Starý nápad o >>přírodním plastu<< může usnadnit likvidaci odpadu. Objevená hmota se sama rozkládá.
Plast, který sežerou bakterie
Umělé hmoty bývaly zázračným materiálem. I když jsou dnes v podstatě všudypřítomné, kvůli jejich stálosti a trvanlivosti, které jim kdysi získaly popularitu, se na ně už nepohlíží s takovým nadšením: u věcí na jedno použití totiž dlouhá životnost není zrovna žádoucí vlastnost.
Na výrobu obalů a jednorázového zboží se používá tolik umělé hmoty, že mnozí nyní považují běžné plastové petrochemické výrobky za neřád a hrozbu.
Hledají se tedy biologicky rozložitelné alternativy. Jednou z možností se v nedávné době zabývali David Schiraldi a jeho kolegové z Case Western Reserve University v Ohiu. Podle nich bychom se měli vrátit do minulosti a znovu využít potravinu, která byla použita k výrobě jedněch z prvních vynalezených umělých hmot, tedy mléko.
Tvarohová umělá hmota
Vědci navrhují, abychom využili kasein, hlavní bílkovinnou složku mléka, ze které se vyrábí například tvaroh.
V roce 1889 francouzský chemik Jean-Jacques Trillat přišel na to, že po přidání formaldehydu do mléka vznikne tvrdá lesklá látka, kterou lze použít například jako náhražku za slonovinu nebo želvovinu.
Nadšení z nového materiálu bylo takové, že si dokonce sama britská královna Marie objednala několik z něj vyrobených šperků. Tato umělá hmota vyrobená na bázi kaseinu je však pro běžné využití příliš křehká.
Později byla nahrazena moderní petrochemickou variantou a její výroba byla v sedmdesátých letech dvacátého století zcela ukončena.
Bakterie sežerou plast
Nápad na opětovné využití této látky ale nikdy zcela nezapadl. V současnosti se fakt, že je vyrobena převážně z bílkoviny, a mohla by tedy být rozložena bakteriemi, pokládá za velkou výhodu. Jen kdyby se tak podařilo vyřešit její nepevnou strukturu.
Doktor Schiraldi a jeho tým se o to pokoušejí za použití křemičitého jílu zvaného montmorillonit sodný, který tvoří kostru, jež má držet umělou hmotu pohromadě.
Montmorillonit sodný může být vakuově vymrazen do houbovitého materiálu, který se nazývá aerogel.
Aerogely jsou nesmírně křehké. To je však způsobeno tím, že jsou z větší části tvořeny prázdným prostorem. Vždyť se jim někdy přezdívá >>tuhý kouř<<. Ovšem tato křehkost zakrývá vnitřní pevnost.
Když póry v aerogelu vyplníte plastem, můžete tím jeho křehkost odstranit. A naopak síť molekul jílu v aerogelu zabrání popraskání plastu. Proto se vědci domnívali, že když kasein smíchají s jílem a přidají glyceraldehyd (který nahrazuje jedovatý formaldehyd používaný v původním plastu), mohli by vytvořit něco skutečně užitečného.
Polystyren, který se rozkládá
Pro prověření této myšlenky tým smíchal roztok kaseinu s glyceraldehydem a montmorillonitem sodným, výslednou směs důkladně promíchávali, aby odstranili všechny bubliny, a pak ji zchladili na teplotu minus 80 stupňů Celsia.
Po zmrznutí byl materiál umístěn do lyofilizátoru, který z něj během čtyř dnů odstranil veškerou vodu. Poté byl 24 hodin vytvrzován v peci o teplotě 80 stupňů Celsia.
Vědci v americkém vědeckém časopisu Biomacromolecules publikovali, že jejich nový materiál má podobnou pevnost, sílu a stlačitelnost jako pěnový polystyren, což je běžný obalový materiál, který je zhoubou mnoha skládek.
Na rozdíl od polystyrenu se však při skládkování rozkládá. Při počátečním experimentu se ukázalo, že během osmnácti dnů se ho ve skládkovém prostředí rozloží 20 procent.
Pro bývalou královninu brož to možná znamená úpadek. Pro plasty ale daleko vyšší užitnou hodnotu.