Z historie těžby uhlí u Brna

Václav II. propůjčil Brnu právo dolovat měď a jiné kovy v horách u dědiny Oslavany. I když je velmi pravděpodobné, že lidé na Oslavansku věděli o uhlí již mnohem dříve, historie dolování uhlí v regionu začíná až v roce 1760, kdy vrchnostenský hospodářský správce Franz Riedel provedl první odkrývku, založil důl a začal dolovat uhlí v oslavanské části pánve . Již v roce 1782 dolovala oslavanská vrchnost také ve Zbýšově a ještě v roce 1783 bylo oslavanské panství jediným místem na Moravě, kde se soustavně těžilo černé kamenné uhlí.

Kolem roku 1785 přichází do Oslavan Johann Baptista Müller, který se svými zkušenostmi z Tyrol zakládá Müllerovo oslavanské těžířstvo a otevírá mnoho štol a šachet, mj. i ve Zbýšově – šachty Barbora, šachta Anna, Dopravní štola, dále štoly na Majrově – Horní a Dolní bouda, štola Karoli, šachta Antoni, Theodor, Simson a Jindřich Alexander. Tyto šachty a štoly se nacházely vesměs ve spodní části Zbýšova, ve střední části zvané Poustka bylo uhlí nalezeno kolem roku 1817, kdy zde rosičtí podnikatelé Christian Gothelf Uhlig, sládek Lorensy a později i Adam Rahn zakládájí těžařskou společnost Mutter Gottes Gewerkschaft. Ta je o deset let později přeměněna na společnost Lásky boží a tímto počinem jsou ustanoveny tři hlavní společnosti, které těží v 19.století uhlí v rosicko – oslavanském regionu. Ve spodní části pánve je to Müllerovo oslavanské těžířstvo, ve střední části Rahnova společnost a vrchní část ovládá Herringova společnost. Ostatní zájemci se buď neprosadili, nebo se museli spokojit s nepatrnými drobty v okrajových částech pánve.

Rozvoj Rosicko – oslavanska jako průmyslové oblasti se začal až téměř padesát let po otevření prvních uhelných dolů. Přes počáteční potíže s odbytem uhlí na začátku 19.století, vzrůstá od 20.let poptávka po uhlí, a to zejména díky postupnému zavádění parních strojů do textilního průmyslu v blízkém Brně. Také železnice se stává spolehlivým odběratelem, když přechází ze dřeva na uhlí jako palivo pro lokomotivy. Brno tak získává v rosicko – oslavanských dolech blízkou energetickou základnu a doly pak v brněnských podnicích spolehlivé odběratele. Bez nadsázky se dá říci, že doly dopomohly k rozmachu Brna jako průmyslového i společenského centra Moravy.

Pronikavý rozmach brněnského průmyslu a požadavky železnic si žádaly nové cesty levnější a zejména pohotovější a rychlejší dopravy uhlí. Hromadnou dopravu uhlí vyřešilo postavení železnice, spojující rosicko – oslavanskou oblast s velkoodběrateli uhlí v Brně. Projekt připravili Herring s Rahnem a dne 22.dubna 1853 dostali povolení k založení společnosti „Brünn – Rossitzer Eisenbahnunternehmung“, k níž se se připojil též Müller a někteří brněnští průmyslníci. Hlavní úsek stavby spojující úsek Brno – Zastávka byl pro dopravu uhlí otevřen 2.dubna 1856 a pro osobní dopravu 1.července 1856. Odbočky do Zbýšova a Oslavan (část Anenská, která v současnosti patří ke Zbýšovu) byly uvedeny do provozu 10.srpna 1862, respektive 5.ledna 1873. Zbudování železnice přispělo k mohutnému rozvoji dolů, umožňovala také vývoz dalších produktů, které se v oblasti vyráběly. V roce 1850 vybudovali Müllerové dvě schaumburské koksovací pece při dole Anna, později po roce 1869 postavila již Innenberská společnost dokonce 100 koksových pecí typu Gobiet a také při dole Julius v Zastávce se produkoval koks. Tak byl koks po uhlí druhým nejvýznamnějším produktem vyváženým z oblasti. Mimoto jako druhotné produkty vyráběly amoniak, letek, některé minerální oleje atd. V roce 1879 přestala společnost Rosicko – brněnské dráhy fungovat a železnice přešla koupí 11.března 1879 do majetku státních drah.

Na přelomu 20.století měly svůj význam pro region též zastávecké železárny, které v době své vrcholné produkce v roce 1920 zaměstnávaly až 800 dělníků, ale z důvodu zastaralých strojů a silné konkurence na trhu byly po roce 1932 uzavřeny. V roce 1876 bylo v revíru 23 důlních jam, z toho 10 výhradně větrních. V roce 1881 skoupila Rosická báňská společnost (ta vznikla v roce 1870 z dolů v horní části pánve) všechny doly rosicko – oslavanské uhelné oblasti. Pouze doly Antonín a Jindřich ve Zbýšově zůstaly ve vlastnictví společnosti Lásky boží. Ke konečnému sloučení všech důlních podniků na Rosicko – oslavansku došlo až v roce 1931 , kdy jeden z akcionářů Rosické báňské společnosti – Západomoravské elektrárny koupily doly Lásky boží za tehdejších 8,000,000 Kč.

Po roce 1931 jsou stále otevřeny doly Anna (zavřena v 1967), Antonín (1992), Jindřich I (1937) a Jindřich II (1991) ve Zbýšově; Ferdinand (1955) a Hanělka (1943) v Babicích; Františka (1973) v Padochově; Charlota (1945) a Kukla – V.Nosek (1973) v Oslavanech a Nová – Julius (1967) v Zastávce. Elektrárna v Oslavanech, zbudovaná v prvním desetiletí 20 století, se později stala výhradním odběratelem uhlí z dolů Rosicko – oslavanské pánve. V době okupace převzali doly Němci a na nucené práce byli použiti mj. i židé ze smíšených manželství, kteří byli internováni v Terezíně. Po skončení II.světové války prošly doly několika reorganizačními změnami, které v roce 1956 vyústily ve vznik národního podniku Rosické uhelné doly Zbýšov u Brna, který přes různá organizační začlenění působí až do konce existence těžby uhlí v regionu. Produkce uhlí dosáhla svého vrcholu v roce 1963, kdy bylo vytěženo 751 668 tun.

V roce 1964 je rozhodnuto vybudovat novou centrální jámu revíru a to Jindřich II ve Zbýšově, kde měla být soustředěna veškerá těžba ze středního a severního dolového pole. Ten se, s 13. podzemním patrem v hloubce 1428,4 m a dosažitelnou dopravní hloubkou 1550 m, stal nejhlubším dolem na černé uhlí v republice a spolupodílí se na prvenství ve střední Evropě. Souběžně byly prohloubeny i některé další doly a zmodernizován systém odvětrávání šachet. Avšak již v té době se začínají projevovat nevýhody, které s sebou přináší velká hloubka, pronikání spodních vod, složitá stavba ložiska, nebezpečí průtrží uhlí a plynů, což zvyšovalo náklady na těžbu. Od roku 1981 činila z těchto důvodu těžba jen 240 tisíc tun ročně. Také úložní poměry byly nesmírně složité, nadloží slojí bylo tvořeno nepevnými horninami, jež se při výrubu zavalovaly. Bylo zde zvýšené nebezpečí vyjíždění uhlí z pilíře a uhlí bylo náchylné k samovznícení. Proto bylo vypracováno několik variant ukončení těžby v Rosicko – oslavanském uhelném revíru kolem roku 2000. Útlumový program vyhlášený vládou ČSFR ovlivnil přijetí ukončení těžby rokem 1991. Dne 31.12.1991 byla ukončena těžba uhlí z dolu Jindřich II a poslední uhlí z revíru bylo vytěženo 18.února 1992 z dolu Antonín. Zbytkové zásoby uhlí ve výši 26 002 237 tun byly rozhodnutím ministerstva pro hospodářskou politiku a rozvoj ČR dnem 2.6.1991 odepsány, a to vynětím z evidence.

ZDROJ: Zbýšovské stránky, autor.M.Lekep, kráceno