Tajemný zabiják včel

Představte si, že je jaro. Kvetou ovocné stromy, byliny a květiny a Česko je jako vždy poseté žlutými lány řepky. Jenže něco té idyle chybí. Něco, co je na Zemi už čtyřicet milionů let. Je to malé, nenápadné, ale na jeho existenci jsou závislé až čtyři pětiny všech rostlin. Jabloně, hrušky, třešně, švestky a angrešty by bez včel měly nižší úrodu až o dvě třetiny, řepka nejméně o třetinu. Do pár let by mohly zmizet tisíce druhů rostlin a s nimi i další hmyz, pro který jsou zdrojem potravy.

Bez hmyzu by umírali ptáci, kteří se jím živí, a masové vymírání ptáků by mohlo ohrozit další druhy, včetně člověka. Naše příroda by se během pár let radikálně přeměnila. Stejně jako zemědělství. Náhlé vyhynutí včel by roztočilo ekologickou katastrofu, kterou si nikdo nedokáže přestavit. A nejen ekologickou. Evropská ekonomika by se dostala do horší krize, než je ta, kterou prožíváme. Na opylování včelami bezprostředně závisí každé třetí sousto, které skončí na našem talíři.

Možná to zní jako sci-fi, ale klidně se to může brzy stát. Záhadný syndrom vraždí miliony včel po celém světě doslova přes noc.

Včelí genocida
Včelař Ladislav Nerad včelí genocidu zažil. Jeho úly stojí na samotě nedaleko jihočeského Tábora. Na podzim před dvěma lety měl sto padesát včelstev, každé o velikosti 40 až 60 tisíc jedinců. Loni na jaře jich bylo o polovinu méně. Včely umíraly tak rychle, že nemohl nic dělat. Přesto se snažil. Marně.

"Mám v boji se včelími nemocemi dlouholeté zkušenosti, vím jak je léčit, ale to jaro bylo strašné," popisuje táborský včelař. "Poprvé se mi stalo, že z některých úlů prostě zmizely. Mladá včelí generace jednoduše odletěla pryč a nechala v úlu jen pár starých dělnic a královnu. To byl jejich konec." Podobným způsobem to jaro zmizely desetitisíce včelstev.

Nepochopitelné mizení včel z úlu nepostihlo jen Ladislava Nerada, ale v posledních třech letech jej zažily tisíce včelařů na celém světě. Záhadný jev má už i své odborné jméno: CCD (Colony Colaps Disorder), tedy syndrom rozpadu včelstev. Název pochází z roku 2006, kdy se masové sebevraždy včel poprvé objevily v USA. "Rozhodně se nad tím nedá mávnout rukou. Situace je skutečně dost vážná," říká Dalibor Titěra z Výzkumného ústavu včelařského.

České včely jsou v současnosti skutečně ohroženým druhem. Za oběť CCD a dalších tradičních včelích zabijáků padla předloni rovná třetina tohoto hmyzu.

V Kanadě se úbytek včel odhaduje na 40 procent, opuštěné úly se objevují i v Indii, Brazílii, Austrálii i po celé Evropské unii. Obětmi jsou miliony včel po celém světě.
Bývalý ministr zemědělství Velké Británie, lord Jeff Rooker, předloni prohlásil, že pokud se tempo úbytku nezpomalí, vyhynou do deseti let na ostrovech všechny včely.

Spojené státy během posledních pár let přišly podle některých odhadů až o 90 procent uměle chovaných včel. Po masivních včelích úhynech výrazně klesla produkce ovoce v Kalifornie, a to hlavně mandlovníků, k jejichž plantážím se teď musejí dovážet včely v nákladních vozech přes celé Spojené státy. Z opylování se v Americe stal byznys. Včelaře neživí med, ale zemědělci, kteří jim platí za to, že jim k opylování svoje včely půjčují.

