Sólový výstup na dno

Uprostřed noční tmy spouští jeřáb z paluby lodi Mermaid Sapphire do moře dlouhý zelený válec podobný velké střele, který je ale ve skutečnosti miniponorkou. Nejde však o běžný sestup, jakých vědci podnikli už tisíce, a nejde ani o obyčejnou miniponorku. Pod lodí se nachází hlubina Challenger, jejíž dno od hladiny dělí téměř 11 kilometrů ledové vody. Zelený stroj nesoucí nápis Deepsea Challenger má namířeno až tam, do míst, kde vládne tlak, který by jakoukoliv běžnou ponorku rozdrtil silou hydraulického lisu. Je 26. březen 2012, začíná první sólový sestup na nejhlubší místo oceánu.

"Musíme tam jít, protože v podstatě nevíme, co tam je," řekl předtím pilot miniponorky, sedmapadesátiletý James Cameron. Týž Cameron, kterého veřejnost zná jako režiséra filmů Titanic nebo Avatar. "Samozřejmě se bojím," dodal ještě. "Pokud jste badatel, je strach docela užitečná věc."

Posedlost

"Chci, aby vědci dostávali víc peněz na výzkum hlubin oceánu, a k tomu můžou přispět jen pilotované expedice," řekl kanadský režisér. "Když lidé slyší o výzkumu prováděném roboty, nemá to pro ně takovou váhu a přitažlivost. Pilot z masa a krve se vrátí z hlubin a může vyprávět - třeba i o tom, jaká mu byla zima a jak se tam dole cítil osamělý. Tohle robot prostě neumí."
Ian Sample, vědecký dopisovatel listu The Guardian, k tomu dodává: "Při výzkumu velkých hloubek mořští biologové používají dálkově ovládané roboty nebo automatická volně sestupující zařízení podobná landerům vysazovaným na povrch Marsu nebo Měsíce. Takto získané poznatky ale jsou jen útržkovité a nedávají celistvý obraz o světě tam dole."

Cameron je oceánografií přímo posedlý. Rebecca Keeganová, autorka knihy Život a filmy Jamese Camerona, o režisérových zálibách říká: "Tenhle řidič náklaďáku natočil nejvýnosnější film všech dob, načež dal Hollywoodu vale a celou další dekádu strávil zkoumáním mořských hlubin."
Nejenže se mu podařilo sehnat peníze na podnik, na jaký vlády nemají nebo nedají, ale navíc Deepsea Challenger, úspěšný batyskaf bořící zažité představy o hlubinných ponorkách, i navrhl.
"Technologie, kterou jeho tým vyvinul, je úžasná a posunuje vývoj o velký kus kupředu," komentoval úspěch Monte Piede, který konstruuje robotická zařízení pro hlubokomořský výzkum v ústavu Oceanlab Aberdeenské univerzity. "Jejich ponorka může sestupovat a vystupovat velmi rychle, zbývá proto víc času pro práci na dně. Unese také mnohem víc vědeckého vybavení, takže zvyšuje naději na významné objevy."

Horší než vesmír

Právě výzkum nejhlubšího místa planety, jemuž se také přezdívá podmořský Everest, dokonale ilustruje souboj mezi lidmi a roboty při extrémních misích. Na dně hlubiny Challenger vládnou poměry nepřátelštější, než jakými astronauty vítá vesmír. Je tu věčná tma, teplota jen pár stupňů nad nulou, a především zničující tlak. V hloubce deseti kilometrů každý čtvereční centimetr povrchu čehokoliv drtí voda silou více než jedné tuny - tedy asi jako kdyby vám na špičce prstu plnou vahou spočívala fabie.

