Reinhold Messner: Všichni se můžeme přiblížit svatým horám

 Reinhold Messner, pro horolezce a dobrodruhy všeho druhu živoucí legenda, navštívil před nedávnem Českou republiku. V Praze přednášel manažerům a sál v Kongresovém centru byl vyprodán, přestože vstupenka stála padesát euro...

Jste znám tím, že v poslední době aplikujete zkušenosti z lezení po velehorách na manažerské metody. Můžete to trochu přiblížit?
Snažím se manažerům vyprávět o tom, jak mentálně funguji a pracuji v určitých krizových a vypjatých situacích. Myslím, že pilíře toho, jak funguji, jsou podobné pilířům manažerské a organizační práce ve firmě. Snažím se předat lidem zkušenosti z určitých klíčových okamžiků své dráhy a svého života.
Vysvětluji, že například pro lezení po skalách jsou klíčové momenty koncentrace. To ale platí i pro manažery. Když se nejste schopni plně koncentrovat na svůj plán, na svoji věc, když myslíte na příliš věcí najednou, nic nedokážete. Snažím se manažerům přiblížit asi šest až sedm bodů o tom, jak sám sebe motivuji. Nemyslím si, že lze motivovat jiné lidi. Motivace nepadá z nebe. Je ale možné motivaci zažehnout.
Také vysvětluji, jak organizuji a dávám dohromady své týmy. Ty moje jsou oproti firemním týmům malé, klíčové ale je, že každý tým musí sdílet určitý entuziasmus.

Co bylo tím nejdůležitějším momentem, který rozhodl, že se budete naplno věnovat lezení po horách?
Lezením po skalách jsem byl fascinován, kam až moje paměť sahá. Neměl jsem ale šanci stát se horolezcem, protože to nebyla žádná profese. Do hor jsem se mohl dostat jen o víkendech a prázdninách.
Po tragédii na Nanga Parbat, kde jsem ztratil bratra i palce u nohou, se něco důležitého změnilo. Živil jsem se tehdy jako učitel, ale zároveň jsem ještě studoval. Uvědomil jsem si, že když zůstanu doma, nepodaří se mi změnit svůj život. Bylo mi dvacet pět a pochopil jsem, že když půjdu dělat to, o čem sním, možná bych měl zkusit se tím také živit. Takže jsem se stal horolezcem. Sice jsem tu profesi nevymyslel, ale byl jsem rozhodně jedním z prvních na světě, kdo se tím začali živit.
A poté, co jsem se stal horolezcem, stal jsem se "dobrodruhem" i na jiných polích. Vrhl jsem se na určitá studia a bádání. A nyní buduji svoje muzeum. Je to možnost, ale není to nic nevyhnutelného. Nejdůležitější je následovat svůj sen.

Překonal jste spoustu limitů. Bylo pro vás důležitější překonávat své vlastní limity nebo limity celého lidstva?
Nikdo nemůže překonat limity lidstva nebo člověka, nikdo nedokáže překonat ani svoje vlastní. Existovala a existuje pouze spousta různých tabu. Dlouho se například mělo za to, že nikdo nemůže vylézt na Mount Everest bez kyslíku. Nebylo ale dokázáno, že to nejde. Tak jsme to zkusili - a povedlo se to. Někdy jsem uspěl, někdy zase ne. Měl jsem v životě pouze to štěstí, že v začátcích mé kariéry byla spousta věcí ještě otevřených a mohl jsem tedy dokázat, že je možné něco, o čem si ostatní myslí, že to možné není.
Nemohl jsem ale nikdy překročit svůj limit, protože ten překročit nejde. Možná jsem někdy dosáhl na své vlastní limity, na určitou hranici, nikdy jsem ale nemohl překonat limity lidstva. Jsem přesvědčen, že někdy v budoucnu dokáží lidé věci, které si dnes vůbec nedovedeme představit. Lidská bytost se vyvíjí a člověk chce jít pořád dál a dopředu.

Pamatujete si ještě ten pocit, když jste stál poprvé na své první osmitisícovce?
Pamatuji, ale nebyla to tak silná emoce, jak byste si asi myslil. Nevnímáte to jako moc důležitý moment. Jste totiž tak daleko od jakéhokoli pocitu bezpečí, že nemyslíte na nic jiného než jak se vrátit zpátky. Je to pouze určitý bod zvratu. Nejprve jdete nahoru a každý krok, který učiníte, vás vzdaluje civilizaci, což je těžké. Cesta dolů je psychologicky mnohem snazší, protože jdete do bezpečí - a fyzicky také, protože jít dolů je snazší.
Silnější emoce a pocity přicházejí teprve po sestoupení dolů, když jste pryč ze samoty a strašlivé zimy a mimo nebezpečí. Jakoby dostanete život zpátky.

Na vrcholku hory má člověk málo kyslíku, je strašně promrzlý. Dovoluje vůbec takový fyzický stav nějaké emoce?
Můžete mít emoce, ale váš mozek je poněkud přibržděn, cítíte se trochu jako pod lehkou narkózou. Všechny vaše myšlenky proplouvají v mozku velice, velice pomalu a volně. Ale taky vaše vůle začne trochu polevovat. Máte pocit, že váš mozek už neobsahuje ani neprodukuje nic inteligentního, jako kdybyste tam měl vzduch. Všechno se vrátí do normálu v okamžiku, kdy se ocitnete zpátky v základním táboře.

