Technologický pokrok a nové materiály umožňují vedení plynovodů i v extrémních podmínkách.
Zázračné potrubí
V únoru roku 2003 začal do Turecka proudit ruský zemní plyn plynovodem Blue Stream. Z celkové délky 1213 kilometrů vede potrubí 373 kilometrů po dně Černého moře.
Blue, Green a Nord Stream
Projektanti Blue Streamu se museli vypořádat s extrémními podmínkami. Potrubí leží až v hloubce přes dva tisíce metrů. Trasa plynovodu musela překonat i pevninský práh o sklonu kolem 45 stupňů.
O rok později byl do provozu spuštěn plynovod Green Stream, který vede zemní plyn ze Severní Afriky do Itálie, respektive na Sicílii a překračuje přitom i Sicilskou úžinu.
"Položit potrubí na mořské dno už dnes nepředstavuje zásadní technický problém," tvrdí Werner Rott, náměstek technického ředitele společnosti Nord Stream, která chce realizovat nejctižádostivější, ale také politicky nejkontroverznější energetický projekt současnosti. Plynovod Nord Stream, který má do západní Evropy dovést zemní plyn ze západní Sibiře. V délce přes 1200 kilometrů má vést po dně Baltského moře.
Ve srovnání s předchozími podmořskými plynovody nestojí stavařům v cestě tak těžké přírodní podmínky jako v Černém či Středozemním moři. To ale neznamená, že by v tomto ohledu nešlo o průkopnický projekt, už kvůli jeho délce.
Balt má průměrnou hloubku jen 52 metrů, přesto technici museli vyvinout sadu podmořských robotů, které mají usnadnit překonávání nerovností na mořském dně, kontrolu i opravu potrubí.
Plovoucí továrna
Speciální loď pro vlastní kladení potrubí je v podstatě plovoucí továrnou dlouhou tři sta metrů.
V jejích útrobách probíhají konečné úpravy potrubí, například nanášení betonového pláště, který bude roury nejen chránit, ale také je zatíží, čím se zajistí stabilita. V další fázi budou svařeny do sekcí, které budou posléze spuštěny přes speciální rampu na mořské dno.
Právě roury jsou základem. Musejí snést obrovský vnější i vnitřní tlak, odolávat agresivnímu prostředí a přitom být i po svaření do delších celků ohebné v podstatě jako zahradní hadice, aby bylo možné obcházet nerovnosti smyčkami.
Problém spočívá v tom, že podmořské plynovody se musejí obejít bez kompresních stanic, které ženou plyn vpřed. Proto je plyn hnán do potrubí zhruba pod dvojnásobným tlakem, než je obvyklé u pevninských vedení. Firma Nord Stream uvádí vstupní tlak kolem 220 barů, výstupní pak 100 barů.
Roury, každá dlouhá 12,2 metru o průměru 120 cm, jsou vyrobeny ze speciální oceli, jejíž mechanické vlastnosti jsou vylepšované například niobem či titanem.
Rovněž plech, ze kterého jsou roury stáčeny, je válcován za přesně definovaných teplotních i tlakových podmínek. Síla stěn činí 27 až 41 milimetrů.
Na celou stavbu bude třeba na sto tisíc rour. Nejde tedy jen o technickou, ale také logistickou výzvu. Roury mají být k pokládací lodi dopravovány transportní lodí z meziskladu na ostrově Rujana.
Středisko pro roboty
Jak řekl mluvčí výrobního závodu Dillinger Hüttenwerke Francis Martin listu Handelsblatt, potrubí vyrobené z pospojovaných jednotlivých rour je vysoce ohebné. Lze je dokonce namotávat na cívky o průměru dvaceti metrů.
"Dá se říci, že jsme touto zakázkou postoupili technologicky o několik poschodí výše. To by nám mohlo zajistit výsadní dodavatelské postavení i pro další plánované podmořské plynovody," doufá Martin.
Na celé trase plynovodu se počítá s jedinou servisní platformou u ostrova Gotland. Na ní budou zafixovány oba konce potrubí, aby do něj bylo možné vypouštět servisní roboty sloužící jednak ke kontrole, jednak k čistění plynovodu.
Nejchoulostivější částí stavby je vlastní pokládání rour. Svařené potrubí musí ke dnu klesat pod stále stejným úhlem. Loď řídí automatický pilot podle signálu satelitní navigace, aby se neodchýlila od plánované trasy. V případě Baltského plynovodu se počítá s položením asi tří kilometrů potrubí denně. Práce budou přerušovány jen za silného vlnobití.
V ideálním případě by mělo potrubí ležet přímo na mořském dně. Při přechodu menších prohlubní bude potrubí podloženo nahrnutým materiálem z okolního dna. Pro ten účel byly vyvinuty dálkově ovládané podmořské buldozery.
