Vody je na zeměkouli zároveň hodně a málo.
Poklad zvaný voda
Před časem i reklamní kampaň jednoho velkého světového výrobce vodních čerpadel upoutávala v různých jazycích pozornost sloganem "Bez vody není život". Slogany samozřejmě mají působit do jisté míry sugestivně, aby upoutaly. Když se však člověk nad tímto heslem zamyslí, dochází k názoru, že při vší sugestivnosti je to současně realistické vyjádření skutečnosti
Je vědecky zjištěno, že bez vody člověk nevydrží na živu déle než tři dny. Navíc je voda nezbytnou složkou, ne-li přímo základem nejrůznějších průmyslových aktivit, o těch zemědělských ani nemluvě.
Vody je přitom na zeměkouli zároveň hodně a málo. Vodní plochy pokrývají 71 % jejího povrchu, a celkové množství vody je 1 386 km3. Avšak z toho je téměř 97 % vody mořské, tedy slané, která se pro potřeby člověka a mnoha průmyslových odvětví nedá použít (bez úpravy). Sladké vody je pouze 48 milionů km3 a z toho je zhruba její polovina vázána v ledu v polárních oblastech zeměkoule, tedy prakticky je nepřístupná. Ze zbývajícího množství sladké vody připadá 23,4 milionu km3 na spodní vody a v řekách a vnitrokontinentálních jezerech zbývá pouze 190 000 km3 sladké vody, nicméně z toho je zapotřebí odečíst asi desetinu vody, která připadá na močály a bažiny. Takže řeky a jezera představují jen asi 1 % veškeré sladké vody a kolem 1 promile veškeré vody na zeměkouli.
NEROVNOMĚRNÁ DISTRIBUCE SLADKÉ VODY
Distribuce sladké vody ve světě je přitom krajně nerovnoměrná. WHO doporučuje, aby každý člověk měl denně k dispozici aspoň 20 litrů vody jako minimum nutné pro pití, vaření, mytí a sanitární opatření. V roce 1990 toto minimum neměla 1 miliarda lidí, dnes je to ještě o něco více. Další miliarda nemá přístup k čisté a zdravotně bezpečné vodě, a 2,4 miliard lidí žije bez kanalizace. Podle zjištění Světové zdravotnické organizace 1 miliarda lidí (tedy každý 6,5tý obyvatel planety) nemá dost čisté vody na pití a 2,7 mld. lidí jí nemají dost ani na základní hygienu. Dnešní obyvatelstvo Číny (tj. 1,3 mld. lidí) má k dispozici přibližně stejný objem vodních zdrojů sladké vody jako obyvatelstvo Kanady v počtu 32 milionů lidí. Zatímco spotřeba vody průměrného Číňana za rok je 700 tun vody, spotřeba průměrného Američana je 2 500 tun.
Nejde jen o sladkou vodu celkově, ale o sladkou vodu zdravotně nezávadnou. Podle údajů WHO denně umírá na nemoci spojené s užíváním nekvalitní sladké vody kolem 6 tisíc osob, z toho jsou 2/3 děti.
RŮST SVĚTOVÉ POPULACE A KLIMATICKÉ ZMĚNY
Situaci postupně dále zhoršují dva faktory. Jedním je růst počtu obyvatel zeměkoule. Nyní je to 6,6 mld. lidí, ale kolem roku 2025 to může být podle propočtů OSN kolem 8 miliard a v roce 2050 asi 9 až 10 miliard. Ti všichni budou potřebovat jídlo a vodu.
Spotřeba vody ve světě roste ročně o 2,5 %. Problém se bude přiostřovat. Podle prognóz OSN se počet osob, které nemají přístup ke sladké vodě, ztrojnásobí. Nedostatek kvalitní sladké vody dnes už začaly pociťovat i nejbohatší země, jako jsou USA, a neutěšená situace zemí Afriky a Asie byla známa už dříve.
