Porcování antarktického medvěda

Osud pasažérů lodi Akademik Šokalskij, která v prosinci uvízla mezi obřími ledovými krami u břehů Antarktidy, sledoval celý svět. Turisty a vědce, již byli na palubě, se nakonec podařilo dopravit vrtulníkem na nedalekou australskou loď. Na ní odpluli do bezpečí. Kromě Akademika Šokalského ale zůstal uvězněný v ledu také čínský ledoborec Sněžný drak, který na pomoc trosečníkům vrtulník přivezl. Obě plavidla se po několika dnech ze sevření ker vyprostila, takže záchranná mise dalšího lodoborce, amerického Polar Star, už nebyla potřeba. Nikdo nebyl bezprostředně ohrožen na životě, a tak drama za polárním kruhem dostalo nádech dobrodružství, nikoliv tragédie. Přitáhlo však pozornost k jedinému kontinentu na planetě, který nemůže nikdo ovládat. Územní neutralita Antarktidy trvá už od roku 1959, ale pravděpodobně to tak nezůstane navždy. Na svůj díl nejjižněji položené pevniny si brousí zuby spousta zemí.

Kousek polárního dortu

Určitou část Antarktidy si nárokuje sedm států už od počátku 20. století. Jejich územní požadavky se hvězdicovitě rozbíhají od středu kontinentu jako při porcování dortu a zahrnují i přilehlá moře a ostrovy. Státy odůvodňují své územní nároky různě. Zásluhami o objevení kontinentu se mohou pyšnit Norové, kteří díky Amundsenově výpravě dosáhli jako první jižního pólu. Expedicemi na začátku 20. století pod vedením Douglase Mawsona argumentují také Australané, do jejichž široké výseče zabodla svůj úzký klín Francie. S australskou državou sousedí území Nového Zélandu, vedle něhož zeje ?díra?, země nikoho. A pak následuje poněkud komplikovaná oblast. Britské, argentinské a chilské výseče se totiž částečně překrývají. Pro Argentince i Chilany je tento kus Antarktidy směrem k Patagonii ?za rohem? a mohou se ohánět blízkostí a návazností na svá území.

Britové, kteří mají už od dob Jamese Cooka, tedy od 18. století, na objevení Antarktidy lví podíl, na svých vládních stránkách píší, že výseč mezi 20. a 80. stupněm západní délky je jejich zámořským teritoriem. Zároveň připomínají, že byli první zemí, která si na území Antarktidy učinila nárok.

Tento argument ale Chile i Argentinu očividně nepřesvědčil a hašteření o podobnou část kontinentu se vystupňovalo před druhou světovou válkou. Proto se Velká Británie, Chile a Argentina v roce 1948 dohodly, že nebudou vysílat k břehům Antarktidy, přesněji za 60. stupeň jižní šířky, válečné lodě.

Zmrazená politika

Zásadní dokument ? Smlouva o Antarktidě ? přišel až o jedenáct let později. Podepsalo ho dvanáct států. Kromě výše zmíněné sedmičky také Belgie, Japonsko, dvě tehdejší největší mocnosti USA a Rusko a Jihoafrická unie. Smlouva zasvětila Antarktidu vědeckému bádání a zakázala na její půdě používat a testovat zbraně. Především ale zmrazila územní požadavky všech států, což je v souvislosti s nejstudenějším světadílem na planetě přiléhavý termín.

?Smlouva územní nároky zakonzervovala, ale nezrušila je,? zdůrazňuje Pavel Prošek, klimatolog a zakladatel první české vědecké stanice
na Antarktidě. ?Měli na tom tehdy zájem hlavně Američané a Rusové, kteří přišli k porcování kontinentu pozdě, takže nebylo už z čeho ukrajovat,? dodává profesor Prošek, jeden z autorů obsáhlé publikace Antarktida. V ní nastiňuje historii vědeckých stanic. V jejich zakládání vynikali zejména Rusové a Američané, ale po skončení studené války řada základen ztratila strategický význam, spočívající v odposlouchávání ?nepřátelských? radiokomunikací, a zejména ruské stanice v 90. letech živořily. Přesto dnes Rusové na Antarktidě provozují osm stálých stanic, což je o čtyři víc než Američané, jenže ti se zas mohou chlubit největší základnou McMurdo, přes kterou je zásobována také řada dalších sousedních stanic.