CCD, syndrom rozpadu včelstev, je velkou záhadou, kterou se snaží objasnit stovky vědců. Zatím marně. Včely totiž neumírají na nějakou konkrétní příčinu, jako je třeba nejběžnější vrah včel, roztoč Varroa destructor, ale prostě odletí z úlu a už se nevrátí. Během pár dní se včelstvo, které do té doby bez problémů žilo a fungovalo, rozpadne. Začnou jej opouštět dělnice - rezignují na udržování společenství a během několika dní jich většina odletí dožit svůj život o samotě někde v přírodě. Včely, které v úlu zbudou, brzy zahynou hlady stejně jako ty, jež úl opustily. Ještě před pár lety by takové zvláštní sebevražedné chování od včel, které jsou spolu s mravenci dávány za příklad neuvěřitelné organizovanosti a soudržnosti, nikdo nečekal.

Zločin beze stop
Pro včelaře je to strašlivý zážitek. Jednoho dne přijdou k úlu a zjistí, že včely zmizely. Žádné mrtvolky v něm ani v blízkém okolí. Je to, jako by včely rezignovaly na život. Prostě jako by si najednou řekly, že to nemá smysl, a rozletěly se do okolí.

To je vlastně na CCD nejhorší. Včelí společenství se může rozpadnout během pár desítek hodin a nejde tomu nijak zabránit. Žádná, třeba seberadikálnější, léčba už ničemu nepomůže. A vědci pořád neví, co tohle podivné včelí chování způsobuje.

Zainteresovaní badatelé se dnes dělí na dvě skupiny. Jedni stále hledají jediného, dosud neznámého viníka, druhá skupina si myslí, že jde o souhrn mnoha vlivů, jejichž nakupení může způsobit katastrofu. Dalibor Titěra z Výzkumného ústavu včelařského patří k těm posledně jmenovaným. "Jsem přesvědčený, že v případě CCD nikdy nenajdeme jednoznačného viníka. Podle mě stojí za rozpadáním včelstev mnoho různých vlivů, které se postupně sčítají, a když dojde na pomyslnou poslední kapku, tak prostě pohár přeteče a včely se rozhodnou skoncovat se svým životem ve společenství. Prostě to vzdají. Říká se, že stokrát nic umořilo osla. V tomhle případě nám stokrát něco umořuje včely," tvrdí Titěra.

Zpočátku se objevovaly i dost bizarní teorie. Například že na vině jsou mobilní telefony, jejichž signál způsobuje dezorientaci včel, které pak prostě netrefí zpátky domů. Ověřováním této hypotézy se dokonce zabýval i náš včelařský výzkumný ústav. Výzkumníci zběsile telefonovali na přístroje umístěné v okolí úlů, ale včely se neomylně vracely se snůškou vždy na správné místo. Různé studie nacházely a nacházejí zase viníky ve virech, jako je třeba IAPV - virus akutní izraelské paralýzy - či v mnoha druzích plísní nebo infekcích napadajících a poškozujících včelí RNA.

Podle Titěry může být jedním ze spouštěcích momentů CCD okamžik, kdy včelstvo napadne jeho odvěký největší nepřítel, roztoč Varroa destructor, česky poeticky zvaný kleštík včelí. Ten saje včelám krev podobně jako klíště lidem, oslabuje je, takže je pak můžou snáze ohrozit další viry, bakterie, paraziti a plísně. Varoáza je dlouhodobě hlavní příčinou vymírání včel. Byl to právě parazit Varroa, který měl hlavně na svědomí skoro každou třetí českou včelu na přelomu let 2007-2008.

Udržovat včelstvo při životě vyžaduje od každé včely obrovské množství úsilí a koordinace. Dá se to přirovnat k jakékoliv lidské společnosti. Pokud jsou lidé ve státě zdraví, jsou schopni se postarat o deset až dvacet procent nemocných. Když ovšem ve společenství začne slabých jedinců přibývat a i ostatní nemají tolik síly, kolik by potřebovali, prostě to vzdají. Přestanou se o své nemocné a také o chod včelího superorganismu starat.
"Můžeme si to představit jako puzzle, kdy je každý díl důležitý k sestavení celé skládačky. Nejde jenom o parazita kleštíka, který včely oslabuje, či viry a infekce, ale i o další vlivy, které dohromady oslabí včelu natolik, že svůj boj o život definitivně vzdává a opouští společenství," vysvětluje Titěra.