Druhým závažným faktorem jsou klimatické změny, které se nepříznivě promítají do vodního režimu na zeměkouli. Způsob, jak lidé hospodaří s vodními zdroji a s ekosystémy, situaci zhoršují. Průmyslová činnost ekosystémy poškozuje, voda je zamořována pesticidy, olovem a jinými škodlivými látkami.
Dlouhodobé klimatické změny mění také koloběh vody na Zemi. Dochází ke zvyšování teploty v arktických oblastech, k rozpouštění ledu a tání horských ledovců. To ovlivňuje koncentraci soli v mořské vodě a její okyselování. Hladina světových moří stoupá, mění se srážkový režim, přibývá počet a stupňuje se závažnost extrémních výkyvů počasí. Dochází stále častěji k obdobím velkého sucha a na druhé straně k záplavám, které sice "přinášejí" vodu, ale pro člověka nepoužitelnou a škodlivou. Průmyslová činnost bohužel už na mnoha místech zeměkoule buď ohrožuje, anebo již zničila i cenné zdroje podzemních vod (např. vinou chemické těžby surovin, louhování pomocí kyanidů atp.), takže pokud je nutno podzemní vodu využívat, je zapotřebí ji nákladně upravovat, a to i v případě, že nejde o vodu ke konzumaci, ale o vodu pro průmyslové účely.
VODNÍ STRES
O stresu z nedostatku vody čili vodním stresu, což je odborný termín, kterým se označuje stav, kdy dostupné množství vody přestává stačit ke krytí její spotřeby, se více začalo hovořit od chvíle, kdy populace začíná spotřebovávat více než 10 % obnovitelných zdrojů sladké vody. Tato chvíle ve světovém měřítku nastala v polovině 90. let minulého století, a od té doby žije v tomto stresu 40 % obyvatelstva zeměkoule v 80 zemích. Bude-li současný vývoj pokračovat beze změn k lepšímu, postihne kolem roku 2025 vodní stres už 2/3 světové populace.
Scénáře rostoucího nedostatku vody se týkají i Evropy. Ve většině zemí se sice má podle prognóz Evropské komise dostatek vody udržet do roku 2030 na zhruba stejné úrovni jalo nyní, ale v jižní Evropě, konkrétně ve Španělsku, Portugalsku, jižní Itálii a ve státech na jihu Balkánu bude k dispozici vlivem zesilujícího sucha méně až o 1/4.
Jde o jeden z tzv. pásů sucha, zmapovaný experty v USA, Velké Británii a Německu v podobě počítačových modelů pro období 20. a 30. let našeho století. Vody bude málo také v Austrálii, jihozápadní Číně a severní Indii, na severu a jihu Afriky, v jižní Argentině a severovýchodní Brazílii a v pásu od Střední Ameriky po jihozápad Spojených států. Podle propočtů Ústavu Maxe Plancka a britského Hadley Office půjde o pokles množství vody až o 40 %.
MOŽNÉ KONFLIKTY MEZI STÁTY
Již dnes znepokojivý absolutní či relativní nedostatek sladké vody a perspektiva zhoršování situace může mít i nepříznivé sociální a politické, resp. mezinárodněpolitické dopady. Počátkem letošního roku generální tajemník OSN Pan Ki-Mun poukázal na to, že voda se stala strategickou surovinou, nedostatek vody může vést ke sporům o vodní zdroje mezi různými státy a ke konfliktům mezi nimi. Jeden takový konflikt ostatně už dlouhou dobu trvá a jeho uspokojivé řešení není v dohledu. Jde o konflikt v súdanském Darfúru.
Jiným příkladem, naštěstí aspoň dosud bez ozbrojených střetů, je spor o vody řek Eufratu a Tigridu mezi Tureckem a Irákem. Obě řeky pramení na tureckém území a Turci na nich postavili přehrady, což se projevilo na úbytku vody v obou řekách, které protékají iráckým územím a na nichž je irácká ekonomika životně závislá. Spor se vleče už řadu let.
