Plyn z břidlic odbourává závislost na Rusku

Velké ropné společnosti napříč Evropou teď prohledávají miliony akrů půdy a skupují práva na těžbu zemního plynu skrytého v pravěkých břidlicích, tisíce metrů hluboko pod povrchem země.

Rozruch okolo plynu z břidlicových hornin vypukl nejprve v USA. Tam průlom v technologickém výzkumu umožnil energetickým podnikům začít využívat plyn z ložisek, která se dříve zdála nedostupná. Nová americká naleziště břidlice jsou navíc tak obrovská, že se šéfové velkých podniků nebojí tvrdit, že taková zásoba může USA vystačit až na celé jedno století. Díky tomuto novému nekonvenčnímu zdroji energie i faktu, že Spojené státy opět dokážou pokrýt domácí poptávku po plynu z vlastních zdrojů, je navíc na světovém trhu plynu nadbytek, který tlačí ceny energií dolů.

Je to zásadní obrat. Ještě před třemi lety měli energetičtí manažeři plné ruce práce s tím, jakým způsobem do USA přivádět dostatek plynu z tak dalekých zemí, jako jsou Nigérie, Rusko či Katar, zatímco se o tento plyn praly i další země prahnoucí po energii, jako třeba Čína.

Nyní ty největší, nejbohatší a nejpokrokovější energetické koncerny světa plánují, že podobnou revoluci s plynem získávaným z břidlic spustí i v Evropě, a potenciálně tak oslabí vliv Ruska coby největšího dodavatele plynu na kontinentu.

Pro koncerny jako ExxonMobil, Royal Dutch Shell a BP je myšlenka začít těžit plyn z břidlicových lomů v Evropě extrémně lákavá. Přinejmenším by si tak vynahradily to, co zmeškaly v případě revoluce nekonvenčních nalezišť v USA. "Dlouhou dobu si velcí hráči mysleli, že americké zdroje břidlicového plynu nejsou dostatečné, že studna je příliš mělká," říká Vello Kuuskraa, prezident konzultantské skupiny Advanced Resources International, která se zabývá nekonvenčními zdroji ropy a zemního plynu.

Obří koncerny zaspaly

Zatímco totiž v uplynulém desetiletí malé nezávislé firmy v USA bádaly, jak získat plyn ze zdánlivě nepropustných břidlic, největší světoví hráči marnili čas i mnoho miliard dolarů hledáním dalšího superobřího ložiska ropy. Pátrací pokusy velkých podniků ale skončily víceméně nezdarem, když nenalezly žádné nové obrovské zásobárny ropy. Nezbývalo jim tak nic jiného než mezi sebou soupeřit o to, kdo si utrhne více při těžbě v kanadských ropných píscích. Vysoké ceny ropy sice v té době koncernům přechod od klasické těžby k získávání ropy z písků usnadnily, protože spolu s cenou ropy rostly i ziskové marže těžařů, ale to netrvalo dlouho.

Přítrž sedmiletému nezadržitelnému růstu ceny ropy udělala světová recese. Barel černého zlata se dnes obchoduje zhruba za 80 dolarů, čili téměř za polovinu neuvěřitelných hodnot, kterých cena ropy dosáhla v polovině roku 2008. Těžba z písků v Kanadě, která navíc velmi znečišťuje životní prostředí, se tak firmám čím dál méně vyplácí.

Na rozdíl od alternativních cest těžby ropy začíná být ale nekonvenční získávání plynu v některých případech dokonce levnější než tradiční způsoby jeho těžby. To je také jeden z důvodů, proč společnost ExxonMobil zaplatila vloni v prosinci i přes propad cen komodit 41 miliard dolarů za firmu XTO Energy, která se specializuje na průzkum nalezišť a těžbu zemního plynu z alternativních ložisek. Šlo o největší transakci, kterou odvětví zažilo za posledních téměř deset let, a významný signál, že velcí energetičtí hráči vidí budoucnost průmyslu v břidlicích. Exxon navíc věří, že mu vstup do XTO zajistí vedoucí pozici v získávání plynu z břidlic v Evropě.

Také další těžební koncerny jako BP, Statoil a Total začaly ze stejných důvodů sjednávat menší kontrakty s firmou Chesapeake Energy, která ovládá obrovské plochy na největších amerických nalezištích břidlic. Šéf Statoilu Helge Lund uvedl, že jeho geologové prozkoumali stovky potenciálních zdrojů a že se rozhodli zaměřit na deset až patnáct oblastí, které jsou podle nich vhodné pro další rozvoj těžby.