Jednou z dalších příčin vzniku syndromu CCD mohou být podle některých vědců neonicotinoidy,které jsou součástí různých agrochemikálií používaných jako mořidla pro ochranu rostlinných semen. Záludnost těchto čím dál více populárnějších pesticidů spočívá v tom, že jsou účinné v nepatrném množství a nemají akutní toxicitu. Jejich výrobci tvrdí, že včelám neškodí. Řada odborníků se ale domnívá, že sice včely nezabíjejí okamžitě, ale postupně oslabují jejich organismus.

Vliv na sebevražedné chování včel může mít podle tajemníka Českého svazu včelařů Miloslava Peroutky i jejich monotónní strava. "V průmyslově kulturních krajinách, jako jsou USA a Evropa, se ztratily byliny, které kvetly celý rok. Stejně tak se u nás na jaře posekají všechny louky a spolu s intenzivním zemědělstvím dochází ke snížení biodiverzity. Včely pak sice mají dost pylu, ale třeba jenom z jedné rostliny."

Je to asi stejné, jako kdyby se člověk živil jenom smaženými vepřovými řízky. Měl by dost kalorií, ale velmi brzy by se tahle výživa odrazila na jeho celkovém zdraví. Včely mají navíc velmi slabý imunitní systém a vůbec odolnost proti chorobám. Tento nedostatek vždy kompenzovaly vysokou organizovaností a různými opatřeními, jako je třeba čistící pud či dezinfekce propolisem, látkou, kterou si sami vytvářejí. Proto jsou také včely velmi citlivé na vlivy z vnějšího prostředí. Jsou jakýmsi detektorem životního prostředí. Detektorem, který má na kahánku.

V Česku by situace byla složitá i bez CCD. Zatímco v roce 1990 jsme měli 808 tisíc včelstev, roku 2007 už jen 520 tisíc, po velkém úbytku, vyvolaném především varoázou a záhadným syndromem, ještě o 150 tisíc méně.
Podle aktuálních informací je u nás nyní přes 490 tisíc včelstev, takže se včelařům podařilo dostat na předloňskou úroveň. K tomu, aby docházelo k ideálnímu opylení přírody a zemědělských rostlin, by jich však bylo potřeba 700 až 750 tisíc. Navíc včelaři mizejí téměř stejně rychle jako včely: v roce 1990 jich bylo osmdesát tisíc, loni už jen padesát tisíc.

Kritická hranice, pod níž by počet českých včelstev neměl klesnout, aby nedošlo k výraznějším škodám v přírodě i zemědělství, se odhaduje na tři sta tisíc. Kvůli varoáze a CAD jsme se na ni v roce 2008 už skoro dostali. Problém je ve vyčíslení případných škod. Na zemědělství totiž působí tolik vlivů, že odhadnout ztráty z výnosů způsobené úbytkem včel, si zřejmě nikdo netroufne.

"V posledních letech nám hodně pomáhá počasí. Přestože máme trvale podstav oproti optimálnímu počtu včel, nemuseli to zemědělci pocítit díky vysokým teplotám, které v posledních letech na jaře bývají obvyklé. Včely totiž v teplejším vzduchu doletí dál a mohou pracovat až dvanáct hodin denně. Uvidíme ale, co se stane, až nám přestane jarní počasí hrát do karet," říká Milan Peroutka.

Někteří přírodovědci doufají, že úhyn včelstev nemusí znamenat až tak velký problém. Roli opylujících dělnic by podle nich byly schopné do značné míry nahradit volně žijící samotářské včely, čmeláci, případně další hmyzí skupiny, které mají opylování v popisu práce. Samozřejmě, že čím by byl pokles počtu včel pozvolnější, tím lépe by se s danou situací dokázala příroda vypořádat.

"Jenže v intenzivní zemědělské krajině, kde se jiní opylovači než včely moc nevyskytují, by se náhlý pokles počtu včelstev samozřejmě výrazně projevil na výnosech plodin, jako jsou řepka nebo ovocné stromy. Největším nebezpečím je, když k úbytku dojde nárazově, tedy tak, jako je tomu u CCD. Co se však může stát a jakou spirálu reakcí by velký úbytek včel v přírodě způsobil, je dost těžké odhadnout," říká Aleš Bezděk z Entomologického ústavu Akademie věd.