Pouze v místech, kde by hrozilo poškození plynovodu cizím zaviněním, tedy například v blízkosti kotvišť námořních přístavů nebo v oblastech intenzivního rybolovu, bude plynovod uložený do brázdy v mořském dně. To umožní, aby bylo možné potrubí vytáhnout za pomoci lan na hladinu, pokud by byla nutná výměna jednotlivých sekcí.
Šedesát let staré nebezpečí
Werner Rott ze společnosti Nord Stream připouští, že stavba podmořských plynovodů je výrazně dražší než jejich vedení po souši. Velký podíl na vyšších nákladech mají právě ceny rour a také nasazení speciálního pokládacího plavidla. "Vlastní provoz je ale na druhé straně přece jenom o něco levnější, neboť se obejde bez kompresních stanic."
Plánovači museli zvláště pečlivě vybírat vhodnou trasu. Nejenže ji nemohli libovolně vést ve výsostných vodách pobřežních států, ale museli se vyhýbat i zónám takzvaných výhradních hospodářských zájmů.
Na dně Baltu navíc číhá ještě jedno nebezpečí: munice potopená do moře na konci druhé světové války. Včetně granátů s bojovými plyny. To je mimochodem jeden - nikoli však jediný - důvod, proč se proti plynovodu na dně Baltského moře staví většina pobřežních zemí. Mají obavy z eventuální ekologické katastrofy.
Společnost Nord Stream je registrovaná ve švýcarském městě Zug. Většinu (51 procent) má v tomto společném podniku ruský plynárenský monopolista Gazprom. Po dvaceti procentech akcií patří firmě Wintershall, dceřinné společnosti BASF AG a EON Ruhrgas. Zbývajících devět procent vlastní nizozemská firma Gasunie.
AUTOR: Petr Němec
Podmořské plynovody
Blue Stream
Černé moře
Délka podmořské trasy: 373 km
Kapacita: až 16 miliard m3/rok
Oficiální zahájení provozu: listopad 2003 (zkušebně: únor 2003)
Green Stream
Středozemní moře
Délka podmořské trasy: 520 km
Kapacita: 10 miliard m3/rok
Oficiální zahájení: říjen 2004
Nord Stream
Baltské moře
Délka podmořské trasy: 1220 km
Kapacita: po dokončení až 55 miliard m3/rok
Probíhá povolovací řízení
Blue, Green a Nord Stream
Projektanti Blue Streamu se museli vypořádat s extrémními podmínkami. Potrubí leží až v hloubce přes dva tisíce metrů. Trasa plynovodu musela překonat i pevninský práh o sklonu kolem 45 stupňů.
O rok později byl do provozu spuštěn plynovod Green Stream, který vede zemní plyn ze Severní Afriky do Itálie, respektive na Sicílii a překračuje přitom i Sicilskou úžinu.
"Položit potrubí na mořské dno už dnes nepředstavuje zásadní technický problém," tvrdí Werner Rott, náměstek technického ředitele společnosti Nord Stream, která chce realizovat nejctižádostivější, ale také politicky nejkontroverznější energetický projekt současnosti. Plynovod Nord Stream, který má do západní Evropy dovést zemní plyn ze západní Sibiře. V délce přes 1200 kilometrů má vést po dně Baltského moře.
Ve srovnání s předchozími podmořskými plynovody nestojí stavařům v cestě tak těžké přírodní podmínky jako v Černém či Středozemním moři. To ale neznamená, že by v tomto ohledu nešlo o průkopnický projekt, už kvůli jeho délce.
Balt má průměrnou hloubku jen 52 metrů, přesto technici museli vyvinout sadu podmořských robotů, které mají usnadnit překonávání nerovností na mořském dně, kontrolu i opravu potrubí.
Plovoucí továrna
Speciální loď pro vlastní kladení potrubí je v podstatě plovoucí továrnou dlouhou tři sta metrů.
V jejích útrobách probíhají konečné úpravy potrubí, například nanášení betonového pláště, který bude roury nejen chránit, ale také je zatíží, čím se zajistí stabilita. V další fázi budou svařeny do sekcí, které budou posléze spuštěny přes speciální rampu na mořské dno.
Právě roury jsou základem. Musejí snést obrovský vnější i vnitřní tlak, odolávat agresivnímu prostředí a přitom být i po svaření do delších celků ohebné v podstatě jako zahradní hadice, aby bylo možné obcházet nerovnosti smyčkami.
