Země česká, houbařský ráj

Pro Angličany je každá houba prašivka, ve Francii sbírají lišky a v Itálii hříbky a lanýže. Jak potvrzuje mykolog Michal Mikšík, u nás bereme vše, v jakémkoli množství a po celý rok. Právě vstupujeme do podzimní sezony.

Zkuste přesvědčit cizince ze Západu, že se u nás o houbařské sezoně dozvědí v hlavních televizních zprávách. Neuvěří vám. A to i přesto, že zájem o houby ve světě stoupá. "Jenže ráj, který mají Češi u nás, nenajdete jen tak někde," říká Michal Mikšík, šéfredaktor časopisu Svět hub. "Nikdo je třeba nehlídá, kolik toho z lesa odnášejí. A že umí sbírat houby, o tom není pochyb." Letos měli našinci hned několik mimořádných příležitostí. Ve dvou letních vlnách nosili z lesa dlouho neviděné bílé hřiby "praváky", které jim přepadávaly z přeplněných košíků. Teď vstupujeme do velké podzimní vlny, takže bude v lese více lidí než stromů.

Troufnete si odhadnout, jak velké množství hub si našinec přinese v sezoně domů?

Přesná čísla nenajdete v žádné oficiální statistice, ale vzhledem k tomu, že si český houbař může z lesa odnést jakýkoliv úlovek, tak to je poměrně velké množství hub. Odhaduji, že v hlavní sezoně je to průměrně sedm kilogramů hub za týden.

Sedm kilogramů... je to hodně v porovnání s jinými státy?

Je. Například v Rakousku, Itálii, Francii či Německu si lidé mohou odnést z lesa jen určité množství hub. Fungují tam kontroloři, kteří mohou úlovek zvážit, a v případě, že překročíte limit, vám hrozí vysoká pokuta. Nejpřísnější zákony regulující sbírání lesních plodin a hub mají ve Švýcarsku, kde má každý kanton specifická pravidla a limity. Většinou se houby mohou sbírat jen jednou nebo dvakrát v týdnu, ale "úlovek" nesmí přesáhnout dva kilogramy. Důkazem může být letošní případ tří italských houbařů, které horská stráž v Korutanech přistihla, jak si z lesa odnášejí víc než 50 kilo hub. Italům hrozila pokuta až sedm tisíc eur. Podle českých mykologů jsou podobná opatření proti rabování lesa sporná. Přiklánějí se k názoru, že vysbírávání plodnic neohrožuje daný druh na lokalitě, na rozdíl od zásahů těžkou lesní technikou a pochopitelně negativní vlivy, jakými jsou další nešetrné zásahy do přirozených biotopů a celkový stav životního prostředí.

Čím si vysvětlujete každoroční invazi Čechů v lesích a také umění nacházet houby? Naučil nás to známý popularizátor houbaření Miroslav Smotlacha?

Na to, že jsou Češi takoví houbařští fandové, měl samozřejmě vliv Miroslav Smotlacha i jeho syn František. Ovšem ona tradice je dána i tím, že u nás houby v minulosti představovaly důležitý pokrm zejména pro chudé lidi, kteří žili na vesnicích a v odlehlých částech republiky. Naše země byla sužována mnoha válkami, jídla byl nedostatek a houby se tak staly pro svou dostupnost oblíbeným pokrmem. Houbám se také proto říkalo "maso chudých lidí". A pak je tu ještě jeden důležitý moment: V žádné jiné evropské zemi neroste tak široké spektrum jedlých druhů hub jako u nás.

Kde jsou houbaři ještě aktivnější než Češi?

Na Čechy a také na Slováky, pokud vím, nikdo v Evropě nemá. Nicméně vášnivými sběrači jsou také například Poláci, Italové, Rusové, Bělorusové, Francouzi a Němci.

V kterých zemích se lidé houbám zcela vyhýbají?

