Malíček je z příbuzenstva?

Archeologie a antropologie vždy patřily k těm vědeckým oborům, které vyžadují kromě erudice i dobrodružného ducha. V posledních dvou desetiletích se ale stále více velkých objevů v této oblasti provádí v nudných laboratořích.

Důvodem je především prudký rozvoj genetických technologií. Hlavně kvůli nim odborníci, kteří se nezabývají tak dávnou minulostí, že se z ní žádné genetické stopy nemohly zanechat, vyměnili klobouk a bič Indiana Jonese za roušku a latexové rukavice. Ve většině případů se jim to bohatě vyplatí. Například v Denisově jeskyni v ruském pohoří Altaj.

Nenápadná hvězda

V oblíbené archeologické lokalitě vědci pracují desítky let a objevili tam dosud dvacet různých vrstev, které dokumentují lidské osídlení z doby před 125 tisíci let až do pozdního středověku. Největší senzaci ale vzbudil kousek, který na první pohled nijak nezaujme: jeden článek malíčku objevený v roce 2008. Jeho stáří se odhaduje na 30 až 50 tisíc let, byť jsou podobné odhady v jeskyních obecně velmi složité a nepřesné.

>>Nevěnovali jsme mu žádnou zvláštní pozornost<<, přiznal novinářům ruský archeolog Michael Šunkov, který na místě pracoval. To ale není nic divného, má pro svého kolegu sympatie český odborník na vývoj člověka Václav Vančata: >>Z hlediska antropologa takový zlomek v podstatě nic neznamená, protože z něj nelze nic určit.<<

Ať si genetici hrají

Možná právě proto, že byl pro antropology tak bezcenný, skončil článek prstu v genetické laboratoři v německém Lipsku. >>Antropologové dávají cenné nálezy jen neradi z ruky. Ještě před několika lety jim genetici při odběru vzorků dokázali do kostí udělat pořádné díry,<< říká Václav Vančata, i když sám přiznává, že dnes je situace podstatně lepší.

Postradatelný altajský malíček se dostal do těch nejlepších rukou. Vedoucí lipské laboratoře Švéd Svante Pääbo je jednou z uznávaných autorit v oboru luštění staré DNA. Dlouhodobě například pracuje na projektu přečtení genetické informace neandrtálce.

Pääbo se nejspíše domníval, že malíček z Altaje by mohl přispět dalším kouskem do neandrtálské skládačky. Když ale viděl výsledky rozboru, zaskočily ho: >>Zdaleka to překonalo naše naděje,<< řekl švédský genetik časopisu Nature, v němž jeho tým svou práci zveřejnil.

Geny na dlouhé návštěvě

Vědcům z Lipska se podařilo sestavit z materiálu ukrytého v kousku malíčku kompletní mitochondriální DNA. Ta se nachází v malých tělískách uvnitř buněk, mitochondriích, které slouží jako buněčné >>elektrárny<<.

Mitochondrie jsou s velkou pravděpodobností pozůstatkem bakterií, které splynuly s naším dávným jednobuněčným předkem. Dodnes neobsahují lidskou DNA, ale svou vlastní, která se přenáší jen po mateřské linii. Tato DNA nepopisuje samotný druh jako DNA v jádru buněk, přesto se vyvíjí. Mitochondrie různých druhů se tedy svým genetickým kódem také liší, i když podstatně méně než jejich >>hostitelé<<.

Každá buňka má asi 8000 kopií mitochondriální DNA, která je pouhých 16 tisíc písmen dlouhá. Lidská DNA je v drtivé většině buněk obsažena jen ve dvou kopiích po 3,2 miliardy písmen. Naše >>pravá<< DNA se tedy v našich ostatcích zachová s mnohem menší pravděpodobností než DNA našich dávných bakteriálních hostů.

Mitochondriální DNA je pro vědce zabývající se starým materiálem požehnáním. >>Zvláště v případech, kdy genetici ani nedoufají, že se podaří najít nepoškozenou DNA a musejí ji v podstatě rekonstruovat od základu, tedy hlavně v případě starých kosterních nálezů,<< říká Václav Vančata.

Prst z >>jiné planety<<

Je to náročná práce, která si vyžaduje skvěle vyškolený personál, technické zázemí a také finance. Granty pro lipskou laboratoř na >>přečtení<< nálezů neandrtálce dosahují milionů eur.

Přesto když tamní zkušení odborníci viděli výsledky malíčku z Altaje, museli je ověřit. Každé písmeno genetického kódu z malíčku přečetli 156krát. A znovu a znovu se přesvědčovali, že jde o naprostý unikát.

Ukazuje to prosté srovnání. Mitochondriální DNA současného člověka se liší od neandrtálské na 202 místech. DNA altajského >>Malíčka<< však vykazuje odlišnosti na 385 místech.

Genetici odhadují, že předkové altajského člověka se s námi evolučně mohli rozejít zhruba před milionem roků. S neandrtálci tak před půlmilionem roků. Jakkoli v obou případech může nepřesnost činit až stovky tisíc let, odhad dobře ilustruje genetickou novost objevu.

Identifikujte se, prosím

>>Takové množství rozdílů přesvědčivě nasvědčuje tomu, že jde o nový druh,<< komentoval výzkum pro server Sciencenews genetik Morten Rasmussen z univerzity v Kodani.

I když je takto silný názor na první pohled pochopitelný, většina odborníků je opatrnější. Sám Pääbo říká, že dnes nelze říct o majiteli malíčku z Altaje nic konkrétního.

Je například možné, že neandrtálci byli geneticky mnohem různorodější, než jsme se domnívali na základě těch několika málo genetických vzorků, které zatím máme k dispozici. Nebo může jít skutečně o zatím neznámý druh (byť se to sami objevitelé zatím neodvažují ve své vědecké práci napsat), který žil současně s neandrtálci a moderním člověkem.

Zcela vyloučeno není ani to, že mohlo dojít ke znečištění nalezené DNA samotnými archeology nebo viry, dodává Václav Vančata.

Kam kráčíš, lidská minulosti?

Johannes Krause z lipské laboratoře časopisu Nature potvrdil, že tým se nyní snaží vydobýt z malíčku jadernou DNA, která by o majiteli měla prozradit podstatně více informací. Ruští archeologové zase doufají, že se podaří získat větší kosterní nález umožňující anatomické srovnání objeveného jedince s dalšími příbuznými člověka.

V další objevy nepochybně doufají i genetici. Při získávání DNA se část nálezu zničí, a tak jim jediