Krajinný ráz a závaznost metodiky jeho hodnocení

Krajinný ráz je v souladu s ustanovením § 12 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, chápán jako určitá typická kombinace přírodních, kulturních a historických charakteristik dané krajiny

(krajinného prostoru), která vytváří její obraz a určuje její přírodní a estetické hodnoty. Krajinný ráz je tedy považován za specifickou komplexní vlastnost (charakteristiku) krajiny. Evropská úmluva o krajině, jíž je Česká republika smluvní stranou, definuje krajinu jako část území, tak, jak je vnímána obyvatelstvem, jejíž charakter je výsledkem činnosti a vzájemného působení přírodních a/nebo lidských faktorů. Ochranou krajiny se podle Úmluvy rozumí činnosti směřující k zachování a udržení význačných nebo charakteristických rysů krajiny, odůvodněné její dědičnou hodnotou, vyplývající z její přírodní konfigurace a/nebo z lidské činnosti.

Ministerstvo životního prostředí v současné době připravuje výkladovou pomůcku k základním podmínkám ochrany krajinného rázu upraveným ve vyhlášce č. 500/2006 Sb., o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a způsobu evidence územně plánovací činnosti, ve znění vyhlášky č. 458/2012 Sb. (příloha č. 7 a 11).

Dále Ministerstvo životního prostředí zpracovává obecnou odbornou metodiku "Hodnocení krajinného rázu", z níž bude poskytována metodická podporu orgánům ochrany přírody v zájmu sjednocení správní praxe.

K otázce závaznosti metodických pokynů a metodických návodů

Pokyny ministerstev jsou interními předpisy, které upravují a sjednocují praxi správních orgánů a přestože nejsou obecně závaznými právními předpisy, správní orgány mají povinnost se jimi ve své správní praxi řídit; to neplatí pouze v případě, že by se taková praxe neslučovala s obecně závaznými právními předpisy (rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 2 Afs 53/2010-63 ze dne 16. srpna 2010).

Metodické pokyny ministerstev nemohou být v žádném případě závazné pro fyzické a právnické osoby vně státní správy. Autorizované osoby, které zpracovávají dokumentaci a posudek podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, jsou při své činnosti vázány obecně závaznými právními předpisy a rozhodnutím o udělení autorizace (§ 19 zákona č. 100/2001 Sb. a vyhláška č. 457/2001 Sb.). Autorizovaná osoba by samozřejmě měla být dobře obeznámena i s metodickými pokyny vztahujícími se k dané oblasti [podle § 1 odst. 1 písm. c) resp. d) vyhlášky č. 457/2001 Sb. zahrnuje odborná způsobilost i znalost postupů zpracování dokumentů pořizovaných v průběhu posuzování vlivů na životní prostředí resp. znalost přírodních a technických věd z hlediska vlivů činností na životní prostředí]. Pokud autorizovaná osoba nepostupuje podle vydaného metodického pokynu, nelze to zásadně považovat za porušení obecně závazných předpisů ani rozhodnutí o udělení autorizace. Účelem posudku zpracovaného autorizovanou osobou je zajistit nezávislé odborné posouzení záměru z hlediska jeho vlivu na životní prostředí s ohledem na dosažený stupeň poznání. Autorizována osoba je povinna v posudku uvést, kterou metodu (metody) hodnocení v daném případě použila (příloha č. 5 k zákonu č. 100/2001 Sb.). Nepoužila-li vydanou ("oficiální") metodiku, měla by to v posudku odůvodnit. Zároveň by měla v posudku použitou metodu popsat, aby bylo zřejmé, jakým postupem došla ke svým závěrům. Dále je v kompetenci příslušného úřadu, jak předložený posudek vyhodnotí a na základě něho (a dokumentace, případně oznámení a veřejného projednání) vydá podle § 10 odst. 1 zákona č. 100/2001 Sb. stanovisko k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí. Jednou z náležitostí stanoviska je podle přílohy č. 6 k zákonu č. 100/2001 Sb. vypořádání vyjádření k dokumentaci (oznámení) a k posudku. Také příslušný úřad by se měl v odůvodnění stanoviska vypořádat s otázkou metod použitých k hodnocení. Každý správní orgán v souladu se základními zásadami správního řízení vyjádřenými v § 2 a násl. správního řádu dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo obdobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly; dále postupuje tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Pokud by postup podle vydaného metodického pokynu nezajistil v posuzovaném případě dodržení uvedených zásad, je zcela legitimní, že správní orgán danou metodiku (s odůvodněním) nepoužije.

Autor: Mgr. Eva Mazancová