Tradice houbaření je dána zejména Slovanům. Poměrně málo sbírají houby balkánské národy a třeba Řekové k nim nemají žádný vztah. Maďaři si na houby občas zajdou, ale rozhodně u jejich lesů nenajdeme tolik zaparkovaných aut jako u nás. V Rakousku houbaří každý desátý člověk, což je dáno mimo jiné přísnými zákony, které regulují množství hub. První kodex o houbách vyšel v Rakousku už v roce 1792! V Německu mají k houbám blízko zejména v Bavorsku, ale spíše si koupí uměle pěstované houby. Říká se, že Angličané považují všechny houby za "prašivky", a že je proto nesbírají. V současné době se v Anglii organizují vycházky zaměřené na výuku poznávání hub. Ostrované jsou ovšem velkými pěstiteli i konzumenty žampionů. První návod k jejich pěstování tu byl vydán už v roce 1779. Ještě významnějšími producenty žampionů jsou Belgičané a hlavně Nizozemci, sběr hub v lese ovšem není pro ně tradiční záležitostí. A ještě jedna exotická kuriozita: Početná skupina houbových nadšenců exi stuje například v Izraeli.

A co Skandinávci?

Těm houby neříkají nic, jejich sběr je spíše výjimečnou záležitostí, ale díky vzrůstající mykologické a houbařské osvětě se tam někteří houbaři naučili sbírat lišky a pravé hřiby.

Letos je velmi úrodný rok, houby rostou v Čechách i na Moravě v podstatě všude. Je to jenom tím, že poslední měsíce častěji prší?

Tak srážky, dostatek vláhy a teplo hrají vždy naprosto zásadní roli, aby houby vytvářely plodnice. Podobně štědrý rok byl před osmi lety v době rozsáhlých povodní. Většina lidí však měla jiné starosti, než chodit do lesa na houby.

Provází sbírání hub určité módní vlny nebo je to dlouhé roky osvědčená klasika: bílé hřiby, křemenáče, suchohřiby, masáci, lišky, holubinky ....?

Tak mluvit v souvislosti s houbami o módních vlnách mi přijde asi hodně nadsazené a těžce uchopitelné. V rámci naší republiky jsou oblíbené, jak říkáte, zejména hřibovité houby, muchomůrka růžovka, různé ryzce, lišky a některé další houby. Jejich sortiment se ale nijak nemění, tedy že by se každý rok sbíralo něco jiného. Dá se říci, že v košíku skončí to, co právě roste. Průměrný "lovec" zná tak do deseti druhů hub, které sbírá, ale mezi českými houbaři je i nemálo lidí, kteří sbírají mnohem více druhů. Pokud bychom se na módnost podívali v evropském měřítku, tak například ve Francii jsou to lanýže, v Itálii zase pravé hřiby a muchomůrka císařka.

Objevily se letos v našich lesích nějaké mimořádné rarity, s nimiž se houbaři v lese už dlouhé roky nepotkali?

Každý rok se podaří najít mnoho vzácných druhů, ne však z hlediska houbařského, ale mykologického. Jedná se zejména o druhy, které jsou obsaženy v Červeném seznamu makromycetů, který obsahuje přibližně 900 druhů hub. Osobně jsem měl letos největší radost z nálezu šťavnatky březnovky, a pak i hřibu královského, který je u nás chráněný zákonem.

Roste u nás nějaká houba, kterou bychom nenašli v žádné jiné zemi okolo nás a čím je zajímavá nebo mimořádná?

Těmto druhům se říká endemitní, to znamená, že rostou jen na jediném místě v rámci ohraničeného území. Pro naši republiku je takovým druhem hřib Kluzákův, který byl popsaný nedávno a nebyl prozatím nalezen v žádné jiné zemi.

Michal Mikšík
(* 1979)

Vystudoval Univerzitu Jana Amose Komenského v Praze, obor sociální a masová komunikace. Sbírání hub se věnuje od patnácti let, byl spolupracovníkem Františka Smotlachy. Působí ve vedení České mykologické společnosti a také České vědecké společnosti pro mykologii. Je šéfredaktorem časopisu Svět hub. Specializuje se na hřibovité houby a jejich fotografování pro publikační účely v různých periodikách. Je spoluautorem knihy Hřibovité houby.

AUTOR: Petr Melničuk