Podle analýz OSN by mohly v příštích 10 až 20 letech střety způsobené spory o vodu vzniknout v asi padesáti zemích, které obývá 2,7 miliardy lidí, tedy více než třetina obyvatel planety.
VODOU JE NUTNO ŠETŘIT
Jak čelit rostoucímu vodnímu deficitu?
Míněna jsou zde řešení mimo sféru hospodaření s vodou (např. opatřeními k regulaci porodnosti, jež by dosáhla mj. toho, aby na Zemi "zájemců" o sladkou vodu nebylo v horizontu jedné či dvou dalších generací až příliš mnoho).
Nejlogičtější a nejpřirozenější rada zní: vodou je nutno šetřit! OSN doporučuje uvést do života program nazvaný Integrovaná správa vodních zdrojů (IWMR - Integrated Water Resources Management) a další opatření.
Jde o skupinu zásad a aktivit zaměřených především na to, aby se omezovala potřeba (sladké) vody pro zemědělství. Toto odvětví ekonomiky je totiž v celosvětovém měřítku největším spotřebitelem sladké vody na Zemi - spotřebovává jí totiž 70 % z celkového množství.
Nejde však jen o vodu vedenou na pole, nýbrž o vodu, která je použita i při následném zpracovávání plodin až do podoby finálních produktů. Příklad: firma Nestlé vypočetla, že zatímco jedna láhev coca-coly obsahuje určité předem dané a známé množství tohoto nápoje (tedy třetinku, polovinu litru nebo litr), k její výrobě, včetně zpracování extraktu koky a sladidel, je zapotřebí během pěstebního a zpracovatelského procesu zhruba stonásobné množství vody.
Na výrobu 1 kg hovězího masa se spotřebuje 5 až 10 tisíc litrů vody, na výrobu litru mléka až 3 tisíce litrů vody, na vyprodukování 1 kg pšenice 1 500 l vody.
V nedávné době se stalo téměř módou hlásat přechod na alternativní zdroje energie, než se ukázalo, že zdánlivé výhody těchto zdrojů jsou eliminovány do značné míry anebo zcela jejich negativními aspekty. Z hlediska vodního hospodářství jde o jednu jejich velikou nevýhodu způsobenou tím, že k výrobě 1 litru biodieselového paliva je zapotřebí cca 1 tisíce litrů vody (míněno od fáze zasetí příslušných plodin přes jejich pěstování, sklizeň až pro zpracování do podoby pohonné hmoty pro vozidla).
Řešením je hledání takových plodin, které jsou méně náročné na zalévání než současné plodiny, a technologie jejich zpracování, jež budou spotřebovávat menší množství vody. Jednou z nich je např. obilnina s názvem triticale, k jejímuž pěstování je potřeba mnohem méně vody, než u klasických obilnin.
EKONOMICKÝ TLAK
Kromě technologií v průmyslu a v zemědělství je však zapotřebí , aby se šetření vodou podporovalo také ekonomickými pákami a organizačně-legislativními kroky. Tak např. Španělsko je terčem kritiky orgánů v Bruselu a jiných členských zemí EU kvůli své zemědělské politice. Tamní vláda podporuje pěstování plodin, které vyžadují velké množství vod, např. rýže a zelenina. Přitom však zemědělci dostávají vodu velmi levně. Jeden kubický metr ve Španělsku stojí jen polovinu celoevropského průměru. Podobně tomu je v Itálii, kde v Římě stojí kubík vody jenom necelou čtvrtinu evropského průměru. Při takových cenách, jak napsal Angel Sampedro z univerzity Alfonse X. v Madridu v týdeníku Wirtschaftswoche, se pak nevyplácí zemědělcům ani jiným kategoriím uživatelů šetřit vodou, budovat čističky a zkvalitňovat vodovody.
