Opuštěné automobily a zejména jejich vraky se stávají stále větším problémem, s nímž se obce potýkají.
Odstavené vozidlo v rozsudku Nejvyššího správního soudu
Přitom není vždy zcela jasné, jaký postup je z právního hlediska ten nejsprávnější. Je proto dobré seznamovat se nejen s texty právních předpisů, které tyto otázky upravují, ale také s judikaturou soudů, protože teprve tato rozhodovací činnost uvádí zákonné texty ve skutečný život. Takovým rozhodnutím je i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. května 2008, sp. zn. 2 As 74/2007 (www.nssoud.cz), který se pokouší o výklad některých sporných otázek.
ZAČÁTEK PŘÍBĚHU
Příběh, který rozsudek řeší, začal tím, že na základě žádosti Technické správy komunikací hl. města Prahy došlo k odtažení motorového vozidla. Toto vozidlo bylo poškozeno, silně korodováno, bez čelního skla a přední značky. Po necelém roce převzalo vozidlo hl. město Praha. Z výpisu centrální evidence vozidel byla zjištěna jeho provozovatelka. Pražský magistrát ji vyzval, aby se přihlásila a nárokovala navrácení svého majetku. Výzva se však vrátila, protože adresátka se odstěhovala. Následně magistrát požádal Městský úřad Tábor o provedení změny vlastníka motorového vozidla a o vystavení druhopisu technického průkazu, a to s odvoláním na ust. § 135 občanského zákoníku, z něhož dovodil, že na něj přešlo vlastnictví k předmětnému vozidlu jakožto k odložené věci. Této žádosti nebylo vyhověno a řízení bylo zastaveno. Následné odvolání zamítl krajský úřad a správní žalobu zamítl Krajský soud v Českých Budějovicích.
DVĚ ČÁSTI ROZSUDKU
Právní názor Nejvyššího správního soudu lze rozdělit do dvou částí. První se týká výkladu ryze procesního ust. § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu, podle něhož se řízení zastaví, pokud je to žádost zjevně právně nepřípustná. Soud dovodil, že žádost o provedení změny vlastníka vozidla byla vyhodnocena chybně jako zjevně právně nepřípustná (a proto zrušil rozsudek krajského soudu), jelikož k tomuto závěru došly rozhodující orgány teprve na základě jejího věcného posouzení a poté, co vyhodnotily přiložené doklady, nikoliv na "první pohled", jak citované ustanovení předpokládá.
Určitě zajímavější je další část rozsudku, v níž se soud zabýval otázkou, kdy vlastně lze odstavené vozidlo považovat za opuštěnou, případně ztracenou věc. Podle ust. § 135 odst. 1, 4 občanského zákoníku totiž platí, že kdo najde ztracenou, skrytou nebo opuštěnou věc, je povinen ji vydat vlastníkovi. Není-li vlastník znám, je nálezce povinen odevzdat ji obci, na jejímž území k nálezu došlo. Nepřihlásí-li se o ni vlastník do 6 měsíců od jejího odevzdání, připadá věc do vlastnictví této obce. Předpokladem toho, aby mohlo být vozidlo považováno za opuštěné, je tedy zapotřebí současné splnění dvou podmínek: vůle vzdát se vlastnictví věci a její fyzické opuštění. Kromě toho však nelze hovořit o vozidle jako o opuštěné věci ani tehdy, jestliže k tomuto opuštění dojde v rozporu se zákonem.
U silničních vozidel je proto třeba přihlédnout k ust. § 19 odst. 2, 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Podle něho je na dálnicích, silnicích a místních komunikacích zakázáno odstavovat silniční vozidlo, které je trvale technicky nezpůsobilé k provozu a není opatřeno státní poznávací značkou, nebo které je zjevně trvale technicky nezpůsobilé k provozu (vrak). Vlastník vraku je povinen na výzvu vlastníka dálnice, silnice nebo místní komunikace odstranit vrak do dvou měsíců od doručení výzvy k odstranění. Neučiní-li tak, odstraní a zlikviduje vrak vlastník této pozemní komunikace na náklady vlastníka vraku.