Kolíkování území

McMurdo je v podstatě malé městečko, kde v létě pobývá třináct set obyvatel. Není jediným takto hojně obydleným místem. Malou aglomerací je i spojení dvou chilských stanic na Ostrově krále Jiřího. K nim bylo přistavěno armádní letiště, které slouží pro přepravu zásob a turistů. Se zaměstnanci žijí přechodně na základně i jejich rodiny, mají tu k dispozici školu a školku, nemocnici nebo pobočku banky.

?Je vidět určitá snaha, aby byl na stanici trvalý provoz. Aby tam děti chodily do školy, která by měla třeba přes internet spojení s Chile, a aby tam v budoucnu třeba i zůstávaly. Vidím v tom určitý taktický tah, aby tam měli prokazatelné trvalé osídlení,? uvedl v rozhovoru pro server Horydoly.cz biolog, filosof a katolický kněz Marek Orko Vácha, který na chilské základně před několika lety sloužil na Štědrý den půlnoční mši.

Nárok na vybrané území Antarktidy dávají najevo i Argentinci. Pavel Prošek si všiml, že při východu z letiště na stanici Marambio hlásá velký billboard: ?Provincie Ohňová země, Antarktida a ostrovy jižního Atlantiku.? Pod tím nechybí nápis: ?Republica Argentina.? Ta patří se svými šesti stálými a sedmi sezonními základnami na Antarktidě mezi ?nejplodnější? státy. Kromě ní si tu však postavilo stanice dalších třicet zemí včetně Bulharska, Ukrajiny nebo Pákistánu, byť ty mají po jedné základně.

Své zájmy v oblasti deklaruje i Čína. Třetí stálou základnu Kunlun vybudovala na nejstudenějším místě planety, kde je průměrná roční teplota téměř minus 60 stupňů. Tuto polohu si Číňané zřejmě nezvolili náhodou, ale proto, aby ukázali svou technickou a ekonomickou vyspělost. Navíc čínská expedice právě v těchto dnech vytipovává místo pro čtvrtou, tentokrát sezonní stanici Taishan. Ostatně ledoborec Čínský drak, který pomohl vysvobodit pasažéry z uvízlé ruské lodi, se na hledání vhodné lokace pro letní základnu také podílel. Minulou sobotu to uvedl South China Morning Post.

Český hlas

Závody ve výstavbě vědeckých stanic napovídají, že dnes by se o kus antarktické pevniny hlásilo mnohem víc zemí než před půl stoletím. Přitom nikde není psáno, že Smlouva o Antarktidě bude udržovat status quo na věky. ?Především Rusové, ale také Argentinci a Chilané tlačí na to, že je smlouva zastaralá a měla by se inovovat. Spíš se o tom šeptá v kuloárech. Na poradním shromáždění zemí Smlouvy o Antarktidě tyto požadavky zatím nikdo otevřeně nevznesl,? vysvětluje Pavel Prošek, který se shromáždění několikrát zúčastnil.

