Těžba nerostných surovin provází naší společnost od nejstarších, historicky datovaných období až po současnost. Během doby se rozvíjely specifické potřeby surovin, technik jejich získávání a množství jejich spotřeby. Těžba nerostných surovin přinesla do našeho území prosperitu, rozvoj nových městských aglomerací, rozvoj technologií i pokrok v tvorbě legislativních kodexů. Na druhé straně je nutno si uvědomit, že hornická činnost zanechala v krajině výrazné stopy.

Vizuelně vnímáme především ty pozůstatky těžby, které se projevují především na morfologii krajiny odvaly, propady či těžebními řezy lomů. Další skupinu tvoří ty jevy, které nejsou na první pohled zřetelné. Jsou jimi především znečištění podzemních a povrchových vod, kontaminace půdy a ionizující záření.

Snímek těžebny stavebního kamene a skládky TKO Košťálov. (Autor: Josef Godány)

Problematika antropogenního znečištění těžbou, především acidita prostředí (Acid Mine Drainage - AMD), je v principu stará jako systematická těžba sulfidických rud. Příkladem řešení snah o eliminaci jsou ochranná opatření na těžených pyritových ložiskách v Čechách, např. v Lukavici u Chrudimi (Vodička 1953, Rambousek, Pošmourný 2008). Systematický výzkum mechanismů AMD, a s tím provázející kontaminaci dalšími toxickými prvky, započal v 70. letech minulého století. U nás v souvislosti s rozvojem geochemických metod a větším zaměřením na ochranu přírody se výzkum kontaminací, způsobených těžbou rozvíjí v 80. letech. Během 90. let došlo k obrovskému rozvoji geochemických metodik v souvislosti s útlumem těžby a zajištěním území dotčených těžbou a dále se zdokonalilo přístrojové vybavení, které umožnilo využití dalších nových postupů pro monitoring a detekci kontaminace v územích dotčených těžbou. Po roce 2000 dochází ve světě i k bouřlivému rozvoji metod dálkového průzkumu v souvislosti s novými generacemi citlivých senzorů. Právě díky mezinárodně řešené problematice odpadů z těžby se ji podařilo aplikovat i v našich podmínkách a dále rozvíjet.

Podobný vývoj, ale soustředěný do kratšího časového intervalu, prodělala problematika měření radionuklidů v životním prostředí. V současnosti díky citlivým analytickým metodám zaznamenáváme i systematický výzkum zátěže potravinového řetězce toxickými prvky a radionuklidy. Problém znečištění toxickými prvky ze zpracování nerostných surovin je též velice mladou aktuální problematikou, zakotvenou i mezinárodně ve Směrnici EU č. 2006/21/ES o nakládání z odpady z těžby.

Předmětem našeho výzkumu jsou projevy těžby a následné úpravy nerostných surovin na životní prostředí na typových lokalitách s využitím nových metodik a technologií. Společným jmenovatelem je zátěž těžbou a zpracováním nerostných surovin v různých časových horizontech, sledování kontaminantů a zákonitostí jejich šíření v horninovém prostředí. Jsou sledovány kontaminace v půdě, vodě, potočních sedimentech a možnosti potenciálního ovlivnění potravinového řetězce.

S výsledky je seznamována česká i zahraniční odborná veřejnost formou zpráv a veřejných publikací v odborných časopisech, na konferencích a odborných seminářích. Výstupy sledují i zaváděnou legislativu EU o odpadech z těžebního průmyslu a připravovanou směrnici o znečištění půd a mohou tvořit jejich odbornou podporu při implementaci. Vyvíjené a aplikované metodické postupy slouží orgánům životního prostředí a státní báňské správy k optimálnějšímu zadávání studií pro monitoring horninového prostředí postiženého těžbou nerostných surovin.

Stav legislativy v problematice sledování vlivů těžby na životní prostředí

Legislativa k hodnocení kontaminace těžební činnosti je věcí interdisciplinární a relativně rozsáhlou. Komplexní zhodnocení této problematiky a rozbor jednotlivých právních norem všech stupňů na národní a evropské úrovni je spíše námětem pro samostatnou studii. Na tomto místě považujeme za nutné se zastavit u některých, relativně nových právních aspektů, dotýkajících se problematiky vlivu těžby na životní prostředí.

K částečnému komplexnímu pohledu směřuje implementace směrnice EP a Rady č 2006/21/ES o nákládání s odpady z těžebního průmyslu. Vzhledem k tomu, že svým rozsahem a legislativně definovanými podmínkami geochemického a hydrogeochemického monitoringu horninového prostředí dotčeného těžbou a úpravou nerostných surovin je tato právní norma jedinou, která konkrétně hovoří o riziku kontaminace v souvislosti s těžbou a úpravou nerostných surovin, bude jí zde věnován širší prostor. Možnosti její praktické implementace a podpory v našich podmínkách byly jedním z cílů účelových projektů ČGS v oblasti výzkumu vlivů těžby na životní prostředí. Problémem bylo, že díky parlamentním legislativním řízením byla české implementace v podobě Zák. 157/2009 přijata až 4. června 2009, tedy v závěru projektu. Prováděcí vyhlášky ČBÚ č. 428/2009 Sb. (o provedení některých ustanovení výše uvedeného zákona, mimo jiné o vytváření finanční rezervy na eliminaci případných škod) a vyhláška ČBÚ č. 429/2009 Sb. (o náležitostech plánu nakládání s těžebním odpadem, limitech obsahu nebezpečných látek apod.) byly legislativně přijaty až po ukončení projektu. Po celou dobu řešení však byla situace konzultována s pracovníkem ČBÚ (ing. Jan Kaňka) a byla sledována odborná diskuse v této problematice.

Horní zákon č. 44/1988 Sb. v jeho aktuálním znění nezná termín odpad z těžby, v ustanovení § 4 považuje opuštěné odvaly, výsypky a odkaliště vzniklé hornickou činností za ložiska nerostů. Proto se na ukládání produktů hornické činnosti na odvalech, výsypkách a odkalištích na základě ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nevztahoval režim zákona o odpadech. Ustanovení § 30 odst. 3 horního zákona ukládá báňské organizaci ukládat skrývkové hmoty a hlušiny a podle možnosti je účelně využívat. Ustanovení § 31 horního zákona ukládá báňské organizaci zajistit sanaci a rekultivaci pozemků dotčených těžbou - to se plně týká odvalů, výsypek a odkališť. K tomu je uloženo vytvářet finanční rezervy na sanace a rekultivace.

Ustanovení § 4 odst. 1 vyhlášky č. 104/1988 Sb., o hospodárném využívání výhradních ložisek, o povolování a ohlašování hornické činnosti a ohlašování činnosti prováděné hornickým způsobem, ve znění pozdějších předpisů, ukládá báňské organizaci zjišťovat a evidovat množství hmot ukládaných na odvalech, výsypkách a odkalištích.

V ustanovení § 2 odst. 2 vyhlášky č. 492/1997 Sb., o evidenci zásob výhradních ložisek nerostů, se zásoby ložiska, které nebyly využity, ale s hlušinou vyvezeny na odvaly nebo výsypky, považují za těžební ztráty.

Zákon č. 289/1995 Sb. a jeho novely, o lesích, vymezuje lesy rostoucí na odvalech a výsypkách jako lesy ochranné.

Příloha č. 7 vyhlášky č. 13/1994 Sb., o upravení podrobností ochrany zemědělského půdního fondu, stanovuje, že součástí plánů rekultivace těžbou dotčeného území musí být deklarován rozsah odvalů a výsypek a technický postup při jejich rekultivaci.

Provoz odvalů a odkališť se až donedávna neřídil pravidly (Kaňka 2009), která by řešila celou problematiku kompletně. Bílá místa v odpadové legislativě a nakládání s těžebními odpady nyní řeší zákon č. 157/2009 Sb., o nakládání s těžebním odpadem a o změně některých zákonů (dále jen "zákon"), který zavedl do českého práva směrnici EP a Rady 2006/21/ES o nakládání s odpadem z těžebního průmyslu.

Přijetím zákona byla doplněna řada platných předpisů, které se zabývají problematikou provozu odvalů a odkališť jako míst, kam je ukládán odpad. S pojmy odval nebo odkaliště však zákon přímo nepracuje. Zavádí pro ně nový pojem - "úložné místo", která rozděluje do dvou rizikových kategorií. I. kategorii tvoří nebezpečné odpady a riziková úložiště, kategorii II. ostatní úložná místa. Zákon se přímo nevztahuje na nakládání s odpadem po těžbě radioaktivních nerostů. I nadále platí požadavky na provoz odvalů a odkališť ve smyslu současných právních norem.

Nově zavedený pojem "těžební odpad" musí splňovat dvě podmínky. Jednak se musí jednat o odpad, kterého se provozovatel zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se ho zbavit. Za druhé musí tento odpad vznikat při činnostech uvedených v § 2 odst. 1 písm. a) nebo b). Pokud je obdobný materiál prodán jako skutečný katalogový odpad anebo použit jako výrobek ve smyslu příslušných nařízení vlády, zákon o těžebních odpadech se na takový odpad nevztahuje.

Pro činná úložná místa zákon stanovuje plány nakládání s odpadem. Provoz úložného místa budou povolovat OBÚ, neboť tyto úřady povolují i další hornickou činnost. Povinností OBÚ bude informovat veřejnost v rámci povolovacího řízení (§ 9 odst. 5) prostřednictvím portálu veřejné zprávy. Účast veřejnosti se řídí správním řádem a zákonem o ochraně přírody a krajiny. Zákon pamatuje i na případné nepříznivé přeshraniční dopady nakládání s těžebními odpady. Kompetence jsou zde stanoveny především pro ČBÚ. Jedná-li se úložné místo kategorie I, může se k povolovacímu řízení vyjadřovat i veřejnost jiného státu. I nadále ale bude platit, že pro ukládání jiných odpadů než těžebních do vytěžených prostor platí směrnice skládková, zavedená vyhláškou č. 294/2005 Sb. Do povrchových vod bude možno ukládat těžební odpady jen v podobě kalů, a to navíc jen při splnění podmínek stanovených vodním zákonem.

Provozovatel po ukončení provozu úložného místa je povinen kontrolovat jeho geotechnickou a chemickou stabilitu a minimalizovat negativní vliv na životní prostředí, zejména s ohledem na podzemní a povrchové vody. Zajistí pravidelný monitoring, není-li určeno jinak, podává každé dva roky zprávu o výsledcích monitoringu báňskému úřadu. Zákon zavazuje provozovatele předcházet tvorbě průsaků a znečištění povrchových a podzemních vod a půdy těžebním odpadem, popřípadě tvorbu průsaků a znečištění vod minimalizovat (zde je promítnut zákon o předcházení újmám).

Novinkou je i to, že provozovatel je povinen tvořit finanční rezervu pro případ havárie, tvorba této rezervy je úměrná předpokládaným nákladům na sanaci potencionálních škod, vyplývající z modelové rizikové analýzy, schválené Českým báňským úřadem. V souvislosti s tím je provozovatel povinen vytvořit havarijní plán pro úložiště I. kategorie.

V § 16 zákona je řešeno zahlazování hornické činnosti, kdy jsou vytěžené prostory při rekultivačních nebo stavebních pracích vyplňovány zpětně těžebním odpadem. Provozovatel přitom musí zajistit stabilitu těžebního odpadu, předcházet znečištění půdy a vod a zajistit monitorování.

Úkoly kontrolních orgánů veřejné správy jsou definovány v § 17 zákona, kde hlavním pověřeným orgánem je Český báňský úřad a obvodní báňské úřady.

Ministerstvo životního prostředí ve spolupráci s Českým báňským úřadem zjišťuje výskyt uzavřených úložných míst a opuštěných úložných míst, která mají nebo by mohla mít závažný nepříznivý vliv na životní prostředí nebo lidské zdraví a vede registr úložných míst a zajišťuje jeho pravidelnou aktualizaci. Vedením registru může pověřit jinou právnickou osobu, v tomto případě ČGS - Geofond. Lhůta pro jeho zveřejnění je dána odstavcem 3 § 24 do 1. 5. 2012.

Úloha krajských úřadů je ve vypracování či úpravě havarijních plánů na základě podkladů provozovatele a v zapracování, v součinnosti s provozovatelem, do havarijního plánu kraje opatření pro omezení rizik vyplývajících z provozu úložného místa kategorie I.

Paragrafy 18 a 19 popisují kontrolní činnost orgánů v rozsahu své působnosti a sankce za správní delikty.

Zajímavostí a specifikem české legislativní implementace je § 24, který jediný v zákoně uvádí konkrétní hodnoty. Týká se obsahu kyanidů v těžebním odpadu, obsahy jsou limitovány legislativními lhůtami. Hodnoty jsou následující:
a) 50 ppm ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona,
b) 25 ppm ode dne 1. května 2013,
c) 10 ppm ode dne 1. května 2018,
d) 10 ppm u úložných míst povolených ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Přijetí zákona o těžebním odpadu si vyžádalo i dílčí změnu zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon). Dochází zejména k zakotvení výslovné kompetence obvodních báňských úřadů k povolování staveb úložných míst (s výjimkou odkališť) mimo hranice těžby. Bylo třeba novelizovat vodní zákon vzhledem k tomu, že mezi povolované činnosti podle vodního zákona se dostává i ukládání těžebního odpadu do povrchových vod (ty jsou definovány v § 2 vodního zákona), dále je to souhlas ke stavbám, k nimž není třeba povolení podle vodního zákona a které mohou ovlivnit vodní poměry, což tedy budou úložná místa - odkaliště. Krajské úřady budou navíc stanovovat podmínky i pro vypouštění průsaků z úložných míst. Spolu s přijetím zákona o těžebních odpadech bylo třeba novelizovat rovněž zákon o odpadech. Jedná se o dílčí zpřesnění zákona z hlediska terminologického i věcného, a o jeho provázání s nově přijatým zákonem o těžebních odpadech.

Kaňka (2009) konstatuje, že na území ČR existuje cca 8 500 objektů, z nichž 400 by mohlo být v kategorii nebezpečných. Ze starší publikace Dvořáka, Brádlerové a Kaňky (2004) vyplývá odhad, že v ČR je na odvalech, výsypkách a odkalištích uloženo více než 75 miliard m3 hmot vzniklých při hornické činnosti a to ve všech regionech ČR. Rozložení v jednotlivých regionech ukazuje přehled dle správních obvodů OBÚ (odpovídající roku 2004).

Vlastní vyhodnocení kontaminantů v půdách a zeminách vychází z účelu sledování zájmových složek.

Pro hodnocení toxicity haldového materiálu byla použita legislativní vyhláška MŽP č. 376/2001 Sb o toxicitě odpadů, kde jsou jednotlivé testovací postupy normalizovány a je možno provádět nezávislá srovnání.

V rámci vyhodnocování starých zátěží je užíván Metodický pokyn MŽP z 31. 7. 1996, zveřejněný ve Věstníku MŽP 3/1996. V tomto pokynu jsou vymezena kritéria znečištění v kategoriích A, B, C pro zeminy, podzemní vody a půdní vzduch.

V oblasti půdy je novinkou vyhláška MŽP č. 17/2009 Sb. o zjišťování a nápravě ekologické újmy na půdě v návaznosti na Zák. č. 167/2008 o předcházení ekologické újmě a její nápravě. Stanoví metody a způsob zpracování analýzy rizik, způsob hodnocení vhodnosti a proveditelnosti nápravných opatření a vymezení cílů nápravných opatření. Vymezuje způsob posouzení účinků na lidské zdraví a dále posouzení těchto rizik plynoucích z přímého nebo nepřímého působení látek na zemský povrch nebo pod něj. Součástí je příloha s osnovou Závěrečné zprávy o průzkumu ekologické újmy na půdě, která je přizpůsobenou osnovou zprávy o geologických pracích.

Znečištění z průmyslové činnosti je kodifikováno Nařízením vlády č. 145/2008, které stanovuje seznam znečišťujících látek a prahových hodnot pro ohlašování integrovaného registru znečišťování životního prostředí.

Hodnocení kontaminace neznámého původu, či přírodního pozadí, je srovnáváno s údaji Vyhlášky 13/1994 Sb. a její přílohy o úpravě podrobností zemědělského půdního fondu. K porovnání jsou používány i hodnoty Beneše (1993, 1994): Obsahy a bilance prvků ve sférách životního prostředí, kde jsou udávány průměrné hodnoty a vymezeny mezní hodnoty pro půdu a vodu.

Problém důlních vod, jako jednoho z hlavních médií přenosu kontaminace, je obecně odvozen v Zák č. 44/1988 Sb. (horní zákon). Pojem důlních vod vymezuje též Zák. č.254/2001 o vodách a změně některých zákonů (vodní zákon), v jeho příloze 1 jsou vyjmenovány zvlášť nebezpečné a nebezpečné látky. Grmela a Blažko (2004) při diskusi o důlních vodách podotýkají, že mnohotvárnost forem důlních vod je příčinou problémů s vytvořením jednoduché definice, která by jednoznačně vystupovala v báňské, vodohospodářské, odpadové i environmentální legislativě. Důsledkem uváděné specifické tvorby důlních vod vzniká v jejich hodnocení problém nejen mezirezortní, ale také problém interdisciplinární, například mezi přírodními vědami a technickými (báňskými) vědami. Za příslušnými ustanoveními zákonů o nakládání s důlními, resp. "zvláštními" vodami, je totiž potřebné vidět různé odborné aspekty, týkající se např. lokalizace a charakteru důlních děl, jejich odvodňovacího účinku a vlivu na změny hydrogeologických a hydrochemických poměrů ložiskového území. Kvalita a množství důlních vod se v době aktivní těžby ložiska často velmi výrazně liší od stavu po ukončení těžby a opuštění ložiska, jejich zařazení však již ne. Z celé řady dotýkajících se zákonů a vyhlášek má pro problematiku tématu vlivu těžby na životní prostředí největší význam Nařízení vlády č. 61/2003 o ukazatelích a hodnocení přípustného znečištění povrchových a odpadních vod. V části přílohy B jsou uvedeny emisní limity průmyslových vod pro těžbu nerostných surovin (uhlí, uranu, rud a stavebních surovin) a dále emisní standardy jednotlivých nebezpečných prvků