ÚPRAVNY VODY
Dalším způsobem získávání vody, resp. šetření vodou či obecně optimálního hospodaření s ní je úprava znečištěných vod tak, aby se daly opět používat pro průmyslové a zemědělské účely. Jde o různé způsoby filtrace a dezinfekce vod, jejich dekontaminace, desalinace, likvidace mikrobiální zátěže odpadních vod pomocí filtračních nanomateriálů, bioaktivních membrán atd.
Vodu vyčištěnou tak, aby se dala dokonce znovu pít, ostatně už používají v řadě měst v Kalifornii, která patří k nejsušším regionům USA. Letos v lednu tamní orgány povolily výstavbu největší čističky AWPF. Ta za den vyčistí 265 milionů litrů odpadní vody.
Obchod s technologiemi na úpravu vody roste ve světovém měřítku v posledních letech průměrně o 6 %, a jeho objem je kolem 40 mld. EUR. Do poloviny příštího desetiletí se předpovídá jeho zvětšení na dvojnásobek. Do této skupiny technologií patří a i zařízení, která čistí, resp. upravují vodu čerpanou z podzemních zdrojů. Na trhu těchto zařízení vedou firmy Siemens, General Electric a ITT.
ODSOLOVÁNÍ MOŘSKÉ VODY
Speciálním způsobem úpravy vody je desalinace mořské vody, tedy přeměny slané mořské vody ve vodu sladkou. Moderní tzv. membránové technologie mohou vyprodukovat velké množství odsolené vody. Jde nicméně o technologie velice drahé, které si mohou dovolit jen bohatší země. V současné době fungují největší odsolovací stanice na pobřeží USA, některých zemí v Perském zálivu a ve Španělsku.
SLADKÁ VODA JAKO OBCHODNÍ ARTIKL
Některé země, jak se ostatně dá poznat z výše uvedených řádků, mají při současné úrovni spotřeby dostatek č dokonce relativní nadbytek, jiné pociťují její menší anebo citelný nedostatek. To vede logicky k tomu, že sladká voda se stává obchodním artiklem, tedy zbožím, které se od prodávajícího dopravuje anebo může dopravit ke kupujícímu. Příkladem zde mohou být letošní situace, kdy kvůli suchu trpěli nedostatkem sladké vody obyvatelé Barcelony a kdy cisternové vozy najížděly na mola v přístavu a přečerpávaly vodu určenou pro město z cisternových lodí, které sladkou a pitnou vodu přivezly odjinud. Loni byl v podobné situaci Kypr, kam byla cisternovými loděmi dopravována voda z Řecka.
Ke krytí potřeby sladké vody v oblastech jejich nedostatku v nedaleké budoucnosti poslouží zřejmě také dálkové produktovody, v tomto případě de facto vodovodní potrubí o značné délce. Uvažuje se např. o postavení vodovodního potrubí vedoucího od sladkovodních jezer ve východní Anatolii v Turecku pod mořskou hladinou podél východního pobřeží Středozemního moře a území Sýrie a Libanonu do Izraele, který trpí nedostatkem sladkovodních zdrojů.
BIODIVERZITA V MOŘÍCH
V neposlední řadě je nutno, na což rovněž upozorňuje OSN, v zájmu zlepšení situace se sladkou vodou mnohem více péče věnovat zachování čistoty světových moří. Rozpor mezi sladkou a slanou vodou je totiž pouze relativní, oba druhy vody jsou propojeny koloběhem vody v přírodě. Degradace vodních zdrojů na souši a doprava po mořích, která nebere ohled na čistotu mořské vody (např. stále častější havárie tankerů), samozřejmě neblaze ovlivňují čistotu a jiné vlastnosti mořské vody, a tak zmíněný koloběh. Degradace a kontaminace moří se tak přenáší i do sladkovodních zdrojů a sekundárně škodí lidstvu i tím, že její vinou se zhoršuje biodiverzita v mořích - konkrétně se citelně snižují stavy ryb, které reprezentují důležitou a nezbytnou položku v celosvětové potravní bilanci.
