Česko je rájem autovrakovišť. Úřady chystají kontroly, bojí se úniků chemikálií

Ten obrázek zná asi každý: výjezdy z města lemují venkovní prodejny náhradních dílů a autovrakoviště. Oficiálních je zhruba šest set, minimálně desítky dalších fungují nelegálně. Stát proto rozjel ofenzivu, na jejímž konci má být útlejší síť provozen a také méně olejů a chemie ve volné přírodě.

Z Česka se v posledních letech stal svého druhu ráj na likvidaci aut - zatímco v Německu připadají na každých sto tisíc obyvatel necelá dvě vrakoviště, v Česku jich je hned šest. Vinen je starý vozový park, výkupní ceny šrotu i špatný zákon. Od roku 2016 proto budou muset všechna vrakoviště projít novou certifikací. "Především pro nová zařízení plánujeme závazné stanovisko ministerstva životního prostředí posuzující, zda vydáme souhlas ke zpracování vozidel s ukončenou životností," řekla HN Dominika Pospíšilová z tiskového oddělení úřadu.

Roli bude hrát vzdálenost nejbližšího povoleného vrakoviště, kapacita okolních zařízení na zpracování olejů či tekutin z motoru a množství odhlašovaných vozidel v regionu. Nic z toho se dnes neposuzuje, o povolení rozhodují pouze krajské úřady.

Více kontrol

Kontroly se přitom už ve větším rozjely. Předloni Česká inspekce životního prostředí podnikla šest desítek kontrol, loni jich bylo 120 a letos to bude číslo podobné.

"Nakládání s autovraky představuje relativně rizikovou činnost, jelikož vraky mimo zpeněžitelné součásti, zejména železo, obsahují před odbornou demontáží řadu nebezpečných součástí a náplní," popsal Lukáš Kůs, který na inspekci životního prostředí vede sekci odpadového hospodářství. Rizikové jsou patrony do airbagů, oleje, palivo, náplně do chladicího a brzdového systému či klimatizace. V autě je i řada materiálů, jež je potřeba odborně spálit.

"Může docházet k únikům těchto nebezpečných látek do životního prostředí a k ohrožení podzemních a povrchových vod," doplňuje Kůs, v čem tkví hlavní nebezpečí rozmáhající se sítě vrakovišť v Česku.

Další "zátahy" má na starosti Státní fond životního prostředí. Zaměřuje se ale jen na ta vrakoviště, která jsou přihlášená do speciálního programu a za likvidaci každého vraku dostávají zaplaceno dva a půl tisíce. Takových firem je 236.

"Chodí ke mně na inspekci z fondu několikrát do roka. Jsou dost přísní, pořád něco chtějí," popisuje své zkušenosti s kontrolory majitelka autovrakoviště na Zlínsku Monika Baťková.

Já nic, já sběratel

Samostatnou kapitolou jsou nelegální vrakoviště, která od krajského úřadu povolení nemají. Typově jde o zahrady či bývalé výrobní areály, kde se kupí stará auta - buď je tam jen skladují, nebo rozebírají na díly a zbytky pak vozí do šrotu. Právě tady hrozí největší riziko úniku chemikálií do přírody.

Jenže není jednoduché dokázat někomu, že provozuje nelegální autovrakoviště, za což by mu mohlo hrozit až trestní stíhání kvůli ekologickým prohřeškům. "Musíme je chytnout při činu. Stalo se nám třeba, že jsme měli vytipované vrakoviště, ale když jsme přišli, pán řekl, že je sběratel, a my nic nezmohli," vysvětluje Kůs.

ZÁKON VS. ZÁKON

Regulace vrakovišť

Povolení k provozování vrakovišť vydávají krajské úřady podle zákona o odpadech. V plánu je, že tento byznys bude regulovat zákon o výrobcích s ukončenou životností, dohled by pak mělo ministerstvo.

600 vrakovišť

je na území Česka. Poměrově to je mnohem víc než třeba v sousedním Německu, kde je v celé zemi dohromady asi 1500 autovrakovišť.

2500 korun

dostávají od fondu životního prostředí za likvidaci auta vybraná vrakoviště.

AUTOR: Luboš Kreč
AUTOR-WEB: www.ihned.cz