Obce nesmějí doplácet na vysloužilé soláry

Kdyby se postavily na sebe všechny panely, které jsou aktuálně nainstalované na více než 14 000 solárních elektrárnách po celé republice, vznikla by 300 km vysoká věž.

Solární boom, který začal v roce 2006 a vrcholil v roce 2011, kdy stát výhodnými pobídkami motivoval firmy, domácnosti, ale i obce ke stavbě menších či větších fotovoltaických elektráren, proměnil naše bezprostřední okolí. Tato proměna je realitou, nyní je v zájmu státu a obcí, aby za dvacet let nenastala proměna jiná - proměna v solární smetiště.

"Většinu provozovatelů solárních elektráren jsou ad hoc založené ´bezejmenné´ společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti zacílené výlučně na dosažení zisku. U těchto společností nelze předpokládat, že se ve chvíli, kdy z nějakého důvodu elektrárna přestane vydělávat, budou starat o její ekologickou likvidaci na vlastní náklady," říká Pavel Drahovzal, předseda Komise životního prostředí SMOČR a starosta obce Velký Osek.

Když se panely bouřlivě instalovaly, chyběla potřebná legislativa, která by řešila, co s nimi, až doslouží. Dnes už legislativní rámec existuje. Na evropské úrovni řeší recyklaci fotovoltaických panelů Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/19/EC. V České republice recyklaci upravuje novela zákona č. 180/2001 Sb. o odpadech provedená na základě zákona č. 165/2012 Sb. o podporovaných zdrojích. V návaznosti na tyto zákony připravuje aktuálně Ministerstvo životního prostředí novelu vyhlášky 352/2005, která detailně stanoví, jak se bude v Česku při recyklaci panelů postupovat a jak vysoké budou recyklační poplatky.

Panely obsahují mnoho surovin, které lze znovu použít (stříbro, měď, sklo), některé dokonce i nebezpečné látky - jako například kadmium. Jejich recyklace je proto nejen krokem, jak šetřit zdroje, ale také krokem k zajištění bezpečnosti obyvatel. To nejdůležitější, co by mělo ministerstvo při tvorbě vyhlášky sledovat, je skutečnost, aby v budoucnu došlo skutečně k recyklaci všech panelů. Je třeba zajistit, aby v okamžiku, kdy bude nutné panely recyklovat, byl k dispozici dostatek finančních prostředků.

"Panely nesmí zůstat jako ekologická zátěž na obcích. Může se stát, že majitel solární elektrárny zkrachuje nebo firma, která mu při koupi panelů slíbila, že je zlikviduje, už nebude existovat nebo nesplní slib. To obce nemohou riskovat," říká Pavel Drahovzal.

Proč je potřeba zpětně zavést recyklační poplatek

Právě dlouhá životnost solárních panelů je oproti ostatním elektrozařízením ve vztahu k recyklaci nevýhodou. Průměrná deklarovaná životnost panelu je totiž 25 až 30 let, takže jejich recyklace je věc velice vzdálená, jak pro provozovatele solárních elektráren, tak pro výrobce panelů. To by nevadilo, kdyby existovaly rezervy na financování budoucí recyklace, bohužel legislativa stanovující povinné zajištění recyklace solárních panelů vstoupí v platnost až nyní, od 1. 1. 2013.

Za každý panel, který se dostane na trh po 1. 1. 2013, už musí jeho výrobce zaplatit částku na speciální vázaný účet, za kterou bude tento panel jednou ekologicky zlikvidován. Vzhledem k tomu, že solární boom už má Česko za sebou a lze předpokládat, že od 1. ledna 2013 už bude docházet jen k menším instalacím (viz graf), je potřeba zajistit recyklační prostředky i pro panely instalované před tímto datem, ty budou jednou na recyklačních linkách představovat naprostou většinu. Zhruba u 60 % již nainstalovaných panelů neexistuje žádné zajištění jejich ekologické likvidace, u zhruba 40 % se jejich výrobci zavázali, že je zrecyklují v rámci systému PV-Cycle. Jedná se ovšem o dobrovolné sdružení výrobců, jehož členové se neustále mění a u kterého neexistuje jistota, že tu bude existovat (a bude mít dostatek prostředků) i za nějakých 25 let, kdy bude potřeba masu vysloužilých panelů zlikvidovat. Sdružení pracuje na principu pay-as-go, tedy nevytváří žádné rezervy a náklady na recyklaci si mezi sebe dělí aktuální členové sdružení. Dnes, kdy ještě prakticky k žádným recyklacím nedochází, přirozeně problémy s financováním nejsou. Otázkou je, kolik výrobců bude chtít být ve sdružení v době, kdy budou recyklační náklady vysoké.

