Tuňák v ohrožení
Celosvětová obliba luxusního suši přivedla tuňáka obecného na pokraj vyhubení.
Celosvětová obliba luxusního suši přivedla tuňáka obecného na pokraj vyhubení.
Odborníci už delší dobu upozorňují na nadměrný lov některých druhů mořských ryb. Vědecké výzkumy ukazují, že největší kusy komerčně lovených druhů jsou menší a menší. Rybáři totiž chytají stále mladší jedince, kteří nestíhají dorůst své maximální délky.
Není tuňák jako tuňák
Mezi ohrožené druhy se v posledních letech zařadil tuňák. Na trhu se pod tímto označením skrývá více druhů ryb spadajících do rodu tuňáků. Jako přísada do salátů a sendvičů zpravidla končí tuňák pruhovaný a křídlatý, oblíbené jsou filety z tuňáka žlutoploutvého a velkookého.
Vybranou pochoutkou japonských restaurací je tuňák obecný. Právě ten patří mezi nejohroženější ryby. Tvoří ho vlastně tři poddruhy, které se liší především tím, kde žijí: atlantský, tichomořský a jižní.
Jak uvádí časopis Scientific American, na počátku minulého století byl tento druh tuňáka se svým tučným masem výrazné chuti považován za podřadnou rybu, dobrou jen pro psy a kočky. To se změnilo ve druhé polovině 20. století, kdy se v Japonsku stalo hitem suši. Jídlo, jehož základem je syrové rybí maso.
Ač to může znít překvapivě, konzumace syrových ryb nemá v Japonsku příliš dlouhou tradici. Objevila se až po 2. světové válce s příchodem chladniček, které umožňují déle uchovat čerstvé maso. Dříve se udilo či marinovalo, aby se prodloužila jeho trvanlivost.
A právě tuňák měl tu smůlu, že se stal základem luxusní delikatesy. Když se obliba suši rozšířila po celém světě, bylo zaděláno na katastrofu.
Příliš rychlá ryba
Dnes jsou v ohrožení všechny tři populace. Na úbytku té atlantské se navíc podepsal vědecký omyl. Mezinárodní komise pro záchranu atlantského tuňáka (ICCAT), určující od konce 60. let kvóty, kolik ryb se může v kterém teritoriu ulovit, dlouho vycházela z konceptu, že tuňáci ve Středozemním moři a u amerických břehů tvoří dvě oddělené populace. Zatímco "západních tuňáků" bylo málo, takže pro ně už od 70. let panovalo přísnější omezení, kvóty pro Středozemní moře zůstávaly dlouho poměrně benevolentní. Před pár lety ale pokusy se značkováním ryb prokázaly, že jde o jedny a tytéž jedince - umí totiž plout až rychlostí 80 km/h, takže pro ně není problém migrovat napříč celým Atlantikem.
V současnosti se smí ve Středozemním moři ročně ulovit zhruba 30 tisíc tun tuňáků. Podle Světového fondu na ochranu přírody ale rybářské společnosti záměrně vykazují nižší úlovky, takže se ve skutečností vyloví přes 50 tisíc tun.
Do hry se v polovině června vložila Evropská komise. Vydala zákaz lovu tuňáka obecného ve Středozemním moři a východním Atlantiku. Stop se vztahuje na rybolov pomocí vlečných sítí a platí pro flotily pod vlajkou Francie, Itálie, Kypru, Malty, Řecka a Španělska.
Severoafričtí rybáři ovšem mohou tuňáky lovit i nadále. Samotná ICCAT má v plánu snížit do roku 2010 kvóty na povolený lov o pětinu. Takové omezení ale téměř nic neřeší.
Nastává totiž paradoxní situace: čím méně ryb se smí lovit, tím vyšší je jejich cena na trhu a to pochopitelně motivuje pytláky k nelegálnímu lovu. Cena jediné ryby (o hmotnosti několika set kilogramů) se na trhu pohybuje v desítkách tisíc dolarů.
Školky v kleci
Pokusem o vykročení z tohoto začarovaného kruhu měly být rybí farmy - klece plující na volném moři, v nichž dorůstají uměle přikrmovaní tuňáci. Odborníci ale varují, že tento způsob hospodaření zdaleka není spolehlivou cestou k záchraně divokých ryb.
"Stále jde jen o využití divokých jedinců pro chov. Navíc jsou tyto ryby předem vyloučeny z rozmnožování, kterého by se v přírodě po dosažení dospělosti účastnily. Dospělí tuňáci ulovení v moři jsou samozřejmě také vyřazeni z hlediska reprodukce, ale mohli se jí zúčastnit před ulovením," říká ichtyolog Radek Šanda z Národního muzea v Praze.
Přesto mají rybí farmy svá pozitiva: "Dá se předpokládat, že míra přežívaní jedinců v klecových chovech je podstatně vyšší než u volně žijící populace díky ochraně před dravci a pravděpodobně i před nemocemi. Tím se zvyšuje využitelnost té části populace, která by v přírodě přirozeně zahynula," říká Radek Šanda.
Díky chovu v klecích se navíc snižuje potřeba lovu divokých ryb, která má vedle tuňáků vliv i na další mořské živočichy - velké dravé ryby, žraloky, želvy, delfíny i ptáky. Ročně jich zahyne bezpočet při používání lovných zařízení, jako jsou různé sítě nebo dlouhé šňůry s mnoha sty až tisíci háčků.
"Skutečný vliv tohoto způsobu produkce tuňáků se však ukáže až po delší době," upozorňuje český odborník.
Lososí varování
Pomoci by mohl umělý odchov tuňáků. Zatím se příliš nedaří, i když vědci ve Španělsku, Japonsku a Austrálii na umělém množení těchto ryb intenzivně pracují. Ke komerčnímu využití má ale jejich snaha zatím daleko.
Navíc ani případný úspěch v této oblasti neznamená jednoznačnou výhru. "Umělý odchov tuňáků by byl samozřejmě přínosem, protože by se snížila potřeba lovu divokých jedinců. Jednoznačná cesta k záchraně to však není. Například divoké populace lososa obecného, jehož chov je dnes již bez problémů zvládnut, trpí tím, že jedinci, kteří unikli z chovů, snižují genetickou variabilitu druhu," říká Radek Šanda.
"Tito uniknuvší lososi se neumí tolik přizpůsobit přírodním podmínkám a na některých místech již převažují nad původními divokými jedinci. V chovech navíc může docházet v důsledku vysoké koncentrace ryb na jednom místě ke vzniku epidemií, které by v přírodě nepropukly a které by mohly zdecimovat přírodní populace," pokračuje ichtyolog.
Umělé moře
Tyto problémy by mohl eliminovat jedině odchov úplně "v zajetí", tedy tak, aby se chované ryby nemohly za žádných okolností dostat do moře. Časopis Scientific American nedávno přinesl reportáž z laboratoří společnosti Clean Seas v australském Port Lincolnu, kde se snaží simulovat přirozené podmínky, ve kterých tuňáci žijí a rozmnožují se. Kvůli obavám z průmyslové špionáže magazín nezveřejnil žádné snímky ani technické podrobnosti, ale z textu vyplývá, že tam experti zkoušejí množit ryby v umělých nádržích o průměru 25 a hloubce šest metrů. Skrývají se v podzemí a automaticky se v nich reguluje teplota, osvětlení, slanost vody a další parametry.
"Chceme napodobit přesné podmínky moře poblíž Indonésie, kde se tuňáci rozmnožují," říká zástupce společnosti Thomas Marguritte. Investice do vývoje "umělého moře" stála miliony dolarů. Navzdory vysokým počátečním nákladům ale zástupce Clean Seas věří, že právě tudy může vést cesta k záchraně ohrožené ryby. Skeptikové ovšem namítají, že pro rybářské společnosti bude vždy výhodnější nelegálně lovit než stavět podobné "továrny na ryby".
Zdá se tedy, že jediným spolehlivým řešením, jak tuňáky zachránit, je nechat si zajít chuť na suši. Chtít něco takového po Japoncích by ovšem bylo podobné jako doufat, že se Američané vzdají hamburgerů nebo Češi knedlíků. A dokud bude existovat poptávka, rybářské firmy nejspíš nebudou mít důvod se svým výnosným byznysem přestat.
AUTOR: Eva Vlčková
Autorka je redaktorka Lidových novin
Tuňák v číslech
Délka: až čtyři metry
Hmotnost: až 650 kg
Maximální rychlost: 80 km/h
Maximální hloubka ponoru: 1 km
Pro rybářské společnosti bude vždy výhodnější nelegálně lovit než stavět "továrny na ryby".