V rozhodované věci soud seznal, že u předmětného vozidla nebyly splněny zákonné podmínky nezbytné pro vyslovení závěru o opuštěné věci. Především - byl zjištěn jeho vlastník, takže nebylo možno uvažovat o tom, že by šlo o ztracenou věc. Stěžovatel (hl. město Praha) proto byl poté, co vozidlo převzal, povinen si především vyjasnit, v jakém technickém stavu se nacházelo a kde se našlo. Podle názoru soudu totiž nelze přijmout názor, podle něhož by se za opuštěnou věc mohl považovat vrak, nalezený na dálnici, silnici či místní komunikaci. V takovém případě chybí základní předpoklad, nezbytný pro učinění závěru o opuštění věci. Jestliže vlastnictví k opuštěné věci vzniká v důsledku právního úkonu vlastníka věci, nelze akceptovat učinění protiprávního úkonu, k čemuž by došlo v případě odstavení vraku na některé z uvedených druhů komunikací. V takovém případě je proto nutno postupovat podle zákona o pozemních komunikacích, tj. vyzvat vlastníka vraku k jeho odstranění na jeho náklady a pokud k tomu v zákonné lhůtě nedojde, učinit tak na náklady vlastníka sám. Jestliže vlastníka zjistit nelze, odstraní a zlikviduje vrak na své náklady vlastník komunikace.
VRAKY MIMO KOMUNIKACE
V případech vraků nalezených mimo komunikace je třeba postupovat podle ust. § 37 a následně zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech. Podle tohoto zákona je každý, kdo se zbavuje autovraku, povinen jej předat pouze osobám, které jsou provozovateli zařízení ke sběru, výkupu, zpracování, využívání nebo odstraňování autovraků. Předtím musí umístit vozidlo na místo, kde nepoškodí nebo neohrozí životní prostředí ani nenaruší estetický vzhled obce či přírody nebo krajiny. Když to neučiní, přemístí obecní úřad po uply- nutí 2 měsíců ode dne, kdy se o této skutečnosti dozvěděl, na náklady jeho vlastníka vozidlo na vybrané parkoviště. Informaci o umístění opuštěného vozidla na vybrané parkoviště zveřejní obecní úřad na své úřední desce. Jestliže vlastník nepřevezme vozidlo z vybraného parkoviště po marném uplynutí lhůty 2 měsíců od informování vlastníka a v případě nemožnosti jeho identifikace od zveřejnění informace, má se za to, že vozidlo je autovrak, a takto s ním bude obecní úřad dále nakládat. Náklady spojené s tímto postupem je povinen uhradit obci poslední vlastník opuštěného vozidla uvedený v registru motorových vozidel.
Je tak dostatečně zřejmé, že stávající zákonná úprava je založena na primární odpovědnosti vlastníka vozidla za svůj majetek. Proto také nese vlastník i veškeré náklady spojené s péčí o něj. Tato odpovědnost je odrazem čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož vlastnictví zavazuje. Vlastník vozidla (respektive vraku) proto také nese plnou odpovědnost za jeho likvidaci, a pokud této svojí povinnosti nedostojí, je povinen uhradit náklady vzniklé obci.
Nejvyšší správní soud se proto neztotožnil s obavou pražského magistrátu, že odmítnutí postupu, který zvolil v daném případě, poskytuje návod občanům, jak se zbavit nepotřebného automobilu. Jestliže jde o vozidlo či vrak nacházející se na komunikaci, je nutno postupovat podle zákona o pozemních komunikacích; u vraku nalezeného na jiném místě než na komunikaci je třeba aplikovat zákon o odpadech, přičemž společným jmenovatelem obou těchto zákonů je odpovědnost vlastníka - samozřejmě, když je zjistitelný.
