"S myšlenkou Václava Havla o "růstu růstu" rád přátelsky polemizuji. A protože Václav Havel ji na letošním Foru 2000 rozvedl zatím nejdetailněji, pokusím se najít nové argumenty také já." říká Jan Macháček z týdeníku Respekt.
Růst versus udržitelný úpadek
Posedlost úsporami
První otázkou je, zda je svět skutečně tolik posedlý ekonomickým růstem. V poslední době se zdá, že si našel novou modlu či novou ctnost - a tou jsou úspory, škrty či hesla jako rozpočtová zodpovědnost. To vše je dnes skloňováno mnohem frekventovaněji než růst.
Když to hodně zjednodušíme, je to dokonce tak, že nějaká míra růstu je třeba k tomu, aby se nezvyšovala nezaměstnanost, a o ještě něco vyšší míra růstu je třeba k tomu, aby nezaměstnanost začala klesat. Posedlost růstem lze možná kritizovat, málokdo už by ale získal odvahu kritizovat fakt, že je společnost posedlá tématem práce. Přitom jde ve skutečnosti o převlečené totéž. Bez růstu není práce a naopak.
Nepodezírám Václava Havla, že by přál světu recesi či krizi. Možná by jenom chtěl, aby stav společnosti byl jakási udržitelná nula. Jenomže to dost dobře nejde. Bylo by třeba chirurgicky přesné centrální plánování všeho. Zabývat se škodlivostí centrálního plánování je přitom zbytečné. Je koneckonců dokázáno, že centrální plánování je chiméra, která nefunguje.
Tendence růst
Hrubý domácí produkt - ukazatel růstu - není ukazatelem hmoty (ani dobra či štěstí). Je to prostě statistický a hlavně čistě finanční ukazatel. Tím, jak přibývají na významu služby, přibývá relativně na významu i ta pomyslně nehmotná část růstu. Kromě toho jsou moderní ekonomiky na váhu pořád lehčí: lehčí jsou domy, auta, potrubí, židle, boty, letadla i vagony.
Tendence k růstu je odrazem lidské přirozenosti. Nejde o to mít pořád víc. V hospodářství, které roste, se prostě víc obchodů a transakcí povede, než nepovede. Je to podobné jako dialog. Má smysl taková debata, která účastníky obohacuje, nikoli debata, kdy jeden válcuje či se pokouší překřičet ostatní.
Udržitelný úpadek
Co mají společného maďarský únik toxického kalu a neštěstí v chilském rudném dole? Možná se stačí podívat na dramatický pokles cen hliníku. Aby podobné firmy jako maďarská hliníkárna mohly vůbec přežít, musejí dramaticky snižovat náklady a dělají to bezohledně: jako první se začne zanedbávat bezpečnost, monitoring a ochrana životního prostředí. To vše provází nedbalost a celkový úpadek firemní kultury. Podobné je to s neštěstím v chilském rudném dole. Výbuchy a závaly - to je běžný fenomén v uhelných dolech, kde vybuchuje metan. Zával v rudném dole je zcela mimořádná věc a musí souviset pouze s flagrantním zanedbáním bezpečnosti práce. Už několik desetiletí se mluví o udržitelném růstu, možná je načase diskutovat o udržitelném úpadku (sustainable slump).
Problém je jinde
Když však Václav Havel mluví o nekontrolovatelném růstu přízemních skladišť a kolonií bezduchých šmoulodomů, lze s ním vřele souhlasit. Za to ovšem nemůže růst, nýbrž bankrot územního plánování. Město má vědět, co chce, město má investory usměrňovat a tlačit do svých představ.
Druhá věc je, že v době míru a globalizace lze těžko úplně zabránit tomu, aby se z tohoto státu stalo jedno z překladišť Evropy. To je nám bohužel dnešní dobou do značné míry dáno. A gigantická skladiště vypadají sice nepěkně, ale ten, kdo jezdí na kole nebo chodí kolem Prahy na vycházky, ví, že ta skladiště rostou jen kolem dálnic, tedy v jakýchsi paprscích. Mezi dálnicemi je naštěstí spousta místa, kde krabice nejsou.
AUTOR: Jan Macháček
Autor pracuje v týdeníku Respekt, text vychází také na www.respekt.cz