Je vědecky zjištěno, že bez vody člověk nevydrží na živu déle než tři dny. Navíc je voda nezbytnou složkou, ne-li přímo základem nejrůznějších průmyslových aktivit, o těch zemědělských ani nemluvě.
Vody je přitom na zeměkouli zároveň hodně a málo. Vodní plochy pokrývají 71 % jejího povrchu, a celkové množství vody je 1 386 km3. Avšak z toho je téměř 97 % vody mořské, tedy slané, která se pro potřeby člověka a mnoha průmyslových odvětví nedá použít (bez úpravy). Sladké vody je pouze 48 milionů km3 a z toho je zhruba její polovina vázána v ledu v polárních oblastech zeměkoule, tedy prakticky je nepřístupná. Ze zbývajícího množství sladké vody připadá 23,4 milionu km3 na spodní vody a v řekách a vnitrokontinentálních jezerech zbývá pouze 190 000 km3 sladké vody, nicméně z toho je zapotřebí odečíst asi desetinu vody, která připadá na močály a bažiny. Takže řeky a jezera představují jen asi 1 % veškeré sladké vody a kolem 1 promile veškeré vody na zeměkouli.
NEROVNOMĚRNÁ DISTRIBUCE SLADKÉ VODY
Distribuce sladké vody ve světě je přitom krajně nerovnoměrná. WHO doporučuje, aby každý člověk měl denně k dispozici aspoň 20 litrů vody jako minimum nutné pro pití, vaření, mytí a sanitární opatření. V roce 1990 toto minimum neměla 1 miliarda lidí, dnes je to ještě o něco více. Další miliarda nemá přístup k čisté a zdravotně bezpečné vodě, a 2,4 miliard lidí žije bez kanalizace. Podle zjištění Světové zdravotnické organizace 1 miliarda lidí (tedy každý 6,5tý obyvatel planety) nemá dost čisté vody na pití a 2,7 mld. lidí jí nemají dost ani na základní hygienu. Dnešní obyvatelstvo Číny (tj. 1,3 mld. lidí) má k dispozici přibližně stejný objem vodních zdrojů sladké vody jako obyvatelstvo Kanady v počtu 32 milionů lidí. Zatímco spotřeba vody průměrného Číňana za rok je 700 tun vody, spotřeba průměrného Američana je 2 500 tun.
Nejde jen o sladkou vodu celkově, ale o sladkou vodu zdravotně nezávadnou. Podle údajů WHO denně umírá na nemoci spojené s užíváním nekvalitní sladké vody kolem 6 tisíc osob, z toho jsou 2/3 děti.
RŮST SVĚTOVÉ POPULACE A KLIMATICKÉ ZMĚNY
Situaci postupně dále zhoršují dva faktory. Jedním je růst počtu obyvatel zeměkoule. Nyní je to 6,6 mld. lidí, ale kolem roku 2025 to může být podle propočtů OSN kolem 8 miliard a v roce 2050 asi 9 až 10 miliard. Ti všichni budou potřebovat jídlo a vodu.
Spotřeba vody ve světě roste ročně o 2,5 %. Problém se bude přiostřovat. Podle prognóz OSN se počet osob, které nemají přístup ke sladké vodě, ztrojnásobí. Nedostatek kvalitní sladké vody dnes už začaly pociťovat i nejbohatší země, jako jsou USA, a neutěšená situace zemí Afriky a Asie byla známa už dříve.
Druhým závažným faktorem jsou klimatické změny, které se nepříznivě promítají do vodního režimu na zeměkouli. Způsob, jak lidé hospodaří s vodními zdroji a s ekosystémy, situaci zhoršují. Průmyslová činnost ekosystémy poškozuje, voda je zamořována pesticidy, olovem a jinými škodlivými látkami.