Pod kritickou hranici se české včelstvo může dostat už během několika příštích měsíců. Podle včelařského výzkumného ústavu i letos včelaře trápí včelí sebevraždy, a pokud se přidá i kleštík včelí, může vzniknout smrticí koktejl. "K rozpadu včelstev nebo vymírání kvůli varoáze může dojít ještě v listopadu nebo také v lednu až únoru. Do Velikonoc vlastně nebudeme pořádně vědět, jak včely letošní zimu zvládly," vysvětluje Peroutka.
Co se může stát při dramatickém úhynu včel, ukazuje případ čínské provincie Sečuan, kde jsou nejdůležitější plodinou hrušky. Včely tam nedávno masově vyhynuly, tentokrát kvůli nevhodně používaným pesticidům. Do tamních sadů teď musejí docházet tisíce vesničanů se štětci a opylovat stromy ručně. Příroda si zatím sama poradit nedokázala.

Film
Pan Včelka varuje
Fatální změny v chování včel nezaměstnávají pouze včelaře či vědce, ale pronikají též na plátna kin. Dokladem toho je animovaný film Pan Včelka (Bee Movie) vytvořený ve studiu DreamWorks. Hrdinou komediálního snímku je včelí mládenec Barry, který se rozhodne, že nebude bezduchou součástí včelí mašinerie na výrobu medu. Jeho krkolomná dobrodružství vedou až k tomu, že vyprovokuje včelí vzpouru - včely se ohradí proti tomu, že jim lidé po staletí kradou med, a přestanou plnit svou odvěkou úlohu v přírodě. Což je přesně to, co lidstvu hrozí v případě jejich vyhynutí..

Včela medonosná
Původním domovem včely medonosné je Evropa, Asie a Afrika. Do Ameriky, Austrálie a na Nový Zéland byla přivezena až v období sedmnáctého století. Včelí společenství nepřestává vědce fascinovat svou organizovaností a dělbou práce, o níž dodnes nemáme zcela jasné představy.

Jeden z důležitých dorozumívacích včelích nástrojů - tanec - byl objeven až v roce 1965 německým zoologem Karlem von Frischem. Včela, která například objeví nové naleziště potravy, začne v úlu běhat po plástvi po elipse ukazující směrem k potravě. K průzkumnici se postupně přidávají ostatní včely, jež tancují s ní, dokud se nedá dohromady dostatečný počet včel, které vyrazí společně ven.

Včely mají několik pudů, jež jim pomáhají přežít, například pud čisticí, jež je nutí dodržovat "hygienu" před příchodem do úlu, nebo pud obranný. Ten nutí včely položit vlastní život při obraně společenství. Po bodnutí totiž včely umírají, protože jejich žihadla mají zpětné háčky a ty jim již nedovolí žihadlo z nepřítele vyjmout.
Místo toho si utrhnou kus vlastního těla.

V souvislosti se zavlečenými parazity, jako je právě kleštík, či různými viry, na které nebyly dříve zvyklé, bohužel včelí pudy selhávají. Jejich organismy také ničí pesticidy a jiné agrochemikálie, proti nimž je slabá včelí imunita bezmocná.

Upír včelí
(subprime mortgage)
Když se parazit Varroa destructor objevil na našem území poprvé, způsobil mezi včelami pohromu, která na první pohled vypadala podobně jako ta, s níž se dnes potýkají Spojené státy americké. Čeští včelaři vůbec netušili, jak se proti němu bránit, a tak napadená včelstva umírala po tisících.
Autorem českého názvu kleštík včelí je brněnský odborník na včelí parazity Antonín Přidal. Jméno dosud mezi experty a včelaři nezdomácnělo a stále se vedou spory o to, zda parazitu vůbec nějaký český název dávat. Varroa destructror pochází z východní a jihovýchodní Asie, kde původně parazitoval na včele východní. Poté, co do oblasti pronikla včela medonosná, stala se pro kleštíka vítaným hostitelem. Ta totiž na rozdíl od včely východní nebyla geneticky vybavená k tomu, aby mohla s upířím parazitem, který jí vysává krev, účinně bojovat. První kleštík se na území tehdejší ČSSR objevil v roce 1978 a i přes tvrdá ochranná opatření (např. zákaz dovozu včelstev ze SSSR) se rozšířil po celé republice. Podle vědců je kleštík jedním z důležitých faktorů, který vede až k syndromu rozpadu včelstev.

AUTOR: Michael Lewis, Vanity Fair