Svět potřebuje rychle \"zezelenat\"
Když se představitelé zemí celého světa před čtyřmi lety setkali na summitu
milénia, dohodli se na tom, že omezí celosvětovou chudobu na polovinu do roku
2015. Kromě toho se zavázali ke zlepšení ochrany životního prostředí, protože
chápali jeho stěžejní roli při zajišťování dlouhodobého ekonomického růstu,
lidského rozvoje a stability. Potíž spočívá v tom, že je pokrok ve věci
životního prostředí znepokojivě malý.
Míra odlesňování se zvyšuje a pouze za posledních deset let bylo vykáceno téměř
100 miliónů hektarů lesa. Z velké části proto, že chudí farmáři v Africe a
Latinské Americe jsou nuceni kácet stromy, poněvadž nemají jiný přístup k půdě a
energetickým zdrojům.
Současně s tím stoupají emise oxidu uhličitého. Cílem Evropské unie je omezit do
roku 2010 emise skleníkových plynů o osm procent, avšak při současné politice
bude dosaženo pouze půlprocentního snížení. Ze všech živočišných druhů je
ohroženo 12 procent ptáků, čtvrtina savců a třetina ryb.
Ekologické problémy jsou ještě palčivější v rozvojových zemích, kde žije pět ze
šesti miliard obyvatel zeměkoule. Ochrana životního prostředí v těchto státech
přímo souvisí s lidským rozvojem a s chudobou. Více než miliarda lidí v
rozvojových zemích nemá přístup k čisté vodě a více než dvě miliardy postrádají
také přístup k základním hygienickým potřebám. Každý rok zde zemře pět až šest
miliónů lidí, převážně dětí na následky chorob přenášených vodou.
Co je potřeba učinit? Pro začátek musíme definovat základní nerovnováhu v
globální ekologické rovnici. Velkou část škod mají na svědomí bohatší země. Ty
zahrnují jen 15 procent světové populace, ale vytvářejí polovinu emisí oxidu
uhličitého. Velkou část \"nákladů\" ovšem platí země chudší. Kvůli zhoršenému
životnímu prostředí přicházejí až o osm procent HDP ročně a trpí ničivými
důsledky pro lidské zdraví a blahobyt.
Bohaté země musí nést větší zodpovědnost za řešení problému. Což znamená změnit
způsob, jímž vyrábějí a spotřebovávají energii - snižováním dotací, zajišťováním
odpovídajících cen a zdaňováním ekologicky škodlivých výrobků.
Zároveň to však znamená poskytovat více prostředků rozvojovým zemím na ochranu
životního prostředí. Financování ekologických projektů v letech 1990 až 2000
stagnovalo. Pomoc životnímu prostředí činila dvě miliardy dolarů za rok, což
ostře kontrastuje s 900 miliardami dolarů, které svět každoročně vydává na
vojenské výdaje.
Máme-li válku se zhoršováním životního prostředí vyhrát, potřebujeme dosáhnout
obratu ve třech oblastech.
Rozvinuté země musí jít příkladem a přecházet na modely ekologicky nezávadné
výroby a spotřeby včetně větší kontroly emisí skleníkových plynů a používání
inovativních mechanismů, jako jsou \"uhlíkové fondy\" k odkupu kompenzací od
rozvojových zemí. Dobrým počinem by bylo i obrácení klesajícího trendu ve výši
příspěvků do Světového programu ochrany životního prostředí.
Rozvojové země musí zlepšit svou politiku v kritických oblastech vody, energie,
dopravy a obchodu, a to včetně politiky cenové. To pomůže snížit spotřebu
vzácných přírodních zdrojů.
Mezinárodní společenství se musí mnohem seriózněji zavázat k hospodárnosti a k
využívání obnovitelné energie i jiných ekologicky nezávadných energetických
zdrojů. Zaujmeme-li přístup \"půjde to jako obvykle\", pak budou emise oxidu
uhličitého do roku 2030 o 70 procent vyšší než dnes a obnovitelné zdroje energie
budou představovat pouhá čtyři procenta z celkové energetické spotřeby.
V průběhu příštích 25 let se počet obyvatel na Zemi rozroste o další dvě
miliardy lidí, kteří budou klást obrovské nároky na energii a ekonomický růst.