ZÁVĚR NEJVYŠŠÍHO SPRÁVNÍHO SOUDU
Pokud by v daném případě šlo o vozidlo (tzn. nikoliv o vrak), nalezené na komunikaci či mimo ni, mohlo by v konkrétní situaci jít buď o ztracenou, nebo opuštěnou věc. U ztracené věci je dána povinnost nálezce vrátit ji vlastníkovi a do vlastnictví obce může připadnout jen tehdy, jestliže vlastník není znám, respektive ani následně se nepřihlásí. Tato situace zde nicméně zjevně nenastala a o ztracenou věc se jednat nemohlo, protože vlastník vozidla byl znám.
U opuštěné věci by pak musely být splněny obě citované podmínky: vlastník by musel právně přípustným způsobem projevit vůli vzdát se vlastnictví a musel by tak také fyzicky učinit. V daném případě, kdy žádost na provedení změny evidence vlastníka podal magistrát, bylo na něm, aby splnění těchto dvou podmínek potvrdil a prokázal. To se však podle přesvědčení soudu zjevně nestalo.
Za situace, kdy bylo předmětné vozidlo bez vědomí jeho vlastníka odtaženo, totiž nelze mít za postavenu najisto ani skutečnost, že vlastník vozidlo vůbec fyzicky opustil. Projev vůle vzdát se vlastnictví nebyl doložen žádným způsobem.
AUTOR: VOJTĚCH ŠIMÍČEK
pedagog VŠ CEVRO Institut, o. p. s.
Seminář Ochrana pokojného stavu správními orgány
Na problémy ochrany pokojného stavu správními orgány, zejména v souvislosti s aplikací ust. § 5 občanského zákoníku se zaměří seminář, který se uskuteční 25. 9. v informačním středisku Vysoké školy Cevro institutu, o. p. s., v Českém Krumlově. Záštitu nad ním převzal veřejný ochránce práv JUDr. Otakar Motejl. Seminář nabídne prostor i pro výměnu zkušeností a získání nových informací o činnosti správních a soudních orgánů při aplikaci právních ustanovení souvisejících s ochranou pokojného stavu správními orgány.
Více informací o semináři a přihlášku naleznete na www.cevroinstitut.cz v kalendáři akcí.
ZAČÁTEK PŘÍBĚHU
Příběh, který rozsudek řeší, začal tím, že na základě žádosti Technické správy komunikací hl. města Prahy došlo k odtažení motorového vozidla. Toto vozidlo bylo poškozeno, silně korodováno, bez čelního skla a přední značky. Po necelém roce převzalo vozidlo hl. město Praha. Z výpisu centrální evidence vozidel byla zjištěna jeho provozovatelka. Pražský magistrát ji vyzval, aby se přihlásila a nárokovala navrácení svého majetku. Výzva se však vrátila, protože adresátka se odstěhovala. Následně magistrát požádal Městský úřad Tábor o provedení změny vlastníka motorového vozidla a o vystavení druhopisu technického průkazu, a to s odvoláním na ust. § 135 občanského zákoníku, z něhož dovodil, že na něj přešlo vlastnictví k předmětnému vozidlu jakožto k odložené věci. Této žádosti nebylo vyhověno a řízení bylo zastaveno. Následné odvolání zamítl krajský úřad a správní žalobu zamítl Krajský soud v Českých Budějovicích.
DVĚ ČÁSTI ROZSUDKU
Právní názor Nejvyššího správního soudu lze rozdělit do dvou částí. První se týká výkladu ryze procesního ust. § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu, podle něhož se řízení zastaví, pokud je to žádost zjevně právně nepřípustná. Soud dovodil, že žádost o provedení změny vlastníka vozidla byla vyhodnocena chybně jako zjevně právně nepřípustná (a proto zrušil rozsudek krajského soudu), jelikož k tomuto závěru došly rozhodující orgány teprve na základě jejího věcného posouzení a poté, co vyhodnotily přiložené doklady, nikoliv na "první pohled", jak citované ustanovení předpokládá.
