Skomírající trh povolenek potřebuje vzpruhu

Boj Evropské unie s vypouštěnými emisemi CO2 je příkladem toho, že pokud je pro dosažení jednoho cíle použito mnoho špatně zkoordinovaných aktivit, mohou se jejich výsledky vzájemně nulovat. Původně ambiciózní plán Evropské unie na snížení emisí CO2 skrze vytvoření systému obchodování s emisními povolenkami (EU ETS) kvůli své nepružnosti neplní svoji funkci a již delší dobu se hovoří o nutnosti jeho reformy.

Nápad na zpoplatnění každé tuny vypuštěného oxidu uhličitého do atmosféry byl původně jednoduchý a zdálo se, že může fungovat. Pokud bude cena poplatku dostatečně vysoká, energetikám i průmyslu se vyplatí buď méně vyrábět, investovat do modernizace, nebo v ideálním případě přejít na jiné, "čistší" palivo.

Zádrhel byl ale zabudován již do samotných základů systému. Systém pevně a na dlouho dopředu stanovil počet povolenek, které se dostanou na trh. Příděl měl být teoreticky nižší, než plánované množství vypuštěného CO2 do ovzduší, což mělo vést jak k udržení ceny povolenek, tak k investicím do ekologizace.

Brusel však nepočítal s ekonomickou krizí. Díky snížené výrobě energetických a průmyslových podniků kleslo i množství emisí CO2. Do toho přišel boom obnovitelných zdrojů, který ještě dál posílal cenu emisních povolenek na trhu směrem dolů.

Každý instalovaný MW zelené energie, kterou musí distribuční společnosti povinně vykupovat, totiž nechává na trhu povolenky, které by jinak byly spotřebovány v klasických zdrojích. Tyto vlivy vedly k výraznému nadbytku povolenek na trhu a kolapsu jejich cen.

Evropská komise původně mluvila o ceně okolo 35 eur za jednu emisní povolenku. Ta se dlouho držela kolem 15 eur, od poloviny roku 2011 ale stabilně klesala a dostala se i na úroveň 3 eura za vypuštěnou tunu CO2. Ochota evropských států systém ETS oživit nebo přijít s novým způsobem zpoplatnění uhlíku se však liší.

Typickým odpůrcem emisních povolenek je Polsko, jehož energetika je postavena téměř z 90 procent na černém uhlí. Logicky si tak nepřeje, aby cena emisní povolenky do budoucna stoupala. Německo bylo v této otázce dlouho nejednoznačné, naopak například Velká Británie volá po důraznějších krocích, a sama dokonce v roce 2013 zavedla vlastní uhlíkovou daň pro energetiku nad rámec EU ETS.

Kromě té je ve hře několik možných řešení. Ke konci se chýlí vyjednávání o takzvaném backloadingu, tedy odložení uvádění emisních povolenek na trh na pozdější roky. Jedná se ale o krátkodobé řešení. Jednou z možných revizí celého systému může být také takzvaný flexibilní cap-and-trade systém. Tedy to, že by byl trh zásobován povolenkami na základě aktuálního ekonomického vývoje, celkový strop emisí by navíc kontinuálně klesal.


Vývoj cen emisních povolenek (euro/1 emisní povolenku CO2)

30. 4. 2005
16,55

31. 3. 2006
26,81

30. 11. 2007
22,35

30. 6. 2008
28,77

31. 3. 2009
11,75

31. 3. 2011
17,28

30. 11. 2013
4,49

Zdroj: Bloomberg

Jedna emisní povolenka je ekvivalentem vypuštění jedné tuny CO2 do ovzduší

ZDROJ: Energy outlook 2013