Zelené účetnictví a jeho nemalá rizika

Mnozí lidé tvrdí, že musíme odhodit naši "posedlost" hrubým domácím produktem a vyvinout nový, "zelený" účetní standard, který ho nahradí. Ve skutečnosti by takový krok mohl být vážnou chybou.

HDP je v podstatě jen vyjádření tržní hodnoty veškerého zboží a služeb. Na první pohled to vypadá jako dobrý ukazatel bohatství, ale jak se často uvádí, zahrnuje i věci, které nezvyšují naše bohatství, a vynechává ty, které to dělají.

Nejsou-li například lidé odškodněni za újmu způsobenou znečištěním ovzduší, nebudou jeho nepříznivé důsledky zahrnuty do HDP. Zaplatíme-li za vyčištění vzduchu, zvýší se tím HDP, ale žádné bohatství se nevytvoří. Stejně tak vzniká ekonomická hodnota, pokud se odpadní voda přirozeně vyčistí v mokřadech, ale protože přitom nedochází k žádné transakci, není to v HDP započítáno.

Proč je užitečný močál

Nad těmito omezeními HDP jakožto měřítka bohatství stojí za to se zamyslet. Stejně tak může mít smysl vytvořit lepší HDP, který zahrnuje dosud nezapočítávané přínosy, odečítá náklady na externality a vylučuje aktivity nepřinášející žádné bohatství. Mnohé z navrhovaných "zelených" náhražek, jakkoliv jsou dobře míněné, bohužel nemusí tato omezení odpovídajícím způsobem řešit, a dokonce by mohly vést k horším výsledkům.

Jedním výrazným příkladem, o němž média přinesla před summitem Rio+20 zprávu a který se používal na podporu "zezelenání" HDP, byl příklad močálu Nakivubo v ugandském hlavním městě Kampale, kde odpadní voda teče z města směrem k Viktoriinu jezeru. Jak ukázala jedna studie, nebýt čisticích schopností močálu, potřebovala by Kampala čističku odpadních vod, jejíž provoz by stál nejméně dva miliony dolarů ročně.

Podle ekonoma Pavana Sukhdeva, bývalého šéfa Iniciativy OSN za zelenou ekonomiku, byla argumentace jednoduchá: "Dělat to, co močál dělal zadarmo, bude stát dva miliony dolarů ročně a oni tolik peněz nemají." Kampala se proto nechala přesvědčit nezapočítanými přínosy přirozeného čištění odpadních vod - ty se odhadují na 1,75 milionu dolarů ročně - i potenciálními náklady na vybudování čističky a rozhodla se celou oblast chránit. "Ekonomická logika zvítězila," tvrdí Sukhdev.

Močál Nakivubo je vynikajícím příkladem potřeby pečlivého ohodnocení životního prostředí. Takové informace jsou pro dobré rozhodnutí klíčové. Kdyby měl být například močál zničen, aby uvolnil místo nové čtvrti, víme, že přínosy by musely být nejméně o 1,75 milionu dolarů vyšší než náklady.

Štěstí pro Manhattan

Existuje však také značné riziko politického zneužití takových informací. Politici v Kampale se rozhodli danou oblast chránit. Jinými slovy odmítli byť jen uvažovat o alternativních možnostech jejího využití.

Zelení aktivisté často o takový výsledek usilují, ale ten je veskrze neopodstatněný. Močál se rozkládá nedaleko od městského i průmyslového centra a v Kampale je nedostatek pozemků. Čistý přínos z tvorby pracovních míst a hospodářského růstu spojených s vybudováním nové čtvrti (na místě někdejšího močálu) by tak byl se vší pravděpodobností podstatně vyšší než oněch 1,75 milionu dolarů. To, že jen málo velkých a bohatých měst, pokud vůbec nějaké, ponechává ve svém centru nezastavěné močály, má svůj důvod.

Jsou-li zelená měřítka využívána k tomu, aby obcházela politický proces, můžeme na tom být v konečném důsledku hůře, protože státy přijdou kvůli relativně malému ekologickému přínosu o pracovní místa, bohatství a blahobyt.

Močál Nakivubo proto není příkladem vítězství ekonomické logiky, nýbrž pravého opaku - zjevné neschopnosti zvážit všechny možnosti a vybrat z nich tu nejlepší.

Představme si, že by naši předkové učinili v minulosti podobné zhodnocení a rozhodli se za všech okolností močály chránit. Velká část dolního Manhattanu by stále byla močálem a neproměnila by se v lokomotivu celého New Yorku, což by znamenalo obrovské ztráty pro společnost.

Úžasný nezapočítaný svět

Obecně řečeno může být zelené účetnictví nakonec podjatější než konvenční měření HDP. Zelený HDP sice zahrnuje nezapočítané ztráty, takže se vyhýbá problému přeceňování našeho bohatství, ale nedokáže zohlednit potenciálně mnohem vyšší přínosy z inovace.

Například Světová banka tvrdí, že máme-li být zelení, musíme brát v úvahu, že spotřeba fosilních paliv zbaví těchto zdrojů budoucí generace. Ve skutečnosti nám spalování fosilních paliv v posledních 150 letech umožnilo svobodně vytvořit a inovovat úžasně bohatší svět antibiotik, telekomunikací a počítačů. Ty budou sice dál obohacovat budoucnost, ale nejsou započítané.

Když jsme navíc spalovali fosilní paliva, současně jsme objevovali nové zdroje a odhalovali nové metody, jako je horizontální frakování, které dramaticky zvýšilo dostupnost zemního plynu a současně stlačilo náklady na jeho těžbu. To vše učinilo budoucí společnosti neskonale bohatšími - ale v zelených měřeních HDP to bude chybět.

V praxi by zelené účetnictví bývalo mohlo snadno dovést naše praotce k tomu, aby nekáceli pralesy, protože by to znamenalo ztrátu drahocenného zdroje. Přeměna pralesů v zemědělskou půdu však vedla k rozvoji měst a civilizace. Následovaly inovace a substituce, které nakonec vyprodukovaly mnohem víc kalorií a mnohem větší bohatství.

Většina politiků se stále zaměřuje na hrubý domácí produkt, protože tento ukazatel sice není dokonalý, ale má silnou souvztažnost s vysoce ceněnými reálnými výsledky. Země s vyšším HDP obecně mívají nižší dětskou úmrtnost, vyšší průměrnou délku života, kvalitnější vzdělání, více demokracie, méně korupce, spokojenější obyvatele a často také čistší životní prostředí.

Ačkoliv tedy zelené účetnictví dozajista může hrát určitou roli, nesmíme dopustit, aby se stalo zátarasem rozvoje.

AUTOR: Bjorn Lomborg
AUTOR-WEB: www.ihned.cz
Autor je ředitel Centra kodaňského konsenzu, mimořádným profesorem Kodaňské obchodní fakulty, napsal knihy The Skeptical Environmentalist (Skeptický ekolog) a Cool It (Zchlaďte hlavy).