Sdílená mobilita III

V předchozích dvou vydáních Fleetu jsme zveřejnili úvahy na téma sdílené mobility, tedy možnosti využívat silniční vozidla dle aktuální potřeby a bez nutnosti je "vlastnit" či mít smluvně zajištěny po jistou dobu, řekněme tří nebo čtyř let. Jakkoli se může jevit podobná idea jako neproveditelná, nepřijatelná či dokonce zcestná, existují již systémy, které na tomto principu pracují...

Ponechejme při úvahách o sdílené mobilitě stranou nadšenecké skupinky (již i u nás fungující) a pojďme se společně podívat na několik zajímavých příkladů ze světové scény, a zejména na obchodní model takových systémů.

Příklad z praxe
Zajímavým počinem v oblasti sdílené mobility je CSA (Car Sharing Association, Kanada). Členové této asociace provozují celkem 3000 vozidel, která sdílí více než 100 000 osob (!). Všimněme si toho poměru: o jedno vozidlo se dělí 30 lidí, zatímco kanadský standard je téměř jedno vozidlo na jednoho dospělého obyvatele. Jak vyplývá z výše uvedeného, tento projekt je zaměřen na B2C trh, tedy trh pro konečné uživatele, obyvatelstvo, nikoli pro B2B trh (fleetový) trh. Přesto se domníváme, že na aktivity této organizace lze nahlížet s respektem i ve fleetovém periodiku.
Smyslem existence asociace je přesně to, co je podstatou sdílené mobility: zvýšení sociálního, ekologického a finančního prospěchu plynoucího ze sdílené mobility a samozřejmě také šíření jejích principů a rozšiřování obecného povědomí o existenci, podstatě a výhodách takového systému. Asociace CSA sdružuje přibližně dvacítku členů ze Severní a Jižní Ameriky a také z Austrálie.

Kdo, co a za kolik?
Častou otázkou je obchodní či finanční model takové nabídky; není to operativní leasing a není to půjčovna, není to ani nic mezi tím. Operativnímu leasingu se služba podobá v tom, že péči o vůz obstarává jeho majitel, nikoli uživatel (Češi se často ptají, kdo ta auta čistí...), půjčovně se zase blíží v tom aspektu, že čerpání služby může být zcela nahodilé, ale současně je uživatel členem jakési skupiny, můžeme to trochu připodobnit k členství v klubu či věrnostním programu.

Podívejme se na obchodní model takového systému. Povětšinou je založen na třech typech platby: první z nich je "členství", zpoplatněné podle intenzity čerpání služby od 50 do 200 dolarů ročně. Druhou platbou je hodinová sazba za zapůjčení vozu (kolem pěti dolarů, v noci pak asi polovina této částky), a třetím je náklad na ujetou jednotku (míli) ve výši 0,2 dolaru. Při ujetí 10 tisíc mil ročně (cca 16 000 km) tedy zaplatí zákazník za využívání vozu necelé 4000 dolarů (cca 80 000 Kč, tedy zhruba 5 Kč/km) s tím, že pro každou jízdu může mít jiný vůz přesně podle své aktuální potřeby, samozřejmě včetně elektromobilů. V těchto nákladech nejsou obsaženy náklady na palivo, ale v každém případě jsou nižší než roční splátky na typický americký vůz.

Výhody systému jsou pro městské obyvatelstvo zjevné, zejména pak v lokalitách s dobře rozvinutou veřejnou dopravou. Vozy nepřekážejí na parkovištích, lze optimalizovat velikost vozu a jeho zátěž pro prostředí dle účelu užití, systém je pro uživatele ekonomicky zajímavý a v neposlední řadě vytváří nové pracovní příležitosti.

Velmi obdobné aktivity lze ovšem zaznamenat i v Evropě. Společnost Cambio provozuje společně s GreenPeace systém sdílené elektromobility v Kolíně nad Rýnem. Vozů je v systému asi šedesát a podle vyjádření provozovatelů existuje značný rozvojový potenciál.

Do projektů s využitím sdílené mobility na evropské úrovni vkládají podle očekávání své ambice i někteří bruselští úředníci. V rámci Evropského parlamentu byl ustanoven tzv. Mobility Point (červen 2011), přičemž jedním z jeho cílů je snížit do roku 2020 uhlíkové emise o cca 30 procent a právě v řešení způsobů osobního transportu vidí parlament dosažení této mety. V rozhovoru, zveřejněném nedávno na stránkách Smart Mobility Management, se pan Skinner vyjadřuje i k tématu sdílené mobility v rámci pracovních povinností a procesů. A jsme rázem u fleetu, a to hned s podporou bruselských úředníků...

Celý článek vychází v magazínu FLEET č. 1 / 2012