Chladná zkáza z horkého podzemí

Po každé větší sopečné erupci se objeví obavy, že následující léto nebude stát za nic - a nechyběly ani poté, co letos v květnu na Islandu ožila sopka Grímsvötn.

Že na nich něco bude, v posledních desetiletích názorně předvedla třeba sopka Pinatubo po erupci roku 1991. Odhaduje se, že vychrlila do ovzduší 6 až 16 krychlových kilometrů sopečného materiálu. Tehdy se na dlouhou řadu měsíců po celé planetě snížila průměrná teplota o půl stupně. S tím souvisely i častější deště a jiné nepříjemnosti.

Jako jaderná válka

Současná aktivita Grímsvötn je mnohem skromnější, než jakou před 20 lety předvedla Pinatubo, a na letní počasí zřejmě nebude mít vliv. Jsou tu ale i jiné sopky - a zkažená dovolená není nic proti tomu, co by mohly způsobit. Následky jejich probuzení někteří vědci srovnávají s nukleární zimou, která by nastala po jaderné válce.

"Erupce supervulkánu Toba před 71 až 76 tisíci lety mohla způsobit dobu ledovou, která přivedla předky dnešního člověka téměř k vyhynutí," uvádí John P. Rafferty, autor hesla "vulkanická zima" v Encyclopaedia Britannica.

Přitom podle některých názorů je takový výbuch pětkrát až desetkrát pravděpodobnější než srážka Země s asteroidem. Navíc v případě hrozby z vesmíru si umíme představit metody, jak ji odvrátit. Naproti tomu proti supervulkánu obrana neexistuje. Co si ale máme pod pojmem supervulkán představit?

I u těch nejhorších erupcí, k nimž za celou dobu existence našeho druhu došlo, se objem vyvržených hmot pohyboval v řádu nanejvýš desítek krychlových kilometrů (připomeňme Pinatubo s jeho 6 až 16 km3). Supervulkán by vychrlil stovky, nebo tisíce kilometrů.

V současnosti geologové většinou uvádějí šest potenciálně aktivních supervulkánů, z toho tři se nacházejí na území USA (je mezi nimi i slavný Yellowstone), po jednom je v Indonésii, na Novém Zélandu a v Japonsku. Bill McGuire z londýnské University College o devastujících důsledcích možné erupce supervulkánu Yellowstone prohlásil: "Lidstvo by se ocitlo na pokraji vyhynutí."

Biblické rány

Zničující dopad supererupce by nebyl vyvolán ani tak samotným ohnivým živlem jako spíš hmotami vyvrženými z kráteru. John P. Rafferty o tom říká: "Ve stratosféře se ocitne obrovské množství sopečného popela a oxidů síry. Ty odrážejí zpět do vesmíru sluneční záření a pohlcují teplo vyzařované ze země. Důsledkem je ochlazení nižších vrstev atmosféry. Pokud je množství těchto materiálů velké, dochází ke klimatickým změnám, následně k poklesu úrody - a v extrémních případech i k hladomorům a hromadnému vymírání."

Skutečnou supererupci lidstvo za celou dobu psané historie nezažilo, na okraj propasti ho ale dokázaly přivést i podstatně menší výbuchy. Tak třeba okolo roku 1650 př. n. l. explodovala v Egejském moři ostrovní sopka Théra. Odhaduje se, že exploze měla sílu ekvivalentu 2,4 až 10 gigatun TNT (nejsilnější lidmi vyrobená vodíková puma dokázala "jen" 58 megatun) a sopka vyvrhla do atmosféry 40 až 100 krychlových kilometrů prachu, popela a dalších hmot. Svět východního Středomoří zahalila tma protínaná blesky, sopečné pumy dopadaly ve vzdálenosti desítek kilometrů, mořem se přehnaly vlny tsunami vysoké až sto metrů (některé poslední odhady dokonce mluví o 150 metrech).

V následujících dnech a týdnech pak materiál z vulkánu pokryl krajinu v širokém okolí - popel z Théry se našel na dně tureckých jezer, v nilské deltě a na mnoha dalších vzdálených místech. Z nebe neustále padal žhavý prach nebo liják smíšený s bahnem. Další roky byly bez léta, počasí zešílelo, půda nerodila, hospodářská zvířata pošla. Brzy přišel hlad a nemoci.

Katastrofa podlomila kolena celé mínojské civilizaci. Krétu ovládli válečníci z Peloponésu, kteří její kultuře dali jinou podobu. Má se za to, že ozvěny katastrofy se objevují v Platonově vyprávění o Atlantidě i v biblické zprávě o odchodu Židů z Egypta. Klimatické a společenské dopady ale lze vysledovat i ve vzdálené Číně.