Konají se každý rok v jiné členské zemi a jsou součástí antarktického smluvního systému. Česká republika měla na těchto jednáních pozici pozorovatele. To se změnilo loni, kdy byla přijata mezi tzv. konzultativní státy, a získala tak právo o osudu Antarktidy spolurozhodovat. ?Byli jsme přijati na základě osmdesátistránkového dokumentu, který mapoval výsledky vědecké práce Čechů v Antarktidě. Dokládali jsme, že naše činnost byla čistě vědecká a fungování základny je ekologicky vstřícné,? zdůrazňuje s jistou dávkou hrdosti Pavel Prošek a spíš mezi řečí dodává, že Česká republika byla po určité době první zemí, která musela splnit zpřísněná kritéria vstupu do ?elitního klubu?
antarktických států. V kuloárních diskusích se totiž už nějaký čas proslýchalo, že pravidla pro přijímání nových členů jsou benevolentní a že například Ukrajina nebo Bulharsko se mezi konzultativní státy dostaly poměrně lacino.

Hra o ropu a o čas

Už od roku 2007 je Česká republika také členem Výboru pro ochranu životního prostředí. Tento orgán byl zřízený začátkem 90. let v souladu s Madridským protokolem, což je jeden ze zásadních dodatků Smlouvy o Antarktidě. Výbor pro ochranu životního prostředí má značný vliv na to, co se bude na kontinentu dít. Z ekologického hlediska posuzuje žádosti o zřizování nových polárních stanic, stavbu letišť nebo pozemních komunikací. Tím ale pravomoc výboru nekončí. Madridský protokol na území Antarktidy mimo jiné zakazuje těžbu nerostných surovin a jednou to bude nejspíš právě tento výbor, kdo bude o prolomení zákazu rozhodovat.

?Antarktida je bohatá na železnou rudu, ropu a zemní plyn. Navíc jsou tu největší zásoby uhlí na světě a 70 procent světové zásoby sladké vody,? upozorňuje Vlastimila Dvořáková z České geologické služby na to, co je ve hře. Globální oteplování a odtávání ledovců má sice za následek postupné uvolňování antarktických přírodních zdrojů, přesto je těžba přímo na pevnině kvůli klimatickým podmínkám zatím v nedohlednu.

O něco dostupněji se jeví šelfová moře, kde se podle geologických průzkumů nachází většina tamních ropných nalezišť. ?Antarktické zásoby ropy se odhadují na 200 miliard barelů, což při současné těžbě znamená třetí největší výskyt na světě,? dodává pro představu Vlastimila Dvořáková.

Jenže lidé zatím nevědí, jak z šelfových moří Antarktidy ropu získat. Zimní období, kdy moře souvisle zamrzá, nepřipadá v úvahu, a jak ukázalo nedávné uvíznutí lodí, ani v období antarktického léta není kontinentální šelf snadno přístupný. Těžební plošiny by nebyly schopny odolat migrujícím masám ledu, navíc není dořešeno skladování a přeprava vytěžené ropy nebo zemního plynu, nakládání s odpady či zamezení nechtěných úniků.

Drsná, ale zranitelná

Odpůrci těžby na Antarktidě přesto nemají důvod k oslavám. Stačí se podívat na opačný konec zeměkoule. V oblasti Arktidy ledovce odtály natolik, že už zde ruský Gazprom, norský Statoil nebo britsko-nizozemská společnost Shell provádějí první komerční průzkumné vrty. Na problematiku upozorňuje formou kampaní, podpisových petic i vnikáním na těžební plošiny organizace Greenpeace, která požaduje, aby byla Arktida vyhlášena světovou přírodní rezervací.

Těžbě na Antarktidě zatím brání kromě technických problémů také článek 7 Madridského protokolu. K jeho revizi by mělo dojít v roce 2048. Pokud se ale státy do té doby shodnou na inovaci Smlouvy o Antarktidě, která jim umožní si kontinent rozebrat, není vyloučeno, že by bylo moratorium na těžbu ukončeno dřív než v půlce tohoto století. ?V případě, že by byla těžba povolena, muselo by se prokázat, že dobývání je možné pomocí ekologicky čistých technologií,? podotýká Pavel Prošek.

