Tající led odkrývá bohatství Arktidy

Kdysi to býval úplný zapadákov - jak z administrativního hlediska, tak i doslova. Ta doba je ovšem pryč. "Arktida je žhavým tématem," uvádí švédský velvyslanec Gustaf Lind, který předsedá zasedání Arktické rady. Právě nyní, koncem března, se zasedání koná ve švédském Stockholmu. Dalšími členy Arktické rady jsou Spojené státy, Kanada, Dánsko, Finsko, Island, Norsko a Rusko, spolu se šesti zástupci původních obyvatel Arktidy, například Laponců a Inuitů, kteří ale nemají hlasovací právo.

Špička zeměkoule se dnes ohřívá zhruba dvakrát rychleji než zbytek světa: voda v průlivu Fram mezi Grónskem a norským souostrovím Špicberky je přibližně o 3,5 °C teplejší než před 100 lety. Když tmavá mořská voda pohlcující sluneční záření nahrazuje třpytivý led, který sluneční záření naopak odrážel, zadržuje v sobě více tepla. To vede k urychlení globálního oteplování.

Převážně v důsledku této skutečnosti se v současnosti v Arktidě nachází méně mořského ledu, než bylo v této roční době po dlouhá tisíciletí obvyklé. Většina vědců proto předpokládá, že někdy mezi roky 2020 a 2050 bude Severní ledový oceán během léta z velké části bez ledu.

Nové zásoby ropy i cesty

Díky ustupování ledu získá lidstvo přístup k bohatým arktickým zásobám ropy, plynu a dalších nerostných surovin. Ty jsou z důvodu vysokých cen komodit velmi lukrativní. Americký vědecký ústav zabývající se geologickým průzkumem (US Geological Survey) odhaduje, že se v Arktidě nachází přibližně jedna čtvrtina světových dobyvatelných zásob ropy a zemního plynu, které dosud nebyly objeveny.

Nové komerční transarktické námořní trasy výrazně sníží vzdálenost mezi Evropou a Asií. V roce 2011 se obří ruská tanková loď stala za pomoci dvou jaderných ledoborců prvním plavidlem, které projelo severovýchodní cestou napříč Arktidou. Tato cesta se vine podél sibiřské pobřežní čáry a Rusové ji nazývají "severní cesta". Země, které globální obchodní trasy pravidelně využívají nebo které stavějí lodě plavící se po těchto obchodních trasách, jsou si tohoto obrovského potenciálu vědomy. Žádost o přistoupení k Arktické radě v pozici pozorovatele již spolu s Itálií podaly Čína, Jižní Korea, Japonsko a Singapur. Stejně se zachovala i Evropská unie.

S rozšířením klubu se nespěchá

Rovněž tento krok se postaral o nemalý rozruch. Norský tisk v lednu informoval, že v rámci sporu, který odstartoval, když komise pro Nobelovu cenu se sídlem v Oslo udělila v roce 2010 Nobelovu cenu za mír uvězněnému čínskému disidentovi Liou Siao-poovi, nyní Norsko hrozí zablokováním čínské žádosti o status pozorovatele v Arktické radě. Všechny strany tuto skutečnost popírají (a Norsko je stejně jako ostatní severské země obecně nadšeným zastáncem rozšíření). Vysocí činitelé v Oslo však nejsou jediní, kdo má ohledně případného čínského členství smíšené pocity. Váhavý postoj zaujalo i Rusko, kterému patří polovina arktického pobřeží a lví podíl na zdrojích tohoto regionu. Kanada, která v otázkách týkajících se Arktidy vykazuje osobitou ráznost, zase není příliš nakloněna přistoupení Evropské unie, která otravně naříká nad každoročním vybíjením tuleňů.

Švédsko prohlašuje, že by chtělo otázku pozorovatelů vyřešit do května roku 2013. Důvodem průtahů má údajně být úloha nových členů. Již nyní je však zřejmé, že jejich role bude omezena na přihlížení a naslouchání - stejně jako tomu je v případě šesti stávajících pozorovatelů včetně zemí, jakými jsou Británie a Polsko, které mají dlouholetou tradici činností v Arktidě.

Žádná arktická země s rozšířením klubu rozhodně nespěchá. Navzdory rozvášněným prognózám ohledně nebezpečné rvačky o arktické zdroje je suverenita tohoto regionu poměrně jednoznačně vymezena.

Arktida je polárním protějškem Antarktidy, a to v přeneseném slova smyslu i doslova. Nejde o sporný pevninský masiv obklopený oceánem. Tvoří ji oceán a troška téměř plně ohraničené půdy. Není tedy vůbec potřeba uzavřít mezinárodní smlouvu podobnou té, která upravuje záležitosti spojené s Antarktidou.

Spory musejí jít stranou

Existuje však pár poměrně vleklých sporů: jeden se vede ohledně několika útesů ležících mezi Grónskem (autonomní součást Dánského království) a Kanadou. Druhý se pak týká postavení severozápadní námořní cesty, o ní se pře Kanada se Spojenými státy.

Ještě větší konflikt by se navíc mohl rozhořet v souvislosti kontinentálními šelfy, z nichž většina má stanovovány hranice v rámci Úmluvy OSN o mořském právu. Všechny tyto šarvátky se nicméně odehrávají mezi arktickými zeměmi navzájem, nikoli se zeměmi mimo tento region.

Členové Arktické rady se domnívají, že jejich klub v současné podobě funguje celkem dobře. Byl založen v roce 1996, částečně za účelem podpory společného vědeckého výzkumu. Zaměřuje se na činnosti v oblasti znečišťování, zachování mořského prostředí a mapování. Tyto úkoly naplňuje velmi dobře. V loňském roce podepsali členové první právně závaznou dohodu o pátracích a záchranných misích. Další bude dohoda o činnostech v reakci na ropné havárie.

Dokonce i Rusko, které v roce 2007 vyvolalo vlnu obav, když průzkumník Artur Čilingarov umístil vlajku své země na oceánské dno pod severním pólem, nyní překypuje přátelským přístupem. Loni dosáhlo dohody o své námořní hranici s Norskem, a tím ukončilo jeden z nejdéle trvajících sporů týkajících se Arktidy.

Ukonejšeny pocitem, že se vlastně nemají téměř o co handrkovat, nyní arktické země zjišťují, že je mnohem lepší se o obrovské náklady na výzkum, dohled a energetický průzkum podělit. Odtud pramení například horlivost ruských státních energetických gigantů o vytvoření společných podniků podobných tomu, na kterém se loni dohodly firmy Rosněft a Exxon Mobil v Karském moři.

Dobré regionální vztahy navíc také usnadní rozvoj arktických obchodních cest. Hovoří se, že by Island nebo Norsko vybudovaly překladový přístav, který by sloužil ruské severovýchodní trase.

Signál je jasný: vítejte v novém světě oteplující se Arktidy. Ale pamatujte na to, kdo tomuto světu vládne.