Co nám může přinést budoucnost

Jorgen Randers, profesor klimatických změn na Norwegian Business School a odborník na problematiku udržitelného rozvoje, předkládá ve své knize analýzu současného stavu světa a variantní předpověď globálního vývoje v příštích dekádách. Přitom otevřeně uvádí své obavy, pokud jde o zdroje, environmentální a sociální výzvy, jimž svět čelí. V článku nazvaném What the future may bring1) knihu recenzuje profesor John Sterman.

Jaký svět tedy v roce 2052 můžeme očekávat? Nejprve se podívejme trochu nazpět: V roce 1972 byl Randers jedním z autorů pozoruhodné a kontroverzní zprávy "The Limits to Growth" (Meze růstu), kterou si tehdy objednal Římský klub. Její výsledky ukazovaly, že za prvé, dosavadní způsob vedení byznysu pravděpodobně povede ke kolapsu globální ekonomiky a lidstva před rokem 2010, za druhé, že existují cesty, jak se tomu vyhnout a vytvořit udržitelnou společnost, a za třetí, čím dříve se společnost zaměří na cestu udržitelného rozvoje, tím pravděpodobněji uspěje.

MEZE RŮSTU: DEBATA POKRAČUJE

Nyní, o čtyřicet let později, debata pokračuje. Někteří poukazují na nesmírný růst technologie, rostoucí bohatství a vzestup Číny a dalších rozvojových ekonomik a tvrdí, že hlad a chudoba se brzy stanou vzpomínkou. Jiní tvrdí, že tento potřebný rozvoj prochází neudržitelným využíváním zdrojů a ekosystémů, na nichž závisejí všechny živočišné druhy, včetně nás lidí.

Udržitelná společnost nemůže spotřebovávat obnovitelné zdroje rychleji, než je regeneruje, nemůže chrlit odpad rychleji, než se rozloží a stane se neškodným, a dlouhodobě nemůže spoléhat na neobnovitelné zdroje vůbec. Nicméně lidstvo tyto základní zákony fyziky porušuje. Dnes jsme závislí převážně na neobnovitelných zdrojích, zejména fosilních palivech. Vznikající emise skleníkového plynu rychle mění klima. Tropické lesy nadále padají za oběť kácení dřeva na topení a zakládání zemědělských farem. Meze už jsme překročili.

Jak Randers uvádí, v roce 2010 globální ekologická zátěž způsobená lidstvem přesáhla 1,4krát únosnou kapacitu Země - potřebujeme 1,4 planety, abychom udrželi současnou populaci a ekonomiku. Deficit je financován neudržitelnou spotřebou přírodních zdrojů. Podobně jako u fiskálního deficitu večírek nemůže pokračovat donekonečna. Na rozdíl od finanční krize však v přírodě neexistuje záchrana.

Ještě znepokojivější je, že tato ekologická zátěž neustále roste. Světové obyvatelstvo se zvýšilo z necelých čtyř miliard v roce 1972, kdy vyšly The Limits to Growth, na dnešních více než sedm miliard. OSN předpovídá, že do roku 2050 přesáhne devět miliard. Randers však předpokládá, že populace dosáhne maxima již zhruba o deset let dřív - tedy "mnohem dřív, než většina lidí očekává" - a to se zhruba osmi miliardami, což je výsledek založený na optimistických předpokladech budoucí porodnosti. "Rodiny budou stále víc mít jen tolik dětí, kolik jich budou chtít - díky lepšímu vzdělání, zdravotnictví a antikoncepci... Negativní praktická zkušenost z přelidněného městského prostředí zvítězí nad náboženskými učeními, která vznikla, když lidstva bylo ještě málo a lopotilo se na půdě."

