Čtvrtek, 28. března 2024

Je příroda krásná, nebo divoká?

Je příroda krásná, nebo divoká?
I milovníci umění připouštějí, že žádný obraz ani socha nemohou být dokonalejší než libovolné dílo Matky přírody. Sousloví "krásy přírody" ale nebylo vždy samozřejmostí. Obdiv k přírodě jako takové je historicky mladý. V dnešní době však přerostl až ke kultovnímu uctívání divočiny.
Proč je příroda krásná, táže se provokativně estetik Karel Stibral v názvu své knihy vydané nakladatelstvím Dokořán. S odpovědí, že příroda je krásná prostě sama o sobě, si rozhodně nevystačí. Dobové nálady zdaleka ne v každé době táhly výletníky do luk a lesů dojímat se nad tou krásou vůkol. Proměnlivý vztah k přírodě a její jedinečnosti neovlivnil pouze tvůrce uměleckých děl, ale třeba i diskuse o ochraně přírody. Stibral vysílá ironickou doušku současným ekologistům, když píše: "Řada rozhodnutí, co a kde chránit, je sice prezentována jako záchrana biodiverzity, přitom má však zjevné kulturní a estetické kořeny... Chráníme to, co se nám líbí."
"Lesy, hory a skály, které přitahují dnes tisíce návštěvníků, kochajících se jejich krásami, byly pro naše předky ještě do 18. století příklady šeredna a ohavnosti," překvapuje autor hned v úvodní kapitole. A pokračuje: "Klasičtí Řekové, podle všech známek, nejevili o estetické kvality přírody příliš zájmu." Ten se zvedl teprve v období helénismu. Tehdy totiž stoupla koncentrace lidí do větších městských celků a člověk poprvé v historii pociťuje okolní prostředí jako "cizí". Hledá protiváhu k civilizaci a nachází ji právě v přírodě. Tento motiv se bude opakovat až do dnešních dnů.

Není krásy bez odstupu
Také lidé středověku byli podle dochovaných pramenů k přírodě značně vlažní. Stibral ovšem netvrdí, že dříve lidé přírodu vůbec nevnímali. Spíše se, podobně jako přírodní národy, ještě do značné míry cítili být její součástí. Historik A. Gurevič to vysvětluje tím, že dřívější člověk "jako organický článek světa, podřízený přírodním rytmům, byl sotva schopen pohlédnout na přírodu ze strany". Paradoxně musíme být z přírody vyloučeni, abychom mohli její krásu vědomě vnímat. Kromě toho pustá příroda znamenala pro středověké poutníky značné riziko přepadení nebo bloudění.
Pokud se již lidé antiky či středověku přece jen nad krajinou pozastavili, dávali přednost její upravené, kultivované verzi. Divoká příroda by byla příliš neuchopitelná, antičtí filozofové se na přírodu raději dívali jako na dokonalý, matematický řád, kosmos fungující podle jasných pravidel. I ráj byl líčen jako upravená zahrada s ovocnými stromy.
Požadavek přesnosti ovlivnil vývoj krajinomalby. Ta se začala pravidelně pěstovat teprve v 15. století, po objevu perspektivní malby. Vnitřek obrazu začal být vnímán jako jednotný prostor, který podléhá přímo vědeckým pravidlům. Obrazy začaly mít možnost nekonečné hloubky a tehdy dostala ubíhající krajina na plátně šanci. Na plnoprávnou existenci si však krajinářství počkalo až do 17. století.
A přichází další paradox: svého vrcholu dosáhla krajinomalba v Nizozemsku, jehož krajina je ze všech evropských snad nejméně dramatická. E. H. Gombrich i Emil Filla přispěchali s vysvětlením, že právě upření pozornosti na věci nejprostší a nacházení jejich krásy je znakem pravého umění.
Ideál přírody jako skrytého řádu však nebyl zapomenut. Tendence vnutit krajině lidskou vůli vyvrcholila v umění barokních francouzských zahrad projektovaných přísně geometricky, s keři zastřihávanými do pravidelných tvarů.

Zbožštění divocha
Zcela výjimečným zjevem byl ve své době humanista Jean Jacques Rousseau. V polovině 18. století zavrhl výdobytky civilizace, oslavil život v přírodě a jemu přizpůsobeného divocha, původního člověka. Jako jeden z prvních významných myslitelů obdivoval krásu divoké, necivilizované přírody, a to vše v době, kdy ještě Denis Diderot řadil lesy, hory a propasti na roveň stařeckým vráskám, smrtelné sinalosti a následkům nemoci. Rousseau oslovoval nejširší vrstvy, ale především mezi aristokracií vyvolal mánii přibližování se k přírodě.
Marie Antoinetta si například nechala vybudovat ve Versailles vesničku, kde trávila čas se svými dvořany v přestrojení za prosté vesničany. Nepřipomíná nám to trochu vlnu chalupářů, kteří v naší zemi před čtvrt stoletím renovovali vesnické usedlosti v zaručeně původním venkovském duchu, včetně kol upevněných na vnějších zdech a s kamenným žlabem upraveným jako venkovní květináč?
Dobu největší slávy zažila divoká příroda s příchodem romantismu, byť pro něj nebyla zajímavá ani tak sama o sobě, ale spíše jako symbol emocemi zmítané duše jedince. Až romantismus vyvolal v 18. století fenomén turistiky. "Měšťanstvo, inspirováno četbou, doslova vtrhlo do přírody, především do hor, kde doposud osaměle chodili kromě domorodců pouze výstřední intelektuálové." Řeč je ale o lidech z měst. Praktičtí vesničané 19. ale i 20. století, poznamenává Stibral, vnímali lesy a kopce často jako cosi ošklivého a nepříjemného.
V průběhu dvacátého století sledujeme proměnlivý postoj k přírodě v souvislosti s převládajícími společenskými a uměleckými trendy. Některé avantgardy a realismus přírodu buď potlačily, nebo znehybnily přesným, nevzrušeným popisem, vracejí se však i romantizující tendence jako reakce na uvedená období. Divokost je pro člověka 20. století stále oceňovanou hodnotou, uvádí Stibral a zároveň z vlastních cestovatelských zkušeností upozorňuje, že opravdu divoká krajina nás ohrožuje natolik, že k ní nedokážeme zaujmout odstup a hodnotit ji esteticky. Prales je málokdy hezký z prvního bližšího pohledu. Kult divokosti nicméně trvá - především u městského člověka sedícího v teple.