Určitě zajímavější je další část rozsudku, v níž se soud zabýval otázkou, kdy vlastně lze odstavené vozidlo považovat za opuštěnou, případně ztracenou věc. Podle ust. § 135 odst. 1, 4 občanského zákoníku totiž platí, že kdo najde ztracenou, skrytou nebo opuštěnou věc, je povinen ji vydat vlastníkovi. Není-li vlastník znám, je nálezce povinen odevzdat ji obci, na jejímž území k nálezu došlo. Nepřihlásí-li se o ni vlastník do 6 měsíců od jejího odevzdání, připadá věc do vlastnictví této obce. Předpokladem toho, aby mohlo být vozidlo považováno za opuštěné, je tedy zapotřebí současné splnění dvou podmínek: vůle vzdát se vlastnictví věci a její fyzické opuštění. Kromě toho však nelze hovořit o vozidle jako o opuštěné věci ani tehdy, jestliže k tomuto opuštění dojde v rozporu se zákonem.
U silničních vozidel je proto třeba přihlédnout k ust. § 19 odst. 2, 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Podle něho je na dálnicích, silnicích a místních komunikacích zakázáno odstavovat silniční vozidlo, které je trvale technicky nezpůsobilé k provozu a není opatřeno státní poznávací značkou, nebo které je zjevně trvale technicky nezpůsobilé k provozu (vrak). Vlastník vraku je povinen na výzvu vlastníka dálnice, silnice nebo místní komunikace odstranit vrak do dvou měsíců od doručení výzvy k odstranění. Neučiní-li tak, odstraní a zlikviduje vrak vlastník této pozemní komunikace na náklady vlastníka vraku.
V rozhodované věci soud seznal, že u předmětného vozidla nebyly splněny zákonné podmínky nezbytné pro vyslovení závěru o opuštěné věci. Především - byl zjištěn jeho vlastník, takže nebylo možno uvažovat o tom, že by šlo o ztracenou věc. Stěžovatel (hl. město Praha) proto byl poté, co vozidlo převzal, povinen si především vyjasnit, v jakém technickém stavu se nacházelo a kde se našlo. Podle názoru soudu totiž nelze přijmout názor, podle něhož by se za opuštěnou věc mohl považovat vrak, nalezený na dálnici, silnici či místní komunikaci. V takovém případě chybí základní předpoklad, nezbytný pro učinění závěru o opuštění věci. Jestliže vlastnictví k opuštěné věci vzniká v důsledku právního úkonu vlastníka věci, nelze akceptovat učinění protiprávního úkonu, k čemuž by došlo v případě odstavení vraku na některé z uvedených druhů komunikací. V takovém případě je proto nutno postupovat podle zákona o pozemních komunikacích, tj. vyzvat vlastníka vraku k jeho odstranění na jeho náklady a pokud k tomu v zákonné lhůtě nedojde, učinit tak na náklady vlastníka sám. Jestliže vlastníka zjistit nelze, odstraní a zlikviduje vrak na své náklady vlastník komunikace.
VRAKY MIMO KOMUNIKACE
V případech vraků nalezených mimo komunikace je třeba postupovat podle ust. § 37 a následně zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech. Podle tohoto zákona je každý, kdo se zbavuje autovraku, povinen jej předat pouze osobám, které jsou provozovateli zařízení ke sběru, výkupu, zpracování, využívání nebo odstraňování autovraků. Předtím musí umístit vozidlo na místo, kde nepoškodí nebo neohrozí životní prostředí ani nenaruší estetický vzhled obce či přírody nebo krajiny. Když to neučiní, přemístí obecní úřad po uply- nutí 2 měsíců ode dne, kdy se o této skutečnosti dozvěděl, na náklady jeho vlastníka vozidlo na vybrané parkoviště. Informaci o umístění opuštěného vozidla na vybrané parkoviště zveřejní obecní úřad na své úřední desce. Jestliže vlastník nepřevezme vozidlo z vybraného parkoviště po marném uplynutí lhůty 2 měsíců od informování vlastníka a v případě nemožnosti jeho identifikace od zveřejnění informace, má se za to, že vozidlo je autovrak, a takto s ním bude obecní úřad dále nakládat. Náklady spojené s tímto postupem je povinen uhradit obci poslední vlastník opuštěného vozidla uvedený v registru motorových vozidel.
