je definován v materiálech WTO (lit. 1) jako: "takový cestovní ruch, jenž uspokojuje potřeby současných cestovatelů a hostitelských regionů, zatímco jsou chráněny a zlepšovány jeho možnosti do budoucna. To si lze představit jako řízení všech zdrojů tak, že ekonomické, sociální a estetické potřeby jsou naplňovány, zatímco je udržována kulturní integrita, nezbytné ekologické procesy, biologická diverzita a systémy potřebné pro život." Podobné definice má ve svých dokumentech (lit. 2, 5) Evropská komise. Negativní vlivy turismu včetně dopravy na jednotlivé složky životního prostředí jsou přehledně uvedeny v (lit. 5). Určitá řešení by mělo přinést vyžadování certifikace ubytovacích zařízení včetně kempů jako ekologicky šetrných ubytovacích zařízení podle environmentálního značení I typu (směrnice pro dané výrobkové kategorie jsou už vypracovány, v ČR i V EU) a vyžadování EMS dle ISO 14001 nebo EMAS. Pro udržitelný turismus v chráněných oblastech, označovaný také jako ekoturismus (viz), byla vypracována Evropská charta (viz).
Literatura:
1) Doporučení vládám od Světové organizace cestovního ruchu (World Tourism Organisation, zkr. WTO) specializované agentury OSN v roce 2002
2) Kolářová, H.: Udržitelný rozvoj: Hledání cest, které nekončí, Univerzita Karlova v Praze, Centrum pro otázky životního prostředí, Praha 2006, ISBN 80-87076-02-8
3) Basic orientations for the sustainability of European tourism, COM(2003) 716 final, European Commission, November 2003
4) Philippe Crist (OECD Secretariat)OECD Programme on suistainable consumption, sector case studies series: Household Tourism Travel: Trends, Eenvironmental Impacts and Policy Responses, OECD 2002 ENV/EPOC/WPNEP(2001)14/FINAL
5) Taking Account of Environment in Tourism Development, Commission of the European Communities, Directorate-General XXIII - Tourism unit, 1993, ISBN 92-826-6501-1