Jaká je vaše nejmilovanější hora?
Asi by to mohla být Nanga Parbat, ale kdykoli se ocitnu před výstupem, je pro mne každá hora stejně důležitá. Studuji historii výstupů, prohlížím si fotografie... Netvrdím, že se musím do každé hory nejprve zamilovat, ale musím si vybudovat silnou emoci, pocit, vztah k té konkrétní hoře. Nejdůležitější ze všech konkrétních hor je ta, na kterou vylezu příště.

Jaká stojí před horolezci a dobrodruhy ještě výzva? Lze ještě něčeho dosáhnout lezením po horách, nebo budeme muset vymyslet něco úplně nového?
Všechna velká dobrodružství byla vymyšlena a vynalezena. My jsme například vymysleli, že překročíme dvě osmitisícovky během jedné expedice. Všechny moje expedice začínají v mé fantazii a posléze se je snažím realizovat.
Po horách nelezete kvůli příštím generacím. Těm nebude stačit číst mé knihy, nespokojí se s mou životní zkušeností. Budou si to chtít vyzkoušet samy. Takže lezení po horách jako výzva nikdy neskončí.

A co může být tou výzvou? Že stále více lidí poleze na hory bez kyslíku?
Jakýkoli výstup na osmitisícovku s kyslíkem i bez kyslíku, s výpravou pomocníků i bez výpravy zůstane velice náročnou věcí. Pořád ale lze vymyslet spoustu nových věcí. Sám jich mám vymyšleno ještě spoustu, ale nebudu je nikomu prozrazovat. Každý průkopník musí zapojit vlastní fantazii a imaginaci.

Co je teď výzvou pro vás?
Zase jsem změnil předmět svých aktivit a buduji nyní muzeum, bude umístěno v pěti domech. Tomu teď věnuji většinu energie, musel jsem se hodně učit a bude mi možná trvat i patnáct let, než to dotáhnu do konce. Jako jsem před třiceti lety snil o výstupu na Everest a plánoval ho, teď sním o svém muzeu a všelijak si ho plánuji...

Strávil jste hodně času v Tibetu. Stal jste se osobně svědkem nadpřirozených schopností tibetských mnichů?
Ne a ani na to nevěřím. Myslím, že všichni máme ne sice zrovna nadpřirozené schopnosti, ale schopnosti dokázat v případě nutnosti či nebezpečí věci, které si nedokážeme vůbec představit. A mniši mají nadevši pochybnost schopnost obrovsky se koncentrovat. Ale nikdy jsem pochopitelně neviděl žádného mnicha létat vzduchem nebo něco podobného, i když myslím, že ve své mysli je schopen toho dosáhnout.

Objasnil jste záhadu yettiho. Nepřipadá vám škoda, že máme o jednu úctyhodnou záhadu méně?
Ale ta záhada tam pořád je. Já jsem ji svým zkoumáním nezničil. Pouze jsem ukázal, jak se legenda yettiho před tisíci lety zrodila z života jednoho zvířete, resp. medvěda. Ale mytický yetti nezahynul, pořád dál existuje. Teprve stovky let poté, co vyhyne v přírodě zvíře, které je jeho předobrazem, teprve pak zmizí i mytický yetti.

Odmítl jste vystoupit na Kančendžengu, protože je pro domorodce posvátná. Sdílíte s nimi tuto víru, nebo jste na ni jenom bral ohledy?
Dozajista jejich víru respektuji. Určitě jde ale o jakýsi kompromis. Vyšplhali jsme až na vrchol, ale vynechali jsme posledních několik krůčků. Místní šerpa nám řekl, abychom vynechali svaté místo, tak jsme se mu opravdu vyhnuli.
Myslím, že všichni se můžeme významně přiblížit svatým horám, ale vždy bychom si měli být vědomi toho, co nám místní lidé říkají, a respektovat jejich přístup.

Himálaj dnes stojí na pokraji ekologické pohromy. Jak by se jí podle vás dalo zabránit?
Myslím, že příroda dokáže regulovat všechno. Když řekneme, že na Everest může každý, ale bez kyslíku a bez provazů, tak všichni zůstanou v základním táboře. Když ale dovolíte to, co se děje dnes, lidé budou přicházet s dvaceti tunami vybavení a připravovat si dálnici na vrchol. A není pochyb, že se jich tam taky tisíce dostanou.

Co to máte na krku za náhrdelník?
Našel jsem ho v Tibetu přesně před dvaceti pěti lety, je to symbol, skrze který jsem v kontaktu s tibetskou kulturou. Tibetem se hodně zabývám, znám se osobně velmi dobře i s jeho Svatostí dalajlámou a jako poslanec Evropského parlamentu jsem se o tibetskou věc hodně zasazoval. V mých muzeích bude tibetské kultuře věnován velký prostor. Cítím se povinen tuto kulturu, kterou chtějí Číňané zničit, chránit.