Zeleň patří k základním kompozičním prvkům dětských hřišť. Spolu s dalšími přírodními a technickými prvky určuje charakter a výsledné působení daného prostoru.
Hřiště, nebo park?
Při zakládání dětských hřišť je dnes samozřejmostí vybavení nákladnými herními prvky splňujícími předepsané normy, ale o to méně se využívá jednoduchých, přirozenějších způsobů tvorby prostoru. Základem zahradně-architektonického návrhu má být vždy modelace terénu, doplněná o cesty a prvky drobné architektury, jako jsou oplocení, lavičky, světla, zídky. Pro celkový účinek je důležitá i volba materiálů. Pokud zvolíme přírodní prvky (kámen, štěrk, písek, dřevo, oblázky, mlat), bude charakter hřiště jiný, než když budou převažovat materiály technické či architektonické (kov, umělé hmoty, beton).
BĚŽNÝ TRÁVNÍK, NEBO DLAŽDICE?
Podle typu hřiště, jeho velikosti a umístění používáme rozdílné vegetační prvky, tj. trávník, stromy, keře, trvalky, okrasné trávy, popínavé dřeviny. Charakter hřiště a použité druhy rostlin se mění především ve vazbách na okolní prostředí.
Trávníkové plochy jsou na většině dětských hřišť samozřejmostí. Obvykle se jedná o udržované parkové trávníky, které se během roku nejméně pětkrát sekají. Jako poněkud sporné se zdá použití zatravňovacích dlaždic, jež rozhodně nedokáží splnit funkce běžného trávníku. Doporučuje se je pokládat jen v místech s extrémní zátěží a pouze tam, kde se děti nemohou zranit při pádu na hranu dlaždice.
Základním prvkem všech typů parkových úprav jsou vždy stromy, rostoucí soliterně nebo ve skupinách. Při malé rozloze hřiště je lepší zvolit alespoň jeden velký strom a dále použít doprovodnou zeleň. Na větších hřištích kombinujeme různé druhy stromů, nejen podle velikosti a typu olistění, ale i podle tvaru, poměru výšky a šířky a estetického působení po celý rok.
Mnohostranným prvkem jsou keře, volně rostoucí či tvarované. Používají se do živých plotů či stěn, pro zakrytí nevzhledných míst, vytvoření pozadí úpravy, oddělení jednotlivých prostranství, jako náhrada trávníku nebo jen pro vizuální obohacení prostoru. Keře, stejně jako stromy, jsou významné nejen svou ekologickou funkcí, ale jsou výrazným estetickým prvkem. Při vhodné druhové skladbě můžeme docílit celoročně působivé kompozice, a to s minimálními náklady na pěstební péči a údržbu.
Další skupinou rostlin, poměrně málo využívanou, jsou popínavé dřeviny. Díky velké variabilitě druhů mohou sloužit k popnutí nevzhledných stěn, přizdobení plotů, vytvoření stínu při použití na pergolách a dalších konstrukcích, jako náhrada trávníku v hlubokém stínu velkých stromů nebo je možné je nechat vrůstat do korun starých stromů.
Pro úplnost je třeba zmínit ještě trvalky a okrasné trávy. Tyto skupiny rostlin lze bez výhrad použít jen tam, kde je zaručená perfektní údržba a především omezený pohyb dětí nebo tam, kde jsou výsadby koncipovány tak, aby nedocházelo ke střetům (zvýšené záhony apod.).
U všech skupin rostlin lze vhodnou kombinací docílit velké druhové pestrosti a různorodosti, což při dodržení kompozičních zásad a respektování růstových potřeb rostlin vede k vytvoření plně funkční a esteticky působivé zahradně-architektonické úpravy.
ZAJÍMAVÉ, ALE NEBEZPEČNÉ DŘEVINY
Pro dětská hřiště se snažíme používat rostliny, které jsou pro děti zajímavé například tvarem a barvou květů (vhodné jsou druhy kvetoucí v neobvyklou dobu, např. brzy zjara, jako je líska nebo dříny), různorodými tvary listů, vybarvením během roku nebo zbarvením a strukturou borky.
Pro děti vyrůstající ve městech bez blízkého kontaktu s přírodou jsou skutečným zážitkem různé plody dřevin, které mohou podle své fantazie používat při hrách. Nejvhodnější jsou suché plody například lísek, javorů (stromové i keřové druhy rodu Acer), tavoly, klokoče, dubu, dále jsou oblíbené jírovce (lidově zvané kaštany), kdoulovce (keře mají trny, takže je nepoužíváme na exponovaná místa), pámelník či jeřáby.
Na hřištích, kde je zajištěna dostatečná péče a údržba, můžeme do výsadeb zahrnout v menší míře i ovocné stromy.
