Posuzování vlivů na životní prostředí: Komise činí právní kroky ke zlepšení jeho provádění v deseti členských státech

Cílem směrnice o posuzování vlivů na životní prostředí je zajistit u řady záměrů souvisejících s infrastrukturou, průmyslem, těžbou nerostných surovin a jinými oblastmi řádný přezkum jejich vlivů na životní prostředí před zahájením jakýchkoli prací. Uvedený právní předpis rovněž přiznává občanům významná práva na účast. Komise zjistila v právních předpisech deseti členských států mezery a nedostatky, a rozhodla se proto těmto státům zaslat první písemná varování, aby zajistily soulad se všemi ustanoveními směrnice.

Komisař EU pro životní prostředí Stavros Dimas prohlásil: „Občané EU a Evropský parlament pravidelně vyjadřují obavy v souvislosti s tím, jak je prováděno posuzování vlivů na životní prostředí. Lepší vnitrostátní a regionální právní předpisy o posuzování vlivů sníží potenciál pro případné stížnosti a přispějí k účinnější ochraně životního prostředí v Evropě.“

Směrnice o posuzování vlivů na životní prostředí (směrnice EIA)  vyžaduje, aby členské státy prováděly posuzování vlivů určitých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí, které by mohly mít významný vliv na životní prostředí, a to před jejich schválením. Cílem je určit jejich účinky na životní prostředí a posoudit, zda je vhodné přijmout opatření k prevenci nebo zmírnění rizik. Tyto otázky musí být projednávány s veřejností a její připomínky je třeba zohlednit při rozhodování o schválení záměru.

U některých záměrů, například stavby dálnic, je posouzení vlivů na životní prostředí povinné, zatímco u jiných, například rozvoje měst, musí členské státy systematicky prověřovat, který záměr posouzení vyžaduje. Mohou uplatnit prahové hodnoty nebo kritéria, provádět přezkoumání každého jednotlivého případu nebo tyto nástroje prověřování zkombinovat, přičemž cílem je zajistit posouzení všech záměrů významných pro životní prostředí.
 
Směrnice byla přijata v roce 1985 a její platnost posílena revizí v roce 1997. Členské státy byly povinny přijmout do března 1999 potřebné vnitrostátní právní předpisy ke zohlednění této změny. V důsledku další změny směrnice, která byla přijata v roce 2003, získali občané právo obrátit se v souvislosti s účastí veřejnosti na soud.

Po přezkoumání vnitrostátních právních předpisů provádějících revidovanou směrnici v každém členském státě určila Komise několik oblastí, v nichž členské státy nesplnily své povinnosti. Komise proto zaslala první písemná varování těmto členským státům: Rakousku, Belgii, Kypru, České republice, Německu, Řecku, Lucembursku, Maltě, Nizozemsku a Polsku.

V každém členském státě byly označeny odlišné důvody nesouladu. Ke společným problémům patří, že pro některé kategorie záměrů nebyla stanovena povinnost posouzení vlivů na životní prostředí a že chybějí příslušná ustanovení týkající se prověření, zda je u jednotlivých záměrů třeba provést posouzení vlivů. Tato ustanovení chyběla zejména u menší záměrů.

Hlavními nedostatky v jednotlivých členských státech jsou:

Rakousko:
V rakouských právních předpisech není řádně zohledněn soubor kritérií stanovený směrnicí, který umožňuje určit, zda by určitý záměr měl být podroben posouzení vlivů na životní prostředí. Například zde chybí odkaz na krajiny, které mají historickou, kulturní či archeologickou hodnotu.

Belgie:
Nedostatky se nacházejí v právních předpisech na federální úrovni a na úrovni tří regionů. Ve Valonsku a v Bruselu chybí u mnoha kategorií záměrů ustanovení o posuzování vlivů na životní prostředí.

Kypr:
U mnoha kategorií záměrů jsou ustanovení týkající se určení, zda by mělo být provedeno posouzení vlivů, příliš slabá. Posouzení vlivů na životní prostředí může být doporučeno, toto doporučení však není závazné. Existuje zde rovněž příliš rozsáhlá výjimka pro záměry sloužící účelům obrany státu.