Je tak dostatečně zřejmé, že stávající zákonná úprava je založena na primární odpovědnosti vlastníka vozidla za svůj majetek. Proto také nese vlastník i veškeré náklady spojené s péčí o něj. Tato odpovědnost je odrazem čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož vlastnictví zavazuje. Vlastník vozidla (respektive vraku) proto také nese plnou odpovědnost za jeho likvidaci, a pokud této svojí povinnosti nedostojí, je povinen uhradit náklady vzniklé obci.
Nejvyšší správní soud se proto neztotožnil s obavou pražského magistrátu, že odmítnutí postupu, který zvolil v daném případě, poskytuje návod občanům, jak se zbavit nepotřebného automobilu. Jestliže jde o vozidlo či vrak nacházející se na komunikaci, je nutno postupovat podle zákona o pozemních komunikacích; u vraku nalezeného na jiném místě než na komunikaci je třeba aplikovat zákon o odpadech, přičemž společným jmenovatelem obou těchto zákonů je odpovědnost vlastníka - samozřejmě, když je zjistitelný.
ZÁVĚR NEJVYŠŠÍHO SPRÁVNÍHO SOUDU
Pokud by v daném případě šlo o vozidlo (tzn. nikoliv o vrak), nalezené na komunikaci či mimo ni, mohlo by v konkrétní situaci jít buď o ztracenou, nebo opuštěnou věc. U ztracené věci je dána povinnost nálezce vrátit ji vlastníkovi a do vlastnictví obce může připadnout jen tehdy, jestliže vlastník není znám, respektive ani následně se nepřihlásí. Tato situace zde nicméně zjevně nenastala a o ztracenou věc se jednat nemohlo, protože vlastník vozidla byl znám.
U opuštěné věci by pak musely být splněny obě citované podmínky: vlastník by musel právně přípustným způsobem projevit vůli vzdát se vlastnictví a musel by tak také fyzicky učinit. V daném případě, kdy žádost na provedení změny evidence vlastníka podal magistrát, bylo na něm, aby splnění těchto dvou podmínek potvrdil a prokázal. To se však podle přesvědčení soudu zjevně nestalo.
Za situace, kdy bylo předmětné vozidlo bez vědomí jeho vlastníka odtaženo, totiž nelze mít za postavenu najisto ani skutečnost, že vlastník vozidlo vůbec fyzicky opustil. Projev vůle vzdát se vlastnictví nebyl doložen žádným způsobem.
AUTOR: VOJTĚCH ŠIMÍČEK
pedagog VŠ CEVRO Institut, o. p. s.
Seminář Ochrana pokojného stavu správními orgány
Na problémy ochrany pokojného stavu správními orgány, zejména v souvislosti s aplikací ust. § 5 občanského zákoníku se zaměří seminář, který se uskuteční 25. 9. v informačním středisku Vysoké školy Cevro institutu, o. p. s., v Českém Krumlově. Záštitu nad ním převzal veřejný ochránce práv JUDr. Otakar Motejl. Seminář nabídne prostor i pro výměnu zkušeností a získání nových informací o činnosti správních a soudních orgánů při aplikaci právních ustanovení souvisejících s ochranou pokojného stavu správními orgány.
Více informací o semináři a přihlášku naleznete na www.cevroinstitut.cz v kalendáři akcí.
Zdroj:Moderní obec
Sdílet článek na sociálních sítích