Nebude-li tohoto růstu dosaženo ekologicky trvale udržitelným způsobem, bude to
mít katastrofální dopad na lidský blahobyt. Ode dneška za 25 let již bude pozdě
činit správná rozhodnutí. V zájmu svých dětí a dětí našich dětí musíme jednat
hned.
Když se představitelé zemí celého světa před čtyřmi lety setkali na summitu milénia, dohodli se na tom, že omezí celosvětovou chudobu na polovinu do roku 2015. Kromě toho se zavázali ke zlepšení ochrany životního prostředí, protože chápali jeho stěžejní roli při zajišťování dlouhodobého ekonomického růstu, lidského rozvoje a stability. Potíž spočívá v tom, že je pokrok ve věci životního prostředí znepokojivě malý.
Míra odlesňování se zvyšuje a pouze za posledních deset let bylo vykáceno téměř 100 miliónů hektarů lesa. Z velké části proto, že chudí farmáři v Africe a Latinské Americe jsou nuceni kácet stromy, poněvadž nemají jiný přístup k půdě a energetickým zdrojům.
Současně s tím stoupají emise oxidu uhličitého. Cílem Evropské unie je omezit do roku 2010 emise skleníkových plynů o osm procent, avšak při současné politice bude dosaženo pouze půlprocentního snížení. Ze všech živočišných druhů je ohroženo 12 procent ptáků, čtvrtina savců a třetina ryb.
Ekologické problémy jsou ještě palčivější v rozvojových zemích, kde žije pět ze šesti miliard obyvatel zeměkoule. Ochrana životního prostředí v těchto státech přímo souvisí s lidským rozvojem a s chudobou. Více než miliarda lidí v rozvojových zemích nemá přístup k čisté vodě a více než dvě miliardy postrádají také přístup k základním hygienickým potřebám. Každý rok zde zemře pět až šest miliónů lidí, převážně dětí na následky chorob přenášených vodou.
Co je potřeba učinit? Pro začátek musíme definovat základní nerovnováhu v globální ekologické rovnici. Velkou část škod mají na svědomí bohatší země. Ty zahrnují jen 15 procent světové populace, ale vytvářejí polovinu emisí oxidu uhličitého. Velkou část \"nákladů\" ovšem platí země chudší. Kvůli zhoršenému životnímu prostředí přicházejí až o osm procent HDP ročně a trpí ničivými důsledky pro lidské zdraví a blahobyt.
Bohaté země musí nést větší zodpovědnost za řešení problému. Což znamená změnit způsob, jímž vyrábějí a spotřebovávají energii - snižováním dotací, zajišťováním odpovídajících cen a zdaňováním ekologicky škodlivých výrobků.
Zároveň to však znamená poskytovat více prostředků rozvojovým zemím na ochranu životního prostředí. Financování ekologických projektů v letech 1990 až 2000 stagnovalo. Pomoc životnímu prostředí činila dvě miliardy dolarů za rok, což ostře kontrastuje s 900 miliardami dolarů, které svět každoročně vydává na vojenské výdaje.
Máme-li válku se zhoršováním životního prostředí vyhrát, potřebujeme dosáhnout obratu ve třech oblastech.
Rozvinuté země musí jít příkladem a přecházet na modely ekologicky nezávadné výroby a spotřeby včetně větší kontroly emisí skleníkových plynů a používání inovativních mechanismů, jako jsou \"uhlíkové fondy\" k odkupu kompenzací od rozvojových zemí. Dobrým počinem by bylo i obrácení klesajícího trendu ve výši příspěvků do Světového programu ochrany životního prostředí.
Rozvojové země musí zlepšit svou politiku v kritických oblastech vody, energie, dopravy a obchodu, a to včetně politiky cenové. To pomůže snížit spotřebu vzácných přírodních zdrojů.
Mezinárodní společenství se musí mnohem seriózněji zavázat k hospodárnosti a k využívání obnovitelné energie i jiných ekologicky nezávadných energetických zdrojů. Zaujmeme-li přístup \"půjde to jako obvykle\", pak budou emise oxidu uhličitého do roku 2030 o 70 procent vyšší než dnes a obnovitelné zdroje energie budou představovat pouhá čtyři procenta z celkové energetické spotřeby.