Zásadně je třeba se vyhýbat dřevinám výrazně trnitým, a zejména jedovatým. Ze smrtelně jedovatých dřevin to jsou břečťan, jalovec chvojka, akát, bez hroznatý, tis, tuje a vistárie. Obzvlášť nebezpečné jsou druhy se zajímavými plody, lákajícími k požití. Do této skupiny se řadí lýkovec, brslen, štědřenec, kaliny tušalaj a obecná, cesmína, zimolez.
NÁROKY ROSTLIN
Při výběru konkrétních druhů pro dětská hřiště volíme jako kosterní (hlavní, základní) dřeviny druhy nejlépe domácí, dlouhověké, které se svými nároky hodí pro konkrétní stanoviště. Výběrem vhodných dřevin (a také kvalitním založením úprav) výrazně eliminujeme pozdější pěstitelské zásahy a náklady na údržbu.
Ze stanovištních podmínek sledujeme hlavně vhodnost pro daný vegetační stupeň (používané třídění dřevin podle nadmořské výšky), nároky na půdní podmínky, vzdušnou a půdní vlhkost, kvalitu ovzduší, světelné podmínky, případně další konkrétní nároky daného místa.
ZAKLÁDÁNÍ ZELENĚ
Prvním stupněm pro správně realizované dětské hřiště je vytvoření kvalitního projektu, který by měl vždy vypracovat zahradní architekt.
Stávající situace řeší kompoziční a provozní vztahy, návrhová část musí obsahovat především vytyčovací a osazovací plán pozemku, se specifikací materiálu jak rostlinného, tak technického, a s přesnými popisy založení a údržby. Rozsah vlastní projektové dokumentace je dán náročností návrhu, velikostí hřiště a množstvím jednotlivých stavebních a technických změn.
Pro zakládání zeleně vždy vybíráme osvědčené zahradnické firmy s kvalifikovanými zaměstnanci. Firmy se často snaží snížit náklady na práci na úkor kvality, proto má mít projektant po celou dobu vlastní realizace možnost provádět technický a autorský dozor.
Před vlastní realizací je nutno zabezpečit stávající dřeviny na stanovišti. Jedná se především o stromy, kde je podle platných vyhlášek stanoven rozsah ochranných opatření tak, aby během stavby nedošlo k jejich poškození v korunovém ani kořenovém prostoru.
Samotným výsadbám rostlin předchází realizace stavebních prvků, úprava terénu a instalace herních prvků. Běžným postupem při zakládání zeleně je nejprve navezení kvalitního substrátu (kompost, ornice) na urovnaný terén. Potom následuje vlastní výsadba s hnojením, zálivkou a dalšími technologickými postupy, jako je například kotvení stromů, ochrana kmene apod.
Dřeviny se vysazují na jaře nebo na podzim, což je z hlediska vláhových poměrů v půdě nejvýhodnější. Pokud používáme rostliny v kontejnerech, můžeme sázet během celého vegetačního období. Teprve po výsadbě dřevin se zakládá trávník, a to buď výsevem, nebo pokládáním travních drnů. Druhý způsob je o něco dražší a náročnější, používá se spíš na menších plochách nebo tam, kde potřebujeme rychle získat travnatou plochu. Travní drny můžeme pokládat celou vegetační dobu, setí trávníku se provádí na jaře (duben - květen) nebo na podzim (od půlky srpna do konce září).
ÚDRŽBA A PÉČE O ROSTLINY
Už v samém procesu navrhování je zapotřebí brát v úvahu možnou péči o zeleň v daném místě. Jen tam, kde předpokládáme kvalifikovanou a vyrovnanou péči, můžeme použít náročnější vegetační prvky, jako jsou květinové záhony či tvarované živé ploty, nebo náročnější technické a architektonické prvky, například cesty s mlatovým povrchem nebo vodní prvky.
U nově založených výsadeb se často podceňuje větší náročnost na údržbu, a tím i vyšší náklady v prvních letech po založení. Část rostlin se neujme a musí se znovu vysadit, všechny rostliny vyžadují zálivku, hnojení, ochranu na zimu před mrazem, ve výsadbách se odstraňují plevele apod. Přibližně po dvou letech se nároky na péči o zeleň stabilizují.
U trávníku se běžně provádí sekání 5 - 12krát za rok, odvoz trávy, obnova vyhynulých a prošlapaných míst, u některých dřevin je nutný zdravotní či zmlazovací řez (vždy jen kvalifikovaní zahradníci), provádí se odstraňování výmladků a náletů, případně dosadby a ochrana dřevin.
V případě květinových výsadeb - předpokládejme pouze trvalkových - je úkonů během roku víc. Kromě zálivky a hnojení je potřeba kypřit půdu, odplevelovat záhony, doplňovat výsadby (některé trvalky jsou krátkověké, celková životnost vysázených záhonů je maximálně 10 let, potom je třeba celý záhon obnovit), udržovat okraje záhonů, případně rostliny přikrývat na zimu.