30 tisíc tun
tuňáků se smí ročně ulovit ve Středozemním moři.
Odborníci už delší dobu upozorňují na nadměrný lov některých druhů mořských ryb. Vědecké výzkumy ukazují, že největší kusy komerčně lovených druhů jsou menší a menší. Rybáři totiž chytají stále mladší jedince, kteří nestíhají dorůst své maximální délky.
Není tuňák jako tuňák
Mezi ohrožené druhy se v posledních letech zařadil tuňák. Na trhu se pod tímto označením skrývá více druhů ryb spadajících do rodu tuňáků. Jako přísada do salátů a sendvičů zpravidla končí tuňák pruhovaný a křídlatý, oblíbené jsou filety z tuňáka žlutoploutvého a velkookého.
Vybranou pochoutkou japonských restaurací je tuňák obecný. Právě ten patří mezi nejohroženější ryby. Tvoří ho vlastně tři poddruhy, které se liší především tím, kde žijí: atlantský, tichomořský a jižní.
Jak uvádí časopis Scientific American, na počátku minulého století byl tento druh tuňáka se svým tučným masem výrazné chuti považován za podřadnou rybu, dobrou jen pro psy a kočky. To se změnilo ve druhé polovině 20. století, kdy se v Japonsku stalo hitem suši. Jídlo, jehož základem je syrové rybí maso.
Ač to může znít překvapivě, konzumace syrových ryb nemá v Japonsku příliš dlouhou tradici. Objevila se až po 2. světové válce s příchodem chladniček, které umožňují déle uchovat čerstvé maso. Dříve se udilo či marinovalo, aby se prodloužila jeho trvanlivost.
A právě tuňák měl tu smůlu, že se stal základem luxusní delikatesy. Když se obliba suši rozšířila po celém světě, bylo zaděláno na katastrofu.
Příliš rychlá ryba
Dnes jsou v ohrožení všechny tři populace. Na úbytku té atlantské se navíc podepsal vědecký omyl. Mezinárodní komise pro záchranu atlantského tuňáka (ICCAT), určující od konce 60. let kvóty, kolik ryb se může v kterém teritoriu ulovit, dlouho vycházela z konceptu, že tuňáci ve Středozemním moři a u amerických břehů tvoří dvě oddělené populace. Zatímco "západních tuňáků" bylo málo, takže pro ně už od 70. let panovalo přísnější omezení, kvóty pro Středozemní moře zůstávaly dlouho poměrně benevolentní. Před pár lety ale pokusy se značkováním ryb prokázaly, že jde o jedny a tytéž jedince - umí totiž plout až rychlostí 80 km/h, takže pro ně není problém migrovat napříč celým Atlantikem.
V současnosti se smí ve Středozemním moři ročně ulovit zhruba 30 tisíc tun tuňáků. Podle Světového fondu na ochranu přírody ale rybářské společnosti záměrně vykazují nižší úlovky, takže se ve skutečností vyloví přes 50 tisíc tun.
Do hry se v polovině června vložila Evropská komise. Vydala zákaz lovu tuňáka obecného ve Středozemním moři a východním Atlantiku. Stop se vztahuje na rybolov pomocí vlečných sítí a platí pro flotily pod vlajkou Francie, Itálie, Kypru, Malty, Řecka a Španělska.
Severoafričtí rybáři ovšem mohou tuňáky lovit i nadále. Samotná ICCAT má v plánu snížit do roku 2010 kvóty na povolený lov o pětinu. Takové omezení ale téměř nic neřeší.
Nastává totiž paradoxní situace: čím méně ryb se smí lovit, tím vyšší je jejich cena na trhu a to pochopitelně motivuje pytláky k nelegálnímu lovu. Cena jediné ryby (o hmotnosti několika set kilogramů) se na trhu pohybuje v desítkách tisíc dolarů.
Školky v kleci
Pokusem o vykročení z tohoto začarovaného kruhu měly být rybí farmy - klece plující na volném moři, v nichž dorůstají uměle přikrmovaní tuňáci. Odborníci ale varují, že tento způsob hospodaření zdaleka není spolehlivou cestou k záchraně divokých ryb.
"Stále jde jen o využití divokých jedinců pro chov. Navíc jsou tyto ryby předem vyloučeny z rozmnožování, kterého by se v přírodě po dosažení dospělosti účastnily. Dospělí tuňáci ulovení v moři jsou samozřejmě také vyřazeni z hlediska reprodukce, ale mohli se jí zúčastnit před ulovením," říká ichtyolog Radek Šanda z Národního muzea v Praze.