Problém spočívá v tom, že podmořské plynovody se musejí obejít bez kompresních stanic, které ženou plyn vpřed. Proto je plyn hnán do potrubí zhruba pod dvojnásobným tlakem, než je obvyklé u pevninských vedení. Firma Nord Stream uvádí vstupní tlak kolem 220 barů, výstupní pak 100 barů.
Roury, každá dlouhá 12,2 metru o průměru 120 cm, jsou vyrobeny ze speciální oceli, jejíž mechanické vlastnosti jsou vylepšované například niobem či titanem.
Rovněž plech, ze kterého jsou roury stáčeny, je válcován za přesně definovaných teplotních i tlakových podmínek. Síla stěn činí 27 až 41 milimetrů.
Na celou stavbu bude třeba na sto tisíc rour. Nejde tedy jen o technickou, ale také logistickou výzvu. Roury mají být k pokládací lodi dopravovány transportní lodí z meziskladu na ostrově Rujana.
Středisko pro roboty
Jak řekl mluvčí výrobního závodu Dillinger Hüttenwerke Francis Martin listu Handelsblatt, potrubí vyrobené z pospojovaných jednotlivých rour je vysoce ohebné. Lze je dokonce namotávat na cívky o průměru dvaceti metrů.
"Dá se říci, že jsme touto zakázkou postoupili technologicky o několik poschodí výše. To by nám mohlo zajistit výsadní dodavatelské postavení i pro další plánované podmořské plynovody," doufá Martin.
Na celé trase plynovodu se počítá s jedinou servisní platformou u ostrova Gotland. Na ní budou zafixovány oba konce potrubí, aby do něj bylo možné vypouštět servisní roboty sloužící jednak ke kontrole, jednak k čistění plynovodu.
Nejchoulostivější částí stavby je vlastní pokládání rour. Svařené potrubí musí ke dnu klesat pod stále stejným úhlem. Loď řídí automatický pilot podle signálu satelitní navigace, aby se neodchýlila od plánované trasy. V případě Baltského plynovodu se počítá s položením asi tří kilometrů potrubí denně. Práce budou přerušovány jen za silného vlnobití.
V ideálním případě by mělo potrubí ležet přímo na mořském dně. Při přechodu menších prohlubní bude potrubí podloženo nahrnutým materiálem z okolního dna. Pro ten účel byly vyvinuty dálkově ovládané podmořské buldozery.
Pouze v místech, kde by hrozilo poškození plynovodu cizím zaviněním, tedy například v blízkosti kotvišť námořních přístavů nebo v oblastech intenzivního rybolovu, bude plynovod uložený do brázdy v mořském dně. To umožní, aby bylo možné potrubí vytáhnout za pomoci lan na hladinu, pokud by byla nutná výměna jednotlivých sekcí.
Šedesát let staré nebezpečí
Werner Rott ze společnosti Nord Stream připouští, že stavba podmořských plynovodů je výrazně dražší než jejich vedení po souši. Velký podíl na vyšších nákladech mají právě ceny rour a také nasazení speciálního pokládacího plavidla. "Vlastní provoz je ale na druhé straně přece jenom o něco levnější, neboť se obejde bez kompresních stanic."
Plánovači museli zvláště pečlivě vybírat vhodnou trasu. Nejenže ji nemohli libovolně vést ve výsostných vodách pobřežních států, ale museli se vyhýbat i zónám takzvaných výhradních hospodářských zájmů.
Na dně Baltu navíc číhá ještě jedno nebezpečí: munice potopená do moře na konci druhé světové války. Včetně granátů s bojovými plyny. To je mimochodem jeden - nikoli však jediný - důvod, proč se proti plynovodu na dně Baltského moře staví většina pobřežních zemí. Mají obavy z eventuální ekologické katastrofy.
Společnost Nord Stream je registrovaná ve švýcarském městě Zug. Většinu (51 procent) má v tomto společném podniku ruský plynárenský monopolista Gazprom. Po dvaceti procentech akcií patří firmě Wintershall, dceřinné společnosti BASF AG a EON Ruhrgas. Zbývajících devět procent vlastní nizozemská firma Gasunie.
AUTOR: Petr Němec
Podmořské plynovody
Blue Stream
Černé moře
Délka podmořské trasy: 373 km
Kapacita: až 16 miliard m3/rok
Oficiální zahájení provozu: listopad 2003 (zkušebně: únor 2003)
Green Stream
Středozemní moře
Délka podmořské trasy: 520 km
Kapacita: 10 miliard m3/rok
Oficiální zahájení: říjen 2004
Nord Stream
Baltské moře
Délka podmořské trasy: 1220 km
Kapacita: po dokončení až 55 miliard m3/rok
Probíhá povolovací řízení
Zdroj:EKONOM
Sdílet článek na sociálních sítích