Dlouhodobé klimatické změny mění také koloběh vody na Zemi. Dochází ke zvyšování teploty v arktických oblastech, k rozpouštění ledu a tání horských ledovců. To ovlivňuje koncentraci soli v mořské vodě a její okyselování. Hladina světových moří stoupá, mění se srážkový režim, přibývá počet a stupňuje se závažnost extrémních výkyvů počasí. Dochází stále častěji k obdobím velkého sucha a na druhé straně k záplavám, které sice "přinášejí" vodu, ale pro člověka nepoužitelnou a škodlivou. Průmyslová činnost bohužel už na mnoha místech zeměkoule buď ohrožuje, anebo již zničila i cenné zdroje podzemních vod (např. vinou chemické těžby surovin, louhování pomocí kyanidů atp.), takže pokud je nutno podzemní vodu využívat, je zapotřebí ji nákladně upravovat, a to i v případě, že nejde o vodu ke konzumaci, ale o vodu pro průmyslové účely.
VODNÍ STRES
O stresu z nedostatku vody čili vodním stresu, což je odborný termín, kterým se označuje stav, kdy dostupné množství vody přestává stačit ke krytí její spotřeby, se více začalo hovořit od chvíle, kdy populace začíná spotřebovávat více než 10 % obnovitelných zdrojů sladké vody. Tato chvíle ve světovém měřítku nastala v polovině 90. let minulého století, a od té doby žije v tomto stresu 40 % obyvatelstva zeměkoule v 80 zemích. Bude-li současný vývoj pokračovat beze změn k lepšímu, postihne kolem roku 2025 vodní stres už 2/3 světové populace.
Scénáře rostoucího nedostatku vody se týkají i Evropy. Ve většině zemí se sice má podle prognóz Evropské komise dostatek vody udržet do roku 2030 na zhruba stejné úrovni jalo nyní, ale v jižní Evropě, konkrétně ve Španělsku, Portugalsku, jižní Itálii a ve státech na jihu Balkánu bude k dispozici vlivem zesilujícího sucha méně až o 1/4.
Jde o jeden z tzv. pásů sucha, zmapovaný experty v USA, Velké Británii a Německu v podobě počítačových modelů pro období 20. a 30. let našeho století. Vody bude málo také v Austrálii, jihozápadní Číně a severní Indii, na severu a jihu Afriky, v jižní Argentině a severovýchodní Brazílii a v pásu od Střední Ameriky po jihozápad Spojených států. Podle propočtů Ústavu Maxe Plancka a britského Hadley Office půjde o pokles množství vody až o 40 %.
MOŽNÉ KONFLIKTY MEZI STÁTY
Již dnes znepokojivý absolutní či relativní nedostatek sladké vody a perspektiva zhoršování situace může mít i nepříznivé sociální a politické, resp. mezinárodněpolitické dopady. Počátkem letošního roku generální tajemník OSN Pan Ki-Mun poukázal na to, že voda se stala strategickou surovinou, nedostatek vody může vést ke sporům o vodní zdroje mezi různými státy a ke konfliktům mezi nimi. Jeden takový konflikt ostatně už dlouhou dobu trvá a jeho uspokojivé řešení není v dohledu. Jde o konflikt v súdanském Darfúru.
Jiným příkladem, naštěstí aspoň dosud bez ozbrojených střetů, je spor o vody řek Eufratu a Tigridu mezi Tureckem a Irákem. Obě řeky pramení na tureckém území a Turci na nich postavili přehrady, což se projevilo na úbytku vody v obou řekách, které protékají iráckým územím a na nichž je irácká ekonomika životně závislá. Spor se vleče už řadu let.
Podle analýz OSN by mohly v příštích 10 až 20 letech střety způsobené spory o vodu vzniknout v asi padesáti zemích, které obývá 2,7 miliardy lidí, tedy více než třetina obyvatel planety.