To všechno jsou ale zatím předčasné spekulace a hypotézy. Než na ně dojde, možná zatím ?stačí? Antarktidu zdecimovat davy turistů, kteří sem každý rok zavítají. Nejvíc jich přijelo v sezoně 2008 až 2009, kdy si kontinent prohlédlo zblízka přes 45 tisíc lidí. Ekonomická krize v následujících letech sice počet návštěvníků radikálně snížila, přesto jich v loňské sezoně přijelo skoro 35 tisíc.

Velká Británie
1,7 milionu km2

Země, jež se na objevování Antarktidy podílela, chce ovládat území zahrnující výběžek Antarktického poloostrova, na který si dělají nárok Chilané i Argentinci.

Argentina
966 tisíc km2

Podobně jako Britové by i Argentinci rádi získali část Antarktidy, k níž mají geograficky nejblíž. Jejich územní nárok se s chilským a britským částečně překrývá.

Chile
1,25 milionu km2

Také Chilané si činí nárok na výseč za Drakeovým průlivem, která je od Jižní Ameriky vzdálena asi tisíc kilometrů.

Nový Zéland
450 tisíc km2

Územní nárok Nového Zélandu zahrnuje oblast Rossova moře a byl formálně stvrzen v roce 1923. Území nese jméno Sira Jamese Clarka Rosse, který sem dorazil v roce 1841.

Francie
432 tisíc km2

Francouzi si vybrali oblast vklíněnou do výseče Australanů. Území zahrnuje i několik ostrovů v jižní části Indického oceánu.

Austrálie
5,9 milionu km2

Austrálie sousedící s Antarktidou si ukrojila její největší část. Australan Douglas Mawson vedl začátkem 20. století na neprobádaném území několik expedic.

Norsko
2,5 milionu km2

Požaduje území šestapůlkrát větší, než je jeho rozloha. Norové se mohou pyšnit objevitelskými zásluhami, Nor Amundsen byl první člověk, který dosáhl jižního pólu.

Fakta o Antarktidě

Na rozdíl od Arktidy, která je jen nakupeným ledem, je Antarktida skutečnou pevninou.

Prakticky celý kontinent pokrývají ledovce. Jejich váha zatlačuje v některých místech pevninu až o 1600 metrů pod hladinu oceánu.

Na Antarktidě jsou roční období opačná než v Evropě. Zima nastává v červenci a srpnu, léto začíná v říjnu a končí v dubnu.

Antarktida je nejstudenější místo na Zemi. Loni tu byl naměřen nový rekord, vědci v oblasti věčného ledu zaznamenali teplotu minus 93,2 stupně Celsia. V roce 1983 byla zaregistrována hodnota minus 89,6 stupně Celsia na stanici Vostok.

Antarktida je světadíl s nejvyšší průměrnou nadmořskou výškou na světě 2250 metrů.

Na Antarktidě žije sedm druhů tučňáků, deset dalších druhů žije na různých místech jižní polokoule.

Polární Češi

Česká vědecká stanice Johann Gregor Mendel funguje na Antarktidě od roku 2007. Nachází se na ostrově Jamese Rosse, poblíž nejsevernějšího výběžku Antarktického poloostrova. Jejím zřizovatelem je Masarykova univerzita v Brně. Stanici tvoří hlavní budova, která poskytuje zázemí pro patnáctičlennou posádku, a devět technicko-hospodářských kontejnerů. Jsou tu mimo jiné dvě laboratoře, jedenáct ložnic pro jednu či dvě osoby, kuchyň s jídelnou a provozní místnost s dílnou. Česká expedice odjela na základnu právě minulý týden.

Koncem 80. let začal na ostrově Nelson v souostroví Jižní Shetlandy budovat svou stanici Eco-Nelson polárník a cestovatel Jaroslav Pavlíček. Jezdí tam za ním výzkumníci z různých zemí. Kromě biologických, geologických nebo meteorologických jevů zkoumají také možnosti přežití v nehostinné krajině nebo jak zvládnout ponorkovou nemoc.

AUTOR: Tereza Hromádková