Císařova nová dohoda o klimatu

Jednání o klimatu fakticky uvízla na mrtvém bodě hned po katastrofálním kodaňském summitu v roce 2009, kde závratná očekávání narazila na tvrdou politickou realitu. Když se tedy vyjednávači - plus hrstka vládních ministrů - slétali do Durbanu, byla očekávání na absolutním minimu.

Přesto média na konci jednání tleskala Connii Hedegaardové, komisařce Evropské unie pro otázky klimatu, za dosažení "průlomu", který "zachránil Durban", ale především za zrod "právně závazné smlouvy", což je svatý grál všech jednání o klimatu.

Jak čtenáře ujistil britský deník Guardian, byl to opravdu průlom, poněvadž rozvojové země včetně Indie a Číny vůbec poprvé "souhlasily s převzetím právního závazku omezit svou produkci skleníkových plynů". A stejný slib daly i USA.

Podívejme se však na skutečnou dohodu uzavřenou v Durbanu. Dokument neobsahuje žádné závazky ke snížení emisí a ani to, jak tyto blíže nedefinované škrty prosadit. Je to tedy dohoda o zahájení právního procesu. A opět: vyjednávači pouze přislíbili, že si stanoví rok 2015 jako termín ukončení přípravy tohoto právního procesu, který by vstoupil v platnost od té doby za pět let.

Indická ministryně životního prostředí Šrímati Džajanthi Nataradžanová přitom o pouhých několik dní později zdůraznila, že žádná právně závazná smlouva neexistuje. Navíc den po durbanské konferenci Kanada oficiálně odstoupila od Kjótského protokolu, který Rusko s Japonskem již dříve odmítly prodloužit, takže zůstala jen EU a několik dalších zemí.

Také Kjótský protokol byl v roce 1997 opěvován jako "milník v dějinách ochrany klimatu" a tehdejší prezident Bill Clinton prohlásil, že "Spojené státy dosáhly historické dohody s jinými zeměmi světa".

Americký Senát tuto dohodu samozřejmě už v té době zamítl poměrem hlasů 95:0, takže celý protokol se stal mrtvě narozeným dítětem. To spolu s laxními definicemi emisí způsobilo, že v souladu s protokolem se uvolnil větší objem emisí, než jaký se podle výzkumu ekonomů Christopha Böhringera a Carstena Vogta očekával v případě absence dohody.

Už na začátku jednání o globálních klimatických změnách v roce 1992 v Rio de Janeiru se ostatně cíl nasměrovat planetu "na dráhu řešení kritické otázky globálního oteplování" brzy začal hroutit. Bohaté země o 12 % nesplnily svůj slib snížit do roku 2000 emise na úroveň roku 1990.

Plných 20 let vyjednávači o klimatu opakovaně oslavují dohody, které se poté nenaplní. Ještě horší je, že uzavřené smlouvy z mnoha praktických důvodů nemají na globální emise CO2 pražádný vliv. Vyvolávají jen falešnou naději, že jsme vyřešili problém klimatických změn. Než tedy začneme nadšeně oslavovat "průlom" v Durbanu, nebylo by od věci lépe se zamyslet nad dvacetiletým mrháním prostředky a energií.

AUTOR: Bjorn Lomborg
Autor je ředitelem Centra Kodaňského konsenzu a mimořádným profesorem Kodaňské obchodní fakulty