Divočina v nás
Takovým projevem úcty k divočině hraničící s kultem je i sborník Divočina - příroda, duše, jazyk sestavený Jiřím Zemánkem. Obsahuje příspěvky z konference uspořádané ke stejnojmenné výstavě v galerii Klatovy-Klenová v roce 2002. Bohatě ilustrovanou knihu vydalo nakladatelství Kant. Mnohé napoví, že titul je věnován Gary Snyderovi a Josefu Váchalovi.
Snyder byl všestranně činnou osobností kalifornské kultury spjatou s ekologicko-duchovní atmosférou 60. let. Dodnes je činný jako básník i aktivista. Citát z jeho knihy naznačuje, že divočina, o které bude v této knize řeč, bude častěji stavem vnitřním než neproniknutelným tropickým porostem: "Civilizace je součástí přírody - naše ega si hrají na polích nevědomí - historie se děje v holocénu - lidská kultura má kořeny v primitivním a v paleolitickém - naše tělo patří savcům a obratlovcům - a naše duše tkvějí hluboko v divočině."
Ve Váchalovi objevuje editor Zemánek nejen prototyp umělce-šamana, ale také člověka pronikavě ekologického myšlení, který se účastně zajímal o osud této v jeho době ještě nezdevastované krajiny: "Nenasytnost lidská větším je nepřítelem hvozdů Šumavy než vichřice, chlad a vlhko."
Texty ve sborníku tvoří až překvapivě pestrý soubor příspěvků sahajících od Zemánkova podrobnějšího textu o spirituálních tendencích ve výtvarném umění po úvod do psychospirituální krize osobnosti, od rozboru Váchalovy krajinářské tvorby po texty o ochraně současných lesů. To vše doprovázejí barevné reprodukce vesměs současných českých výtvarníků. Na většině z nich se v té či oné podobě setkáváme s kypěním a vířením forem, jako bychom nahlíželi do chaotického stavu existence v okamžiku, kdy se ze stávání rodí bytí.
Ústředním tématem sborníku je zbytečnost dělení světa na přírodu a kulturu. Takové členění je umělé a z pohledu vnitřní celistvosti nelogické. Citovaný David Abram například upozorňuje, že všechny atributy lidství, které nás podle našeho názoru povyšují nad přírodu, ve skutečnosti pocházejí z kontaktu člověka s přírodou a jsou na ní zcela závislé.
Pavlína Brzáková ve svém líčení pobytu u sibiřských Evenkú potvrzuje, co uvádí ve své knize Karel Stibral. Její domorodí přátelé, kteří v přírodě bojují o zachování holého života, nechápali, co cestovatelce připadá na okolní krajině tak krásné. "Příroda ani počasí se nemají chválit," říká lovec. "Nejsou krásné ani dobré, stejně jako nejsou ošklivé a zlé."
Důležité však je, aby se z našeho novověkého hledání ducha divočiny nestaly prázdné, intelektuální rituály. Úctu k zemi a tradici lze jistě projevit přirozeněji než zpovídaný výtvarník Vladimír Vimr, který sebral prach a zvukové stopy ze čtyř posvátných míst indiánů Hopi a vystavil je v galerijním prostoru.
Zdroj:HN
Sdílet článek na sociálních sítích

Partneři

Asekol - zpětný odběr vysloužilého elektrozařízení
Ekolamp - zpětný odběr světelných zdrojů
ELEKTROWIN - kolektivní systém svetelné zdroje, elektronická zařízení
EKO-KOM - systém sběru a recyklace obalových odpadů
INISOFT - software pro odpady a životní prostředí
ELKOPLAST CZ, s.r.o. - česká rodinná výrobní společnost která působí především v oblasti odpadového hospodářství a hospodaření s vodou
NEVAJGLUJ a.s. - kolektivní systém pro plnění povinností pro tabákové výrobky s filtry a filtry uváděné na trh pro použití v kombinaci s tabákovými výrobky
E.ON Energy Globe oceňuje projekty a nápady, které pomáhají šetřit přírodu a energii
Ukliďme Česko - dobrovolnické úklidy
Kam s ním? - snadné a rychlé vyhledání míst ve vašem okolí, kde se můžete legálně zbavit nechtěných věcí a odpadů