Jako první se na dno hlubiny Challenger dostali roku 1960 Jacques Piccard a Don Walsh v americkém batyskafu Trieste. Mohli na dně zůstat jen 20 minut a nic neviděli ani nevyfotografovali, protože při přistání zvířili jemný kal. Byl to spíš technický úspěch - tehdy ale velmi ceněný, protože tou dobou Rusové vítězili ve vesmíru a Američané potřebovali ukázat převahu aspoň v moři. Jenže časy se mění a motivace ženoucí vědu vpřed za studené války vyprchala. Dnes už by na takovou akci žádná vláda peníze nedala.

Obut do batyskafu

Na dno hlubiny Challenger pak v březnu 1995 sestoupil japonský dálkově ovládaný stroj Kaiko a v květnu 2009 jeho úspěch zopakoval americký robot Nereus. V obou případech však nešlo o roboty v pravém slova smyslu - byly ovládány na dálku prostřednictvím kabelu , což při jedenáctikilometrové délce značně omezovalo jejich možnosti. Navíc Kaiko se roku 2003 z jedné akce nevrátil.

Cameron začal svou misi plánovat před sedmi lety v maximálním možném utajení. Deepsea Challenger navrhl s pomocí australského konstruktéra Rona Alluma, ponorku postavila firma Acheron Project v Sydney. Má velmi neortodoxní podobu svislého válce. Díky tomu může ke dnu klesat velmi rychle a stejně rychle i vystupovat, a dokáže se pohybovat také vertikálně - k tomu jí slouží 12 elektromotorů.

Ze sedmi metrů délky ponorky zabírá největší část plovák. Na Camerona zbyla jen koule ze speciální slitiny o síle stěny 64 milimetrů a průměru pouhých 110 centimetrů.
"Cvičil jsem několik měsíců jógu, abych dokázal v tak těsném prostoru po několik hodin prakticky bez pohybu vydržet," přiznal Cameron. Jeho spolupracovníci s nevelkou nadsázkou tvrdí, že ho do ponorky "obouvají" lžící na boty.

Při volbě vědeckého nákladu Cameron nezapřel, že je především filmař. Kromě zařízení pro odběr vzorků nese Deepsea Challenger vybavení, které by mu mohl závidět i nejeden ateliér: osvětlovací panely, běžné kamery a 3D kameru pro pořizování stereozáběrů.
"3D kamery dají lepší představu o rozměrech i tvarech objektů na dně," vysvětluje amatérský badatel. Výsledkem ponorů má být několik filmů, možná ale i originální záběry pro pokračování Avatara.

Nekonečná bahnitá pláň

Celý podnik vyšel na osm milionů dolarů. Část peněz dal James Cameron ze svého, o většinu nákladů se ale podělily soukromé společnosti s výzkumnými institucemi. Jedním z investorů byl Paul Allen, spoluzakladatel Microsoftu, který financuje také soukromé kosmické lodě.
"Nemám strach, že se to nezaplatí," uvedl režisér. "Dálkově ovládané stroje, které jsem použil pro výzkum Titaniku a Bismarcku, stály 2,5 milionu dolarů a návratnost vynaložených prostředků byla více než dvojnásobná."

Samotný sestup trval ponorce dvě a půl hodiny. Na dně v ledové říši věčné tmy strávil Cameron podle BBC "přes čtyři hodiny", podle jiných zdrojů od dvou do šesti hodin. Web projektu ani National Geographic, který expedici sponzoroval, totiž kupodivu čas neudávají.

Z průzoru ve stěně gondoly viděl pilot ponorky bahnitou rovnou pláň, která se táhla na všechny strany. Pro ty, kdo čekali setkání s bájnými příšerami, ale byly výsledky mise tak trochu zklamáním - jen malí korýši, kteří tu žijí z toho, co spadne z vyšších poschodí oceánského ekosystému.

"Je třeba si uvědomit, že za těch pár hodin jsem viděl jen nepatrnou část obrovského hlubokomořského příkopu, který je padesátkrát větší než Velký kaňon," prohlásil Cameron. "Tohle byl teprve první, v podstatě zkušební ponor, a my plánujeme mnoho dalších."