"Je zatím příliš brzy dělat závěry o tom, zda bude mít břidlicový plyn takový dopad v Evropě a jinde na světě, jako měl ve Spojených státech," upozorňuje Lund. Stejně jako jeho konkurenti, kteří si již zajistili kapacity v těžebních oblastech ve Francii, Rakousku, Švédsku, Maďarsku a Polsku, nechce ale ani Lund prozradit, která konkrétní naleziště si Statoil vytipoval.

Ložiska břidlic jsou přitom geograficky značně rozptýlena. Mezinárodní energetická agentura (IEA) odhaduje, že nekonvenční zdroje plynu zaujímají na 32,511 trilionu kubických stop, z čehož polovina je obsažena v břidlicích a druhá polovina v pískovcových a uhelných horninách. Analytik společnosti LCM Edward Kott navíc upozorňuje na to, jak komplikovaný proces je získávání plynu z břidlic. "Žádné dvě břidlice nejsou zcela identické. Výroba bude opravdu efektivní až poté, co geologové dostatečně prozkoumají ložiska a získají zkušenosti s použitím jednotlivých břidlic," tvrdí expert.

V Evropě může těžba narazit

Aby se toto všechno mohlo uskutečnit, je třeba také podpory od obyvatel žijících v těžebních oblastech. Právě oni totiž musí snášet přítomnost mnoha těžebních zařízení, kilometry dlouhá potrubí v okolí jejich domovů a stovky velkých nákladních aut projíždějících obecními cestami. Ta převážejí v oblasti těžby nejrůznější vybavení, nádrže s vodou a chemikáliemi, které následně pumpují za velkého tlaku do země. Právě při této velmi diskutované kontroverzní těžební metodě zvané hydraulické štěpení se z horniny uvolňuje zemní plyn.

Podle analytiků ale mohou v Evropě při nové těžbě nastat ještě závažnější obtíže, než s jakými se muselo vypořádat odvětví ve Spojených státech. Nedostatek vybavení je jedním z nich. USA mají okolo dvou tisíc povrchových těžebních souprav, které jsou neustále v provozu. Oproti tomu Evropa disponuje jen padesátkou takových strojů, které pracují současně. Tak výrazný rozdíl se může podle expertů stát kritickým ve chvíli, kdy starší břidlicové lomy začnou vysychat (obvykle ztrácejí 70 až 90 procent suroviny během prvních dvou let), a bude potřeba začít těžit na jiných místech tak, aby byla zachována plynulá výroba.

Kromě toho v Evropě hrozí i to, že se lidé budou těžbě bránit. Majitelům půdy v USA obecně nevadí, když se v jejich okolí prohánějí obrovské náklaďáky s dělníky, dokud jim z jejich práv na horniny ležící pod jejich pozemky plynou slušné peníze. V Evropě ale téměř v každé druhé zemi vlastní taková práva stát. Místní obyvatelé pak nemají jinou možnost než snášet nepříjemnosti spojené s těžbou a navíc bez jakéhokoli osobního prospěchu.

K tomu všemu se začíná samozřejmě horlivě mluvit o dopadech použitých těžebních metod na životní prostředí, zejména v souvislosti s kontaminací půdy a vody. Právníci tak začínají upozorňovat na možné problémy, protože Evropané na rozdíl od Američanů berou ekologické otázky velmi vážně.

Poláci jsou zatím opatrní

I ti největší zastánci získávání plynu alternativními cestami, jako je štěpení břidlic, tak zůstávají prozatím ostražití. Například Polsko se loni stalo hlavním centrem nekonvenční těžby poté, co si čtyři z největších amerických ropných koncernů zajistily těžební práva na více než milion akrů břidlicových ložisek v zemi. Historická antipatie mezi Polskem a Ruskem navíc nutí Varšavu dělat vše pro to, aby se země stala soběstačnou ve výrobě plynu, a vymanila se tak z vlivu Moskvy.

Přes to všechno ale není polská vláda stále dostatečně přesvědčena o energetickém potenciálu své zásobárny břidlic. Loni v prosinci tak Varšava podepsala dohodu o prodloužení dodávek plynu od nejmocnější ruské státní plynárenské společnosti Gazprom na dalších 37 let.

AUTOR: Carola Hoyos
Zpracovala Jana Baumruková