V průběhu příštích 25 let se počet obyvatel na Zemi rozroste o další dvě miliardy lidí, kteří budou klást obrovské nároky na energii a ekonomický růst. Nebude-li tohoto růstu dosaženo ekologicky trvale udržitelným způsobem, bude to mít katastrofální dopad na lidský blahobyt. Ode dneška za 25 let již bude pozdě činit správná rozhodnutí. V zájmu svých dětí a dětí našich dětí musíme jednat hned.
Míra odlesňování se zvyšuje a pouze za posledních deset let bylo vykáceno téměř 100 miliónů hektarů lesa. Z velké části proto, že chudí farmáři v Africe a Latinské Americe jsou nuceni kácet stromy, poněvadž nemají jiný přístup k půdě a energetickým zdrojům.
Současně s tím stoupají emise oxidu uhličitého. Cílem Evropské unie je omezit do roku 2010 emise skleníkových plynů o osm procent, avšak při současné politice bude dosaženo pouze půlprocentního snížení. Ze všech živočišných druhů je ohroženo 12 procent ptáků, čtvrtina savců a třetina ryb.
Ekologické problémy jsou ještě palčivější v rozvojových zemích, kde žije pět ze šesti miliard obyvatel zeměkoule. Ochrana životního prostředí v těchto státech přímo souvisí s lidským rozvojem a s chudobou. Více než miliarda lidí v rozvojových zemích nemá přístup k čisté vodě a více než dvě miliardy postrádají také přístup k základním hygienickým potřebám. Každý rok zde zemře pět až šest miliónů lidí, převážně dětí na následky chorob přenášených vodou.
Co je potřeba učinit? Pro začátek musíme definovat základní nerovnováhu v globální ekologické rovnici. Velkou část škod mají na svědomí bohatší země. Ty zahrnují jen 15 procent světové populace, ale vytvářejí polovinu emisí oxidu uhličitého. Velkou část \"nákladů\" ovšem platí země chudší. Kvůli zhoršenému životnímu prostředí přicházejí až o osm procent HDP ročně a trpí ničivými důsledky pro lidské zdraví a blahobyt.
Bohaté země musí nést větší zodpovědnost za řešení problému. Což znamená změnit způsob, jímž vyrábějí a spotřebovávají energii - snižováním dotací, zajišťováním odpovídajících cen a zdaňováním ekologicky škodlivých výrobků.
Zároveň to však znamená poskytovat více prostředků rozvojovým zemím na ochranu životního prostředí. Financování ekologických projektů v letech 1990 až 2000 stagnovalo. Pomoc životnímu prostředí činila dvě miliardy dolarů za rok, což ostře kontrastuje s 900 miliardami dolarů, které svět každoročně vydává na vojenské výdaje.
Máme-li válku se zhoršováním životního prostředí vyhrát, potřebujeme dosáhnout obratu ve třech oblastech.
Rozvinuté země musí jít příkladem a přecházet na modely ekologicky nezávadné výroby a spotřeby včetně větší kontroly emisí skleníkových plynů a používání inovativních mechanismů, jako jsou \"uhlíkové fondy\" k odkupu kompenzací od rozvojových zemí. Dobrým počinem by bylo i obrácení klesajícího trendu ve výši příspěvků do Světového programu ochrany životního prostředí.
Rozvojové země musí zlepšit svou politiku v kritických oblastech vody, energie, dopravy a obchodu, a to včetně politiky cenové. To pomůže snížit spotřebu vzácných přírodních zdrojů.
Mezinárodní společenství se musí mnohem seriózněji zavázat k hospodárnosti a k využívání obnovitelné energie i jiných ekologicky nezávadných energetických zdrojů. Zaujmeme-li přístup \"půjde to jako obvykle\", pak budou emise oxidu uhličitého do roku 2030 o 70 procent vyšší než dnes a obnovitelné zdroje energie budou představovat pouhá čtyři procenta z celkové energetické spotřeby.
V průběhu příštích 25 let se počet obyvatel na Zemi rozroste o další dvě miliardy lidí, kteří budou klást obrovské nároky na energii a ekonomický růst. Nebude-li tohoto růstu dosaženo ekologicky trvale udržitelným způsobem, bude to mít katastrofální dopad na lidský blahobyt. Ode dneška za 25 let již bude pozdě činit správná rozhodnutí. V zájmu svých dětí a dětí našich dětí musíme jednat hned.
Zdroj:HN
Sdílet článek na sociálních sítích