VODOU JE NUTNO ŠETŘIT
Jak čelit rostoucímu vodnímu deficitu?
Míněna jsou zde řešení mimo sféru hospodaření s vodou (např. opatřeními k regulaci porodnosti, jež by dosáhla mj. toho, aby na Zemi "zájemců" o sladkou vodu nebylo v horizontu jedné či dvou dalších generací až příliš mnoho).
Nejlogičtější a nejpřirozenější rada zní: vodou je nutno šetřit! OSN doporučuje uvést do života program nazvaný Integrovaná správa vodních zdrojů (IWMR - Integrated Water Resources Management) a další opatření.
Jde o skupinu zásad a aktivit zaměřených především na to, aby se omezovala potřeba (sladké) vody pro zemědělství. Toto odvětví ekonomiky je totiž v celosvětovém měřítku největším spotřebitelem sladké vody na Zemi - spotřebovává jí totiž 70 % z celkového množství.
Nejde však jen o vodu vedenou na pole, nýbrž o vodu, která je použita i při následném zpracovávání plodin až do podoby finálních produktů. Příklad: firma Nestlé vypočetla, že zatímco jedna láhev coca-coly obsahuje určité předem dané a známé množství tohoto nápoje (tedy třetinku, polovinu litru nebo litr), k její výrobě, včetně zpracování extraktu koky a sladidel, je zapotřebí během pěstebního a zpracovatelského procesu zhruba stonásobné množství vody.
Na výrobu 1 kg hovězího masa se spotřebuje 5 až 10 tisíc litrů vody, na výrobu litru mléka až 3 tisíce litrů vody, na vyprodukování 1 kg pšenice 1 500 l vody.
V nedávné době se stalo téměř módou hlásat přechod na alternativní zdroje energie, než se ukázalo, že zdánlivé výhody těchto zdrojů jsou eliminovány do značné míry anebo zcela jejich negativními aspekty. Z hlediska vodního hospodářství jde o jednu jejich velikou nevýhodu způsobenou tím, že k výrobě 1 litru biodieselového paliva je zapotřebí cca 1 tisíce litrů vody (míněno od fáze zasetí příslušných plodin přes jejich pěstování, sklizeň až pro zpracování do podoby pohonné hmoty pro vozidla).
Řešením je hledání takových plodin, které jsou méně náročné na zalévání než současné plodiny, a technologie jejich zpracování, jež budou spotřebovávat menší množství vody. Jednou z nich je např. obilnina s názvem triticale, k jejímuž pěstování je potřeba mnohem méně vody, než u klasických obilnin.
EKONOMICKÝ TLAK
Kromě technologií v průmyslu a v zemědělství je však zapotřebí , aby se šetření vodou podporovalo také ekonomickými pákami a organizačně-legislativními kroky. Tak např. Španělsko je terčem kritiky orgánů v Bruselu a jiných členských zemí EU kvůli své zemědělské politice. Tamní vláda podporuje pěstování plodin, které vyžadují velké množství vod, např. rýže a zelenina. Přitom však zemědělci dostávají vodu velmi levně. Jeden kubický metr ve Španělsku stojí jen polovinu celoevropského průměru. Podobně tomu je v Itálii, kde v Římě stojí kubík vody jenom necelou čtvrtinu evropského průměru. Při takových cenách, jak napsal Angel Sampedro z univerzity Alfonse X. v Madridu v týdeníku Wirtschaftswoche, se pak nevyplácí zemědělcům ani jiným kategoriím uživatelů šetřit vodou, budovat čističky a zkvalitňovat vodovody.
ÚPRAVNY VODY
Dalším způsobem získávání vody, resp. šetření vodou či obecně optimálního hospodaření s ní je úprava znečištěných vod tak, aby se daly opět používat pro průmyslové a zemědělské účely. Jde o různé způsoby filtrace a dezinfekce vod, jejich dekontaminace, desalinace, likvidace mikrobiální zátěže odpadních vod pomocí filtračních nanomateriálů, bioaktivních membrán atd.