Přesto mají rybí farmy svá pozitiva: "Dá se předpokládat, že míra přežívaní jedinců v klecových chovech je podstatně vyšší než u volně žijící populace díky ochraně před dravci a pravděpodobně i před nemocemi. Tím se zvyšuje využitelnost té části populace, která by v přírodě přirozeně zahynula," říká Radek Šanda.
Díky chovu v klecích se navíc snižuje potřeba lovu divokých ryb, která má vedle tuňáků vliv i na další mořské živočichy - velké dravé ryby, žraloky, želvy, delfíny i ptáky. Ročně jich zahyne bezpočet při používání lovných zařízení, jako jsou různé sítě nebo dlouhé šňůry s mnoha sty až tisíci háčků.
"Skutečný vliv tohoto způsobu produkce tuňáků se však ukáže až po delší době," upozorňuje český odborník.
Lososí varování
Pomoci by mohl umělý odchov tuňáků. Zatím se příliš nedaří, i když vědci ve Španělsku, Japonsku a Austrálii na umělém množení těchto ryb intenzivně pracují. Ke komerčnímu využití má ale jejich snaha zatím daleko.
Navíc ani případný úspěch v této oblasti neznamená jednoznačnou výhru. "Umělý odchov tuňáků by byl samozřejmě přínosem, protože by se snížila potřeba lovu divokých jedinců. Jednoznačná cesta k záchraně to však není. Například divoké populace lososa obecného, jehož chov je dnes již bez problémů zvládnut, trpí tím, že jedinci, kteří unikli z chovů, snižují genetickou variabilitu druhu," říká Radek Šanda.
"Tito uniknuvší lososi se neumí tolik přizpůsobit přírodním podmínkám a na některých místech již převažují nad původními divokými jedinci. V chovech navíc může docházet v důsledku vysoké koncentrace ryb na jednom místě ke vzniku epidemií, které by v přírodě nepropukly a které by mohly zdecimovat přírodní populace," pokračuje ichtyolog.
Umělé moře
Tyto problémy by mohl eliminovat jedině odchov úplně "v zajetí", tedy tak, aby se chované ryby nemohly za žádných okolností dostat do moře. Časopis Scientific American nedávno přinesl reportáž z laboratoří společnosti Clean Seas v australském Port Lincolnu, kde se snaží simulovat přirozené podmínky, ve kterých tuňáci žijí a rozmnožují se. Kvůli obavám z průmyslové špionáže magazín nezveřejnil žádné snímky ani technické podrobnosti, ale z textu vyplývá, že tam experti zkoušejí množit ryby v umělých nádržích o průměru 25 a hloubce šest metrů. Skrývají se v podzemí a automaticky se v nich reguluje teplota, osvětlení, slanost vody a další parametry.
"Chceme napodobit přesné podmínky moře poblíž Indonésie, kde se tuňáci rozmnožují," říká zástupce společnosti Thomas Marguritte. Investice do vývoje "umělého moře" stála miliony dolarů. Navzdory vysokým počátečním nákladům ale zástupce Clean Seas věří, že právě tudy může vést cesta k záchraně ohrožené ryby. Skeptikové ovšem namítají, že pro rybářské společnosti bude vždy výhodnější nelegálně lovit než stavět podobné "továrny na ryby".
Zdá se tedy, že jediným spolehlivým řešením, jak tuňáky zachránit, je nechat si zajít chuť na suši. Chtít něco takového po Japoncích by ovšem bylo podobné jako doufat, že se Američané vzdají hamburgerů nebo Češi knedlíků. A dokud bude existovat poptávka, rybářské firmy nejspíš nebudou mít důvod se svým výnosným byznysem přestat.
AUTOR: Eva Vlčková
Autorka je redaktorka Lidových novin
Tuňák v číslech
Délka: až čtyři metry
Hmotnost: až 650 kg
Maximální rychlost: 80 km/h
Maximální hloubka ponoru: 1 km
Pro rybářské společnosti bude vždy výhodnější nelegálně lovit než stavět "továrny na ryby".
30 tisíc tun
tuňáků se smí ročně ulovit ve Středozemním moři.
Zdroj:EKONOM
Sdílet článek na sociálních sítích