"Výbuch Théry přehodil výhybku dějin," tvrdí Heather Whippsová, vědecká komentátorka serveru LiveScience.

Časované bomby tikají

V souvislosti s možnou erupcí supervulkánu se nejčastěji zmiňuje právě Yellowstone. Znepokojení způsobuje především skutečnost, že během čtvrtohor stačil zdejší pekelný stroj předvést tři obrovské erupce. Odehrály se před dvěma miliony let, 1,3 milionu let a 0,64 milionu let. Ta poslední vyvrhla přibližně 1000 krychlových kilometrů pevných látek. Jednoduchým výpočtem přitom dospějeme k poznání, že náš čas se může začít naplňovat.

Ještě horší je, že půda se tu opět zdvihá a vulkanologové sledují i další varovné příznaky. Zatím však převládá názor, že v dohledné budoucnosti tu velká exploze přesto nehrozí.

Mnohem méně slavným supervulkánem jsou italská Flegrejská pole (Campi Phlegrei), ležící asi 35 kilometrů jižně od Vesuvu. Na mnoha místech tu unikají sopečné plyny nebo bublají bahenní sopky, je tu řada kráterů i kráterových jezer a celá oblast se zvedá nebo klesá podle aktivity podzemního magmatického krbu. Roku 1838 tu dokonce po erupci vznikla celá sopka Monte Nuovo.

Svou hvězdnou hodinu ale Campi Flegrei zažila před 39 tisíci lety. Tehdy tu došlo k erupci, při níž vulkán vychrlil přibližně 500 krychlových kilometrů sopečných materiálů. Vulkanologové této události říkají Campanian Ignimbrite Eruption. Vrstvy sopečného materiálu se dodnes nacházejí od Grónska až po Kavkaz. Výbuch měl dalekosáhlé následky v podobě dlouhodobých klimatických změn. A po výrazném ochlazení se změnilo i zastoupení rostlinstva a živočišných druhů v celé Evropě.

Osud neandertálců

Roku 2001 skupina italských vědců z Neapolské univerzity upozornila na nápadnou časovou shodu mezi erupcí na Flegrejských polích a změnou nálezů na sídlištích pravěkých lidí ve středomořské oblasti. Vše nasvědčovalo tomu, že právě tehdy začal neandertálský ústup ze slávy: místo nástrojů typických pro neandertálce se začínají ve větší míře objevovat výrobky přímých předchůdců moderních lidí. Badatelé proto ve své studii vyzvali k diskusi o tom, jestli klimatické a ekologické změny po erupci nebyly začátkem konce neandertálské populace.

Italští vědci předpokládali, že sopka ovlivnila především obyvatele v okolí Středozemního moře, ruští badatelé Ljubov Golovanovová a Vladimir Doroničev ale soudí, že následky byly mnohem dalekosáhlejší. "Nabízíme hypotézu, že odchod neandertálců ze scény bezprostředně souvisel s erupcí na Flegrejských polích - největší vulkanickou aktivitou v západní Eurasii, k níž došlo během jejich existence. Katastrofa nejenže drasticky zasáhla ekologické podmínky, na nichž byli závislí, ale přímo způsobila snižování jejich populace na celém kontinentě."

Golovanovová a Doroničev hledají důkazy pro svou teorii v kavkazské jeskyni Mezmajskaja na jihu Ruska. Našli tam nejen usazeniny pocházející z erupce v Itálii, ale také stopy úpadku neandertálského osídlení (ve vrstvách nad sopečnými usazeninami je zastoupení neandertálských kamenných nástrojů menší). Soudí podle toho, že důsledky exploze zasáhly celou Evropu a shodou okolností pokryly právě oblast, kde žili neandertálci. Naši předkové naproti tomu tehdy ještě obývali především severní Afriku. Na sever se začali šířit teprve, když pro ně supervulkán vylidnil Evropu.

Jenže na Flegrejských polích se cosi děje i v současnosti. Od roku 1969 se tu zemská kůra ustavičně zdvihá a například jen během 70. let vulkanologové zaznamenali vzrůst nadmořské výšky povrchu o celé dva metry, což naznačuje rostoucí aktivitu obrovského magmatického krbu. Italští vědci Roberto Isaia, Paola Marianelliová a Alessandro Sbrana proto připouštějí, že k velké explozi by tu mohlo dojít v horizontu desítek let. Krizi by mohlo odstartovat i relativně malé zemětřesení, které by otevřelo cestu magmatu nacházejícímu se už zřejmě nehluboko pod povrchem. Čeká dnešní Evropany osud neandertálců?

AUTOR: Jan A. Novák