TECHNOLOGIE NÁS NEZACHRÁNÍ

I když růst obyvatelstva je závažný, Randers poukazuje na to, že ekologická degradace je značně urychlována rostoucím bohatstvím na osobu. Celosvětová reálná ekonomická produkce roste v průměru zhruba o 3,5 % ročně, mnohem rychleji než obyvatelstvo, a to především v rozvojových zemích. Miliardy lidí v nejchudších zemích světa oprávněně požadují potraviny, čistou vodu, bydlení, zdravotní péči, elektřinu a další vymoženosti, které my pokládáme za samozřejmé. Touží po automobilech, klimatizaci, plochých televizích, cestování a vůbec po spotřebě, kterou s sebou nese západní životní styl, zatímco my ve vyspělém světě chceme stále víc toho, co už máme. A tak protože Západ chce stále víc a Čína, Indie, Indonésie, Brazílie a další rozvojové země jsou stále bohatší, už tak neudržitelná ekologická zátěž dále poroste a bude připravovat jeviště pro tvrdší, hlubší a méně předvídatelný pád.

Mnozí tvrdí, že nás zachrání volný trh a technologie. Randers uznává sílu trhů a inovací, které například učiní větrnou a sluneční energii konkurenceschopnější, než je energie z fosilních paliv. Ale také připouští dlouhá zpoždění v tomto systému. Trvá desetiletí, než se nahradí zásoby neudržitelných zdrojů a nové technologie se komerčně využijí - nemluvě o dlouhém životním cyklu atmosférických skleníkových plynů. Dále připouští, že tržní neúspěchy a politika mohou tyto aktivity zpozdit nebo jim zcela zabránit. Mnohé zdroje, od volného přístupu k rybolovu až po ovzduší, jsou navíc ohroženy smutnou skutečností, že jejich nadměrné vykořisťování je důsledkem racionálního chování jednotlivců, podniků a států. Čelit tragédii je možné, i když řešení se zatím ukazují jako těžko proveditelná.

NEAKCESCHOPNÁ DEMOKRACIE

Při uvažování o letech uplynulých od vydání The Limits to Growth Randers hovoří o zpožděních, selhání trhů, politické výhodnosti, dezinformačních kampaních z důvodu osobních zájmů a dalších silách, které světu v úsilí o udržitelný rozvoj brání. A smutně uzavírá, že budeme nadále klopýtat touto cestou dolů a reagovat většinou omezeně a většinou příliš pozdě. V důsledku toho se klima bude nadále měnit, hladina moří se bude zvyšovat a konflikty o zdroje se zintenzivní, což všechno bude stále větší brzdou ekonomiky. I když příjem na obyvatele ještě nějakou chvíli poroste, zejména v rozvojovém světě, Randers očekává, že růst ve vyspělém světě bude stagnovat, protože firmy budou stále více přesouvat pracovní místa a kapitál do oblastí s nízkými náklady, stárnoucí obyvatelstvo zhorší fiskální tlak a environmentální problémy budou stále akutnější.

Čtenáře může pak zneklidnit Randersův závěr, že demokratické systémy nejsou příliš vhodné pro řešení naléhavých globálních problémů a že autoritářské vlády jako třeba v Číně jsou spíše schopny jednat dlouhodobě a reagovat rychleji na vynořující se hrozby.

"Moje předpověď globálního vývoje do roku 2052 je skutečně dosti chmurná, ale nikoliv katastrofická," říká Renders. Ale, jak dodává, nejhorší důsledky zpoždění a neúspěšných politik se projeví mnohem později. Teprve okolo roku 2052 "dosáhne průměrná spotřeba na obyvatele vrcholu a začne celosvětový pokles hmotné úrovně".

Nemusí tomu tak být: "Překročení limitů a kolaps jsou řešitelné - alespoň teoreticky. Ale je těžké řešit je v praxi, protože politika zpravidla vyžaduje oběť dnes, abychom se zítra měli lépe." A závěr? "Pomozte, aby tato předpověď byla mylná. Společně můžeme vytvořit lepší svět."

ZDROJ: MODERNÍ ŘÍZENÍ