Podzemní zásobník plynu u Příbrami

V podzemí nedaleko Příbrami vznikla naprosto unikátní stavba. V hloubce jednoho kilometru byl vybudován podzemní zásobník zemního plynu. Nenachází se však – a to je ve světovém měřítku a v tomto rozměru ojedinělé – v porézních horninách, ale ve standardně ražených chodbách v granitovém masivu. Stavba, jež nemá nikde ve světě srovnání, je lidským zrakům zcela skryta a jen díky počítačovým animacím a archívním záběrům z výstavby bude možné přiblížit, co se nachází v podzemí.

Energie je pro náš současný život naprosto nezbytná. Většina jejích zdrojů však přináší ekologické i další problémy. U ropy a uhlí hrozí brzké vytěžení ložisek. Elektřinu zase není možné skladovat.

Zemní plyn je ale takovým zdrojem energie, který většinu podobných potíží nemá. Perspektivy těžby jsou dlouhodobé, doprava a skladování nepředstavují  problém. Zemní plyn se ve světě i u nás většinou skladuje v podzemí. Vtlačuje se do porézních hornin, které jsou už samotnou přírodou utěsněny ze všech stran nepropustnými jílovými vrstvami. Z těchto hornin se pak stejným způsobem čerpá. Nikde se nepoužívají, alespoň ve větším rozsahu, k uskladňování kaverny – tedy jeskyně.

V podzemí nedaleko Příbrami se však skrývá stavba, která nemá ve světě obdoby. Lidským zrakům zůstává zcela skryta. V hloubce jednoho kilometru tu byl vybudován unikátní obří podzemní zásobník zemního plynu.

Ing. Tomáš Marvan, Senior Manager, Investment Projects, RWE Transgas Net: Kavernový zásobník je vlastně světovým unikátem, který v takovém rozsahu a měřítku nebyl jinde ve světě vybudován. To, že se vybralo území kolem Příbrami, vlastně způsobily dvě věci. Jednak tady bylo vybudováno hornické zázemí, ale hlavně druhá věc byla ta, že tady bylo vhodné horninové prostředí, kde bylo možné tento zásobník vybudovat.

Zásadním úkolem, který hned na začátku před odborníky stál, bylo prokázat, že žulový masiv ve vytipované oblasti je zcela nepropustný. Teprve po obdržení výsledků laboratorních testů bylo možné zahájit stavbu. Nejrůznější zkoušky naštěstí potvrdily vhodnou kvalitu horniny. Projektanti využili žulového masivu výhodně umístěného nedaleko bývalého dolu. Několik kilometrů od této šachty a o kilometr hlouběji vyrostla síť čtyřiceti osmi kilometrů chodeb o průměru až čtyři metry.

Do prostoru byly vyrubány několikakilometrové dopravní chodby, na které potom navázala síť uskladňovacích chodeb. Ty vytvořily vzájemně propojený systém, který umožnil vtlačovat a čerpat plyn rovnoměrně. Příbramští horníci využili k narušování žulového masivu klasické postupy rudného hornictví, to znamená odstřely a odrubání skalního materiálu. Z hloubky jednoho kilometru bylo nutné vytěžit a na povrch dopravit zhruba tři čtvrtě milionu metrů krychlových žuly. Pomocí výtahu se vyrubaná hornina dopravila na povrch, kde se ukládala na dočasnou skládku nedaleko šachetní věže.

Někde se stavitelé museli vyrovnat s jiným nebezpečím – výronem puklinových vod. Skalní masiv proto dostal injekce, které zajistily jeho neprostupnost. Navíc má celá stavba jednotný sklon, takže případné odvodnění zásobníku je zajištěno. Voda totiž míří do jímky v nejnižším místě, odkud se vrtem odčerpává na povrch.

Ing. Tomáš Marvan, Senior Manager, Investment Projects, RWE Transgas Net: Nejdůležitější okamžik z výstavby kavernového zásobníku bylo vlastně bezpečné uzavření prostoru před vlastním naplněním plynem. To bylo provedeno pomocí čtyř betonových zátek na dvou přístupových cestách. Podobné zátky se také jinde ve světě neudělaly pro takovéto účely, takže výstavba byla poměrně složitá, trvala zhruba jeden rok, ale ve svém výsledku tvoří páteř bezpečného uzavření zásobníku.

Materiály a postupy při výrobě zátek byly zcela nové, a proto se nezkoušelo vše jen na počítačích nebo v laboratořích, ale stavbaři provedli sérii praktických testů přímo na místě – v podzemí. Teprve když si montéři ověřili, že technologické postupy skutečně fungují jak mají, uzavřeli prostor zásobníku pancéřovou deskou, na kterou se pak mohla nastřikovat zvláštní směs betonu a několikacentimetrových drátků. Tato směs se nazývá drátkobeton. Ten musel být zcela nepropustný pro zemní plyn i vodu, která v prostoru mezi zátkami bude tvořit izolační vrstvu.

Každá ze čtyř zátek je silná kolem deseti metrů. To znamenalo, že i linku na výrobu betonu bylo nutné postavit přímo v podzemí tak, aby v roce 1997 mohly být zahájeny betonářské práce. Poslední pokyny a kontinuální betonáž zátek mohla být zahájena. Vždy se nastříkal jeden metr a teprve po kontrole a vychladnutí se pokračovalo dále. Každá zátka se tak budovala kolem dvou měsíců. Kvalitu betonu sledovaly skupiny specialistů, kteří kontrolovali, jestli správným způsobem tuhne. Vždyť tady v podzemí musí zátky bezpečně sloužit několik desetiletí. Do prostoru mezi zátky se namontovala i různá čidla.

Nad podzemním zásobníkem mezitím vyrostl nadzemní závod, vybavený technologiemi k úpravám zemního plynu, ale především k jeho vtlačování a těžbě ze speciálních vrtů, které vedou do prostor zásobníku. Pomocí vrtů je možné do vzniklé jeskyně vtlačit až 6 000 000 m³ zemního plynu za den. Celková kapacita zásobníku, která činí 82 000 000 m³, přitom pokryje až tříměsíční letní spotřebu Prahy.

Do zásobníku bylo samozřejmě nutné přivést zemní plyn, který k nám proudí tranzitní sítí. .

V každém z nás však může zůstat otázka: Nemůže takový zásobník hořet nebo vybuchnout? Vždyť je tu osmdesát dva milionů metrů krychlových zemního plynu! Odborníci tvrdí, že skutečně nemůže. Zásobník je bezpečný, protože je hermeticky naprosto oddělen od vzduchu.

Podzemní prostory starých horních děl se totiž samovolně napouštějí vodou, takže dnes už jsou přístupové chodby k zásobníku zatopeny a zátky tak zvenčí izoluje několikasetmetrová vrstva vody. Podobná lampa na zemní plyn by díky tomuto podzemnímu zásobníku mohla svítit od dob věstonické Venuše, tedy starší doby kamenné, až dodnes …

ZDROJ: ČT, kráceno