Vodu vyčištěnou tak, aby se dala dokonce znovu pít, ostatně už používají v řadě měst v Kalifornii, která patří k nejsušším regionům USA. Letos v lednu tamní orgány povolily výstavbu největší čističky AWPF. Ta za den vyčistí 265 milionů litrů odpadní vody.
Obchod s technologiemi na úpravu vody roste ve světovém měřítku v posledních letech průměrně o 6 %, a jeho objem je kolem 40 mld. EUR. Do poloviny příštího desetiletí se předpovídá jeho zvětšení na dvojnásobek. Do této skupiny technologií patří a i zařízení, která čistí, resp. upravují vodu čerpanou z podzemních zdrojů. Na trhu těchto zařízení vedou firmy Siemens, General Electric a ITT.
ODSOLOVÁNÍ MOŘSKÉ VODY
Speciálním způsobem úpravy vody je desalinace mořské vody, tedy přeměny slané mořské vody ve vodu sladkou. Moderní tzv. membránové technologie mohou vyprodukovat velké množství odsolené vody. Jde nicméně o technologie velice drahé, které si mohou dovolit jen bohatší země. V současné době fungují největší odsolovací stanice na pobřeží USA, některých zemí v Perském zálivu a ve Španělsku.
SLADKÁ VODA JAKO OBCHODNÍ ARTIKL
Některé země, jak se ostatně dá poznat z výše uvedených řádků, mají při současné úrovni spotřeby dostatek č dokonce relativní nadbytek, jiné pociťují její menší anebo citelný nedostatek. To vede logicky k tomu, že sladká voda se stává obchodním artiklem, tedy zbožím, které se od prodávajícího dopravuje anebo může dopravit ke kupujícímu. Příkladem zde mohou být letošní situace, kdy kvůli suchu trpěli nedostatkem sladké vody obyvatelé Barcelony a kdy cisternové vozy najížděly na mola v přístavu a přečerpávaly vodu určenou pro město z cisternových lodí, které sladkou a pitnou vodu přivezly odjinud. Loni byl v podobné situaci Kypr, kam byla cisternovými loděmi dopravována voda z Řecka.
Ke krytí potřeby sladké vody v oblastech jejich nedostatku v nedaleké budoucnosti poslouží zřejmě také dálkové produktovody, v tomto případě de facto vodovodní potrubí o značné délce. Uvažuje se např. o postavení vodovodního potrubí vedoucího od sladkovodních jezer ve východní Anatolii v Turecku pod mořskou hladinou podél východního pobřeží Středozemního moře a území Sýrie a Libanonu do Izraele, který trpí nedostatkem sladkovodních zdrojů.
BIODIVERZITA V MOŘÍCH
V neposlední řadě je nutno, na což rovněž upozorňuje OSN, v zájmu zlepšení situace se sladkou vodou mnohem více péče věnovat zachování čistoty světových moří. Rozpor mezi sladkou a slanou vodou je totiž pouze relativní, oba druhy vody jsou propojeny koloběhem vody v přírodě. Degradace vodních zdrojů na souši a doprava po mořích, která nebere ohled na čistotu mořské vody (např. stále častější havárie tankerů), samozřejmě neblaze ovlivňují čistotu a jiné vlastnosti mořské vody, a tak zmíněný koloběh. Degradace a kontaminace moří se tak přenáší i do sladkovodních zdrojů a sekundárně škodí lidstvu i tím, že její vinou se zhoršuje biodiverzita v mořích - konkrétně se citelně snižují stavy ryb, které reprezentují důležitou a nezbytnou položku v celosvětové potravní bilanci.
Zdroj:Technik
Sdílet článek na sociálních sítích