Česká republika:
Česká pravidla týkající se posuzování vlivů na životní prostředí nepřiměřeně omezují právo veřejnosti obrátit se na soud za účelem prosazování jejího nároku na účast v postupech posuzování vlivů na životní prostředí.

Německo:
Německé právní předpisy na federální úrovni v několika případech stanoví minimální prahové hodnoty pro rozsah záměrů (pod touto hodnotou se již neprovádí ani přezkoumání každého jednotlivého případu). Tyto prahové hodnoty jsou u řady kategorií záměrů pravděpodobně příliš vysoké. Bavorské právní předpisy do značné míry vůbec nezahrnují přezkoumání každého jednotlivého případu a uvádějí pouze prahové hodnoty. Tím je systematicky vyloučeno zohlednění konkrétní povahy a umístění záměru při posuzování jeho možných vlivů na životní prostředí.
 
Řecko:
Řecké právní předpisy o posuzování vlivů na životní prostředí neuvádějí ustanovení pro řadu kategorií záměrů, například o využití neobdělávané půdy a polopřírodních území k intenzivní zemědělské činnosti a o některých zařízeních na těžbu nerostných surovin. Právní předpisy jsou rovněž nedostačující s ohledem na informace, které musí poskytnout oznamovatel.

Lucembursko:
Lucembursko neuvádí žádná ustanovení o posuzování vlivů na životní prostředí u řady kategorií záměrů, zejména u záměrů v oblasti významné dopravní infrastruktury.

Malta:
Maltské právní předpisy stanoví, že rozhodnutí o nutnosti provést posouzení vlivů na životní prostředí jsou přijímána na základě přezkoumání každého jednotlivého případu. Používání kritérií směrnice však není formálně zajištěno.

Nizozemsko:
Nizozemské právní předpisy nestanoví nutnost provádět posouzení vlivů u menších záměrů přiměřeně a spoléhají se přitom na kritéria rozsahu, která nezohledňují veškerá kritéria stanovená směrnicí.

Polsko:
Polské právní předpisy o posuzování vlivů na životní prostředí se u některých kategorií záměrů příliš spoléhají na kritéria rozsahu. U záměrů podléhajících dvoustupňovému schvalovacímu procesu je posouzení vlivů na životní prostředí stanoveno pro první fázi, nikoli však pro druhou. To znamená, že účinky, které se projeví až později, nejsou posuzovány. Nepřiměřeně je také stanoveno posuzování vlivů u záměrů s přeshraničními účinky.

Právní postup

Článek 226 Smlouvy zmocňuje Komisi zahájit řízení proti členskému státu, který neplní své povinnosti.

Má-li Komise za to, že se může jednat o porušení práva EU, které opravňuje k řízení pro porušení práva, zašle dotčenému členskému státu „úřední oznámení“ (první písemné varování), v němž jej požádá, aby v dané lhůtě (obvykle dvou měsíců) předložil své vyjádření.

V závislosti na odpovědi či nezaslání odpovědi ze strany dotčeného členského státu se Komise může rozhodnout, že členskému státu zašle „odůvodněné stanovisko“ (poslední písemné varování). V něm jasně a s konečnou platností uvede důvody, na jejichž základě se domnívá, že došlo k porušení práva EU, a členský stát vyzve, aby ve stanovené lhůtě (obvykle dvou měsíců) zajistil soulad s právem EU.

Pokud se členský stát neřídí odůvodněným stanoviskem, může se Komise rozhodnout, že věc předloží Soudnímu dvoru. Shledá-li Soudní dvůr, že byla porušena Smlouva, je tento stát povinen přijmout nezbytná opatření k zajištění souladu.

Článek 228 Smlouvy zmocňuje Komisi zahájit řízení proti členskému státu, který nevyhověl předchozímu rozsudku Evropského soudního dvora. Tento článek Komisi rovněž umožňuje, aby požádala Soudní dvůr o uložení penále dotčenému členskému státu.
 

Více informací o politikách EU na ochranu přírody lze nalézt na adrese:
europa.eu.int