Svět, ve kterém nechceme žít

Když Václav Havel opět po roce vítal intelektuální elitu, dalo se čekat, že její tradiční pražská rozprava na téma "Svět, ve kterém chceme žít", bude mít nějaký ten hořký tón: alespoň minimální dávka civilizační skepse - a premisa, že prostředí, v němž žijeme, se zhoršuje - prostě k takovým událostem a lidem tak nějak patří. Škoda, že tak myšlenkově bohaté společenství si někdy vystačí s tak obyčejným klišé.

Pokud by premisa opravdu platila, pak by přece v absolutních číslech muselo být naše prostředí pro každou další generaci horším a horším místem k životu. Nebo by se aspoň - v relativním pojetí - musela stále rychleji blížit doba, kdy tomu tak kvůli "preferenci krátkodobých zisků před těmi dlouhodobými" bude. Což - přiznejme si - prostě neodpovídá realitě.

Limity skromnosti

Skutečnost je taková, že veškerá dostupná data dokládají dlouhodobý růst kvality planetárního prostředí ve všech měřitelných veličinách. Stejně tak je bez diskuse, že se tak neděje všude a ve všech oborech - a že tedy jsou oblasti, kde v časově omezeném období opravdu dochází k opačnému pohybu - tedy ke zhoršování. Bylo tomu tak ale vždy a pravděpodobně se nikdo z nás nedožije časů, kdy tomu bude jinak.

Autor těchto řádků by byl velmi mile překvapen, kdyby zazněla aspoň z jedněch úst prostá a snadno dokazatelná pravda: právě hospodářský růst je v dnešním světě tím, co nejvíc ze všeho přispívá ke zlepšování životního prostředí. Opravdu platí jednoduchá přímá úměra: větší prosperita (víc bohatství, rychlejší ekonomický růst) - lepší životní prostředí.

Existují věrohodné vědecké důkazy, že znečištění přírody spojené s ekonomickou aktivitou roste s každou vyprodukovanou jednotkou zhruba do úrovně 8000 dolarů HDP na hlavu. Pak dochází ke zlomu a s dalším ekonomickým růstem již znečištění klesá. Prosperita tak nepřináší jen větší objem zkonzumovaných statků, ale i vyšší kvalitu životního prostředí v užším pojetí.

Kdyby lidstvo i ve 22. století vyčerpávalo zdroje stejným tempem a ve stejné struktuře jako dnes, velmi pravděpodobně by narazilo na "limity růstu", máme-li si vypůjčit termín dalšího spolku novodobých skeptiků, Římského klubu. Pouze hospodářský růst a s ním spojený pokrok ve vědeckém poznání skýtá šanci, že tomu bude jinak. Kdyby lidstvo využívalo dříví tak, jako tomu bylo do průmyslové revoluce, není dnes na planetě jediný strom. Kdybychom používali uhlí ve stejné míře, jako tomu bylo v 19. století, má dnes cenu zlata. Totéž platí o ropě a dalších klíčových surovinách.

V čele vědeckého pokroku - a tedy i na špičce co do používání k přírodě nejšetrnějších a nejefektivnějších technologií - vždy byly nejbohatší ekonomiky; ať už to byla Čína, Velká Británie, Spojené státy. Právě jejich prosperitě a prostoru, který relativní bohatství skýtalo pro růst lidského poznání, vděčí lidská populace za svou existenci. K vědeckému pokroku nikdy nedošlo v ekonomice, která se vědomě a dobrovolně rozhodla k regresu z již dosažené úrovně bohatství.

A vy už máte smůlu

Přesně to po nás bohužel Václav Havel a jeho hosté požadují, byť to halí do vzletných slov o potřebě pokory a "vědomí nesamozřejmosti". Na planetě dnes žije zhruba sedm miliard lidí. Podstatná část z nich přitom v místech, která ještě nedosáhla zlomové ekonomické úrovně a jejichž pokračující hospodářský růst vede k rostoucímu znečištění životního prostředí. Máme-li akceptovat logiku skrytou za varováním před civilizační apokalypsou, musíme se s nimi o své bohatství podělit. Rychlost, s jakou se tak děje prostřednictvím relativně svobodného mezinárodního obchodu, určitě není dostatečná. Když ale chceme globální trh - tedy volný obchod - omezit, protože právě v něm je skryta největší hrozba, jaké máme jiné možnosti?

Navrhuje-li někdo vzít již dosaženou úroveň produkce za konstantu a nad ni nejít, stojí před docela obtížnou volbou: buď chudému světu vysvětlí, že nikdy nedosáhne naší životní úrovně, nebo musí nějak zařídit, aby klesl počet obyvatel planety.

Ladislav Tajovský
Autor je ekonom. Přednáší na VŠE a CEVRO Institutu.