Vždy musíme brát v úvahu, že každá zahradní úprava (i když je jen součástí dětského hřiště) je živý organismus, který se neustále vyvíjí, a tedy i jeho potřeby se mění.
AUTOR: Zuzana Hlavničková
je zahradní architektka
BĚŽNÝ TRÁVNÍK, NEBO DLAŽDICE?
Podle typu hřiště, jeho velikosti a umístění používáme rozdílné vegetační prvky, tj. trávník, stromy, keře, trvalky, okrasné trávy, popínavé dřeviny. Charakter hřiště a použité druhy rostlin se mění především ve vazbách na okolní prostředí.
Trávníkové plochy jsou na většině dětských hřišť samozřejmostí. Obvykle se jedná o udržované parkové trávníky, které se během roku nejméně pětkrát sekají. Jako poněkud sporné se zdá použití zatravňovacích dlaždic, jež rozhodně nedokáží splnit funkce běžného trávníku. Doporučuje se je pokládat jen v místech s extrémní zátěží a pouze tam, kde se děti nemohou zranit při pádu na hranu dlaždice.
Základním prvkem všech typů parkových úprav jsou vždy stromy, rostoucí soliterně nebo ve skupinách. Při malé rozloze hřiště je lepší zvolit alespoň jeden velký strom a dále použít doprovodnou zeleň. Na větších hřištích kombinujeme různé druhy stromů, nejen podle velikosti a typu olistění, ale i podle tvaru, poměru výšky a šířky a estetického působení po celý rok.
Mnohostranným prvkem jsou keře, volně rostoucí či tvarované. Používají se do živých plotů či stěn, pro zakrytí nevzhledných míst, vytvoření pozadí úpravy, oddělení jednotlivých prostranství, jako náhrada trávníku nebo jen pro vizuální obohacení prostoru. Keře, stejně jako stromy, jsou významné nejen svou ekologickou funkcí, ale jsou výrazným estetickým prvkem. Při vhodné druhové skladbě můžeme docílit celoročně působivé kompozice, a to s minimálními náklady na pěstební péči a údržbu.
Další skupinou rostlin, poměrně málo využívanou, jsou popínavé dřeviny. Díky velké variabilitě druhů mohou sloužit k popnutí nevzhledných stěn, přizdobení plotů, vytvoření stínu při použití na pergolách a dalších konstrukcích, jako náhrada trávníku v hlubokém stínu velkých stromů nebo je možné je nechat vrůstat do korun starých stromů.
Pro úplnost je třeba zmínit ještě trvalky a okrasné trávy. Tyto skupiny rostlin lze bez výhrad použít jen tam, kde je zaručená perfektní údržba a především omezený pohyb dětí nebo tam, kde jsou výsadby koncipovány tak, aby nedocházelo ke střetům (zvýšené záhony apod.).
U všech skupin rostlin lze vhodnou kombinací docílit velké druhové pestrosti a různorodosti, což při dodržení kompozičních zásad a respektování růstových potřeb rostlin vede k vytvoření plně funkční a esteticky působivé zahradně-architektonické úpravy.
ZAJÍMAVÉ, ALE NEBEZPEČNÉ DŘEVINY
Pro dětská hřiště se snažíme používat rostliny, které jsou pro děti zajímavé například tvarem a barvou květů (vhodné jsou druhy kvetoucí v neobvyklou dobu, např. brzy zjara, jako je líska nebo dříny), různorodými tvary listů, vybarvením během roku nebo zbarvením a strukturou borky.
Pro děti vyrůstající ve městech bez blízkého kontaktu s přírodou jsou skutečným zážitkem různé plody dřevin, které mohou podle své fantazie používat při hrách. Nejvhodnější jsou suché plody například lísek, javorů (stromové i keřové druhy rodu Acer), tavoly, klokoče, dubu, dále jsou oblíbené jírovce (lidově zvané kaštany), kdoulovce (keře mají trny, takže je nepoužíváme na exponovaná místa), pámelník či jeřáby.
Na hřištích, kde je zajištěna dostatečná péče a údržba, můžeme do výsadeb zahrnout v menší míře i ovocné stromy.
Zásadně je třeba se vyhýbat dřevinám výrazně trnitým, a zejména jedovatým. Ze smrtelně jedovatých dřevin to jsou břečťan, jalovec chvojka, akát, bez hroznatý, tis, tuje a vistárie. Obzvlášť nebezpečné jsou druhy se zajímavými plody, lákajícími k požití. Do této skupiny se řadí lýkovec, brslen, štědřenec, kaliny tušalaj a obecná, cesmína, zimolez.
NÁROKY ROSTLIN
Při výběru konkrétních druhů pro dětská hřiště volíme jako kosterní (hlavní, základní) dřeviny druhy nejlépe domácí, dlouhověké, které se svými nároky hodí pro konkrétní stanoviště. Výběrem vhodných dřevin (a také kvalitním založením úprav) výrazně eliminujeme pozdější pěstitelské zásahy a náklady na údržbu.
Ze stanovištních podmínek sledujeme hlavně vhodnost pro daný vegetační stupeň (používané třídění dřevin podle nadmořské výšky), nároky na půdní podmínky, vzdušnou a půdní vlhkost, kvalitu ovzduší, světelné podmínky, případně další konkrétní nároky daného místa.
ZAKLÁDÁNÍ ZELENĚ
Prvním stupněm pro správně realizované dětské hřiště je vytvoření kvalitního projektu, který by měl vždy vypracovat zahradní architekt.
Stávající situace řeší kompoziční a provozní vztahy, návrhová část musí obsahovat především vytyčovací a osazovací plán pozemku, se specifikací materiálu jak rostlinného, tak technického, a s přesnými popisy založení a údržby. Rozsah vlastní projektové dokumentace je dán náročností návrhu, velikostí hřiště a množstvím jednotlivých stavebních a technických změn.
Pro zakládání zeleně vždy vybíráme osvědčené zahradnické firmy s kvalifikovanými zaměstnanci. Firmy se často snaží snížit náklady na práci na úkor kvality, proto má mít projektant po celou dobu vlastní realizace možnost provádět technický a autorský dozor.
Před vlastní realizací je nutno zabezpečit stávající dřeviny na stanovišti. Jedná se především o stromy, kde je podle platných vyhlášek stanoven rozsah ochranných opatření tak, aby během stavby nedošlo k jejich poškození v korunovém ani kořenovém prostoru.
Samotným výsadbám rostlin předchází realizace stavebních prvků, úprava terénu a instalace herních prvků. Běžným postupem při zakládání zeleně je nejprve navezení kvalitního substrátu (kompost, ornice) na urovnaný terén. Potom následuje vlastní výsadba s hnojením, zálivkou a dalšími technologickými postupy, jako je například kotvení stromů, ochrana kmene apod.
Dřeviny se vysazují na jaře nebo na podzim, což je z hlediska vláhových poměrů v půdě nejvýhodnější. Pokud používáme rostliny v kontejnerech, můžeme sázet během celého vegetačního období. Teprve po výsadbě dřevin se zakládá trávník, a to buď výsevem, nebo pokládáním travních drnů. Druhý způsob je o něco dražší a náročnější, používá se spíš na menších plochách nebo tam, kde potřebujeme rychle získat travnatou plochu. Travní drny můžeme pokládat celou vegetační dobu, setí trávníku se provádí na jaře (duben - květen) nebo na podzim (od půlky srpna do konce září).
ÚDRŽBA A PÉČE O ROSTLINY
Už v samém procesu navrhování je zapotřebí brát v úvahu možnou péči o zeleň v daném místě. Jen tam, kde předpokládáme kvalifikovanou a vyrovnanou péči, můžeme použít náročnější vegetační prvky, jako jsou květinové záhony či tvarované živé ploty, nebo náročnější technické a architektonické prvky, například cesty s mlatovým povrchem nebo vodní prvky.
U nově založených výsadeb se často podceňuje větší náročnost na údržbu, a tím i vyšší náklady v prvních letech po založení. Část rostlin se neujme a musí se znovu vysadit, všechny rostliny vyžadují zálivku, hnojení, ochranu na zimu před mrazem, ve výsadbách se odstraňují plevele apod. Přibližně po dvou letech se nároky na péči o zeleň stabilizují.
U trávníku se běžně provádí sekání 5 - 12krát za rok, odvoz trávy, obnova vyhynulých a prošlapaných míst, u některých dřevin je nutný zdravotní či zmlazovací řez (vždy jen kvalifikovaní zahradníci), provádí se odstraňování výmladků a náletů, případně dosadby a ochrana dřevin.
V případě květinových výsadeb - předpokládejme pouze trvalkových - je úkonů během roku víc. Kromě zálivky a hnojení je potřeba kypřit půdu, odplevelovat záhony, doplňovat výsadby (některé trvalky jsou krátkověké, celková životnost vysázených záhonů je maximálně 10 let, potom je třeba celý záhon obnovit), udržovat okraje záhonů, případně rostliny přikrývat na zimu.
Vždy musíme brát v úvahu, že každá zahradní úprava (i když je jen součástí dětského hřiště) je živý organismus, který se neustále vyvíjí, a tedy i jeho potřeby se mění.
AUTOR: Zuzana Hlavničková
je zahradní architektka
Zdroj:HN
Sdílet článek na sociálních sítích
