopatřina jehla s dlouze trubkovitými květy je hlavním zdrojem nektaru pro okáče Aeropetes tulbaghia. Foto: Jana Jersáková

Jersáková J., Tropek R.: Polinační syndromy
Polinační syndromy představují ucelené soubory fenotypových vlastností květů rostlin (jako jsou barva, vůně, tvar apod.), které jsou výsledkem konvergentní adaptace květů k opylování určitou skupinou živočichů. Tento koncept vznikl již v sedmdesátých letech 19. stol. a sloužil především k utřídění nesmírné diverzity květů a odhadům, kdo je skutečným opylovačem v případě absence přímých pozorování. Není proto překvapením, že syndromy sehrály ústřední roli v rozvoji oboru polinační biologie a jsou dodnes používaným nástrojem. Článek přináší debatu nad užitečností tradičních polinačních syndromů v současné polinační ekologii a přehled hlavních polinačních syndromů.


Kubánský endemit listonos květní (Phyllonycteris poeyi) opyluje ibiškovitý strom Talipariti elatum (slézovité - Malvaceae). Foto: C. A. Mancina

Bureš L.: Fenomén Velká kotlina 5. Cévnaté rostliny
Velká kotlina byla dlouhodobě označována jako jedna z nejbohatších nebo dokonce jako druhově nejbohatší botanická lokalita České republiky. Ukázalo se, že to pro cévnaté rostliny neplatí. Přesto Velká kotlina zůstává nadále významnou botanickou lokalitou nejen pro diverzitu vegetace, ale především pro výskyt endemických a jinde v republice se nevyskytujících druhů. Významný je také společný výskyt různých geoelementů a druhů s velmi odlišnými stanovištními nároky. Rostou zde druhy vysokohorské a boreální spolu s prvky nížinnými a teplomilnými, řada druhů cévnatých rostlin tu dosahuje v rámci ČR svých výškových maxim. Vyskytují se zde vedle sebe rostliny vápnomilné i vápnostřezné. Přestože jde o tak významnou botanickou lokalitu, jež je chráněna jako součást národní přírodní rezervace Praděd, některé vzácné druhy rostlin zde již vyhynuly a další jsou aktuálně ohroženy.


Mateřídouška ozdobná sudetská (Thymus pulcherrimus subsp. sudeticus) se ve Velké kotlině v Jeseníkách vyskytuje především na vápnitých skalách, ale roste i na bývalých pastvinách na hluboké půdě, stejně jako na holé štěrkové suti. Foto: Leo Bureš

Urban P.: Dobře míněná translokace aneb Kamzík tatranský v Nízkých Tatrách
Nevyhnutelnou (i když často diskutovanou a polemickou) součástí péče o chráněné druhy živočichů jsou ochranářská přesídlení/vysazení - translokace, tedy člověkem zprostředkované přesuny živých organismů z jedné oblasti do jiné. Probíhají formou posilování určitých ohrožených populací, repatriačních programů a introdukčních programů. Reintrodukční či translokační biologie je proto důležitou součástí biologie ochrany přírody. Několik forem ochranářsky i jinak míněných vysazení se uskutečnilo také u kamzíka horského (Rupicapra rupicapra), nejhojnějšího kopytníka vysokohorských oblastí Evropy a Blízkého východu.


Horní uzávěr Lomnisté doliny v Nízkých Tatrách. Foto Peter Urban

Populárně-naučný časopis Živa přináší příspěvky z biologických oborů, vychází šestkrát ročně v tištěné i elektronické verzi. Vydává ho Nakladatelství Academia za podpory Akademie věd ČR.

Úvodní foto: Kamzík tatranský (Rupicapra rupicapra tatrica) - endemický poddruh a glaciální relikt Západních a Východních Tater. Foto: Peter Urban

Připravili: Dana Drožová a Luděk Svoboda, Středisko společných činností AV ČR
Foto: Archiv Živy