Aby se minimalizovalo riziko, že nebezpečné solární panely zůstanou jako ekologická zátěž na obcích, ošetřuje zákon 185/2001 tvorbu rezerv pro recyklaci těchto panelů. Majitelé solárních elektráren (instalovaných před 1. 1. 2013) zajistí prostřednictvím rovnoměrných dílčích plateb poskytovaných minimálně s roční periodicitou počínaje od 1. ledna 2014, že nejpozději do 1. ledna 2019 budou k dispozici prostředky na ekologickou likvidaci všech nainstalovaných panelů. Platby budou deponované na vázaných a transparentních účtech kolektivních systémů založených nejméně čtyřmi výrobci elektrozařízení.

Tento systém je spravedlivý. Nediskriminuje nové zájemce o solární elektrárny, recyklační poplatky musí platit všichni. Ti noví (po 1. 1. 2013) je zaplatí v ceně při nákupu panelů, ti existující, kteří je při nákupů panelů neplatili, je zaplatí zpětně formou splátek.

Kdo musí poplatky platit

Poplatky musí platit provozovatel solární elektrárny, kterým je podle zákona držitel licence na výrobu elektřiny podle zvláštního právního předpisu ve výrobně elektřiny, která vyrábí elektřinu ze slunečního záření.

Je jedno, jestli se jedná o majitele polní nebo střešní solární elektrárny, klíčové je, zda má provozovatel licenci na výrobu elektřiny - tedy zda využil pobídky státu a vyrábí elektřinu pro prodej. Z placení poplatků jsou tak osvobozeni pouze ti provozovatelé, kteří provozují své elektrárny v tzv. ostrovních systémech, tedy ti, kteří vyrábějí pouze pro vlastní spotřebu a neprodávají energii do sítě.

Při vědomí výše uvedených faktů a jisté předvídavosti a zkušenosti již v minulosti odborná Komise životního prostředí Svazu měst a obcí České republiky několikrát požadovala určení povinné osoby za odstranění a recyklaci vysloužilých solárních panelů. Jde v podstatě o "budoucí, potenciální ekologickou škodu". V mnoha případech byla zastavěna úrodná zemědělská půda, náklady na odstranění starých solárních panelů po ukončení činnosti jejich provozovatelů by tak zatížily opět daňové poplatníky, jelikož by byly velmi pravděpodobně hrazeny z veřejných rozpočtů (účelové dotace a finanční výpomoci). Takový postup již česká města a obce zažila např. v kauze Libčany (2006), kdy soukromý vlastník nashromáždil v průmyslovém areálu několik stovek tun nebezpečných odpadů a pak rušil svou činnost. Likvidaci hradil Královéhradecký kraj ve spolupráci s obcí a státem v letech 2006 - 2010. Na obdobném principu poplatků za provozovaný solární panel fungují dnes kolektivní systémy pro zpětný odběr vysloužilých elektrozařízení a rovněž systém třídění odpadů z obalů od společnosti EKO-KOM. Jde o uvedení principu "znečišťovatel - výrobce platí za jím způsobenou či potenciální újmu na životní prostředí" do praxe, samozřejmě spolu s prinicpem prevence. Z tohoto důvodu se k tomuto řešení - platby na zvláštní účet ve výši stanovené vyhláškou MŽP za provozvané solární panely k účelu jejich recyklace - přiklání města a obce, je předvídatelné a nelze jej obejít. Rovněž takto jasně stanovený neumožňuje získat "konkureční výhodu" v soutěžním prostředí případným neplacením dobrovolného poplatku a tím snižováním nákladů.