zpravodajství životního prostředí již od roku 1999

Stavby z hlíny I.

15.03.2008
Obecné
Energie
Stavby z hlíny I.
Hliněné stavby se v poslední době dostávají do módy. Mj. i kvůli jejich ekologické ohleduplnosti..

Tradiční technologie

Na našem území se stýká oblast domu hrázděného, roubeného a podunajského, na jehož okraji se nachází jižní a částečně i severní Morava. Tradiční technologie prošly dlouhodobým vývojem, o čemž svědčí dochovaná zástavba s bohatstvím typů a forem. Největšího rozšíření se dočkaly masivní konstrukce z nepálené hlíny, některé technologie se na našem území nedochovaly. Hlavní způsoby užití hlíny v tradičním stavitelství, které se sice krajově mohou drobně lišit provedením, především však názvy, můžeme rozdělit do několika základních druhů:

  • nepálené kusové stavivo - vepřovice, války
  • hlína dusaná do bednění
  • vrstvená hlína, lepenice
  • hloubené konstrukce
  • slaměnohliněné konstrukce v kombinaci se dřevem
  • omazávky
  • mazaniny
  • malty a omítky

Pro výrobu se užívala hlína v kraji dostupná, podle potřeby a místních zvyklostí se do hlíny přidávala sláma, plevy, prasečí štětiny, písek, štěrk (v cihlách byla nalezena zrna o velikosti až 40 mm).

Hlína se těžila 1 až 2 roky předem v hliníku na kraji obce a nechala se volně na hromadě vystavená klimatickým vlivům, což mělo za následek homogenizaci a zlepšení jejích vlastností. U některých technologií se naopak těžila těsně před použitím (např. války).

Nepálená cihla

(některé z dalších názvů - vepřovice, vepřák, vepřóch, trupla, truplovice, koťár, kotovice, poca, pucina, buchta...)

Připravená hlína se dusala do dřevěných forem, dno formy někdy nahrazovala podložka. Velikosti cihel se liší především v jejich tloušťce (cca 70 - 100 mm), délka a šířka jsou obvykle kolem 150/300 mm.

Po udusání se forma odejme a cihla se nechá ležet na podložce k vysychání. Po dvou dnech se cihla přemístí do prostoru k sušení, uloží se na boční stranu s mezerami cca 30 mm a pravidelně se obrací, chrání se před deštěm i sluncem. Po 3 - 4 týdnech sušení je možno cihly použít pro stavbu.

Nepálené cihly se používaly ke stavbě svislých konstrukcí, tedy stěn, někdy i základových pasů. Vyzdívaly se z nich stěny obvodové i vnitřní, nosné i nenosné, včetně příček. V současné době při bourání nebo přestavbě hliněných stěn zjišťujeme, že pokud se cihla vlivem minulého přetížení ve stavbě nerozpadne přímo při vyjímání ze zdiva, pak vykazuje obvykle pevnosti 3 - 5 MPa.

V současné době tvoří zdivo z nepálených cihel převážnou část staré hliněné zástavby.


Obr. 1 Stodola z vepřovic

Války

Války - ručně tvarované válce ze slámy a hlíny - tvoří variantu kusového hliněného staviva. Na rozdíl od nepálené cihly se války nenechávaly řádně proschnout a stačilo připravit je těsně před stavbou, hlína se těžila pouze s několikadenním předstihem. Po oschnutí se války před ukládáním do zdiva znovu namáčely, aby k sobě lépe přilnuly, neboť u této staré technologie, vhodné pro rychlé zdění, se hliněná malta nepoužívala. Války se do zdi kladly šikmo, v charakteristické klasové vazbě, známé již od antiky pod názvem "opus spicatum". Zděná válková stavba, která se v případě stodol nebo ohradních zdí ponechávala bez jinak obvyklé hliněné omítky, je velmi působivá touto strukturou. Existuje i konstrukční varianta, kdy se při konstrukci používalo bednění podobně jako při stavbě nabíjené.

Do dnešní doby se dochovaly stavby z válků jen ojediněle, a to na Hané a u Znojma.


Obr. 2 Stodola z válků

Hlína dusaná do bednění

(též nabíjenice, pěchovanica, sypanice, tlučénka a další)

Lehce zavlhlá hliněná směs se dusala do dřevěného posuvného bednění. Dusání se provádělo ručním pěchem, zvláštní pozornost se věnovala hutnění při površích stěny, aby se zvětšila odolnost stěny vůči klimatickým vlivům. V našem prostředí méně rozšířená technologie, na rozdíl od zahraničí se stěny obvykle omítaly.


Obr. 3 Objekt z dusané hlíny

Vrstvená hlína, lepenice

Hliněná směs se slámou nebo plevami konzistence hnoje, prošlapaná dobytkem nebo nohama, se vrství vidlemi do masivní zdi bez pomoci bednění v šířce zdiva po vrstvách cca 0,8 - 1,0 m. Po vyschnutí každé vrstvy (2 - 3 týdny) se povrch stěny oseká rýčem a nakládá se další vrstva. Velké otvory se vynechávají, malé se vyřezávají dodatečně. Stará technologie, u nás se dochovala na Znojemsku v Šatově.

Hloubené konstrukce

Prostory vyhloubené do hlíny v přírodním uložení. U nás především vinné sklepy na jižní Moravě.

Hlinoslaměné konstrukce v kombinaci se dřevem

Hlína smíchaná se slámou podle účelu, pro který bude směs použitá.

Pro výrobu "hliněných" povalů, které vzniknou omotáním dřevěných tyčí hlinoslaměnou směsí, se smíchala jemná jílovitá kaše se stébly slámy, rákosu či trávy) délky 15 - 40 cm. Povaly či válečky takto vzniklé se ukládaly do stropů nad hospodářskými místnostmi (chlévy, stáje), další možností bylo ukládání do stěny, známé především u výplní hrázděných staveb.

Omazávky, mazanice

Tvořily součást dřevohliněné konstrukce.

Jedním ze způsobů bylo omazání proutěného výpletu dřevěné kostry domu hlinoslaměnou kaší.

Dalším častým způsobem bylo omazávání roubených staveb silnou vrstvou hlinoslaměné kaše (cca 150 mm) jako ochrana proti ohni. Pro lepší přídržnost byly do plochy roubené stěny osazeny dřevěné kolíky (tzv. ježkování).


Obr. 4 Roubená stěna po odkrytí omazávky
  
Obr. 5 Omazávky dřevěných stěn

Mazaniny

Hliněné mazaniny byly velice rozšířené, a to nejen v hliněných domech, ale i později v domech z pálených cihel. Dokonce byly uvedeny v ČSN 1168-1939 (Českomoravská společnost normalizační) Provádění prací zednických a přidružených. Citujeme:

"Hliněná mazanina.

235. Hliněná mazanina se připravuje z čisté cihlářské hlíny, stejnoměrně za mírného kropení prohnětené vaznými látkami (např. plevami, pazdeřím, řezankou apod.), jichž se přidá polovina objemu hlíny. Nanáší se ve vrstvách asi 60cm tlustých a dusá se tak dlouho, až se udusaná vrstva sníží asi o 1/3. Poslední vrstva se dusá zvlášť pečlivě několikrát, dokud se tvoří trhliny

236. Rozeznává se hliněná mazanina:

  1. půdní obyčejná (pod střechou), která se nanáší v jedné vrstvě a po udusání (zhutnění) se posype jemným pískem; tloušťka hotové mazaniny je obvykle 8 cm;
  2. půdní s izolační vložkou, která se dělá jako mazanina podle písm. a), avšak na dřevěnou konstrukci se před nanášením mazaniny položí vrstva impregnované lepenky (K 200/D podle ČSN 1172);
  3. mlatová, která se nanáší v několika vrstvách a jejíž poslední vrstva se před dusáním polévá hovězí krví nebo čpavkovou vodou a posype popelem; celková tloušťka hotové mazaniny je obyčejně asi 30 cm."

Malty a omítky

Malty se užívaly pro zdění staveb z nepálených cihel, kamene, později někdy i u staveb z cihel pálených. ČSN 1168-1939 (Českomoravská společnost normalizační) Provádění prací zednických a přidružených uvádí:

"Malta hliněná.

25. Hliněná malta se připravuje z hlíny a vody. Hlína nesmí obsahovati humusovité součásti a musí být dostatečně vazná (mastná). Malta z ní připravená nesmí po vyschnutí popraskat; nevyhovuje-li tomuto požadavku, musí se doplniti pískem nebo vhodnou hlínou. Přidávání jiných výplní a vazných součástí (chlupů, slámy, krve atd.) se musí předepsati."

Hliněné omítky se používaly hojně, proto lze jenom s obtížemi zjistit, jakou technologií byla stavba zhotovena. Bez omítek byly ponechávány stodoly a jiné hospodářské budovy. Spodní vrstva omítky byla obvykle hliněná s přídavkem plev, do vrchní se přidávalo vápno, souvrství se uzavřelo vápennou ličkou.


Obr. 6 Pod vápennou vrchní vrstvou je hliněná omítka s plevamiZDROJ: www.hlina.info
Komentáře k článku. Co si myslí ostatní?

Další články
Podněty ZmapujTo
Mohlo by vás také zajímat
Naši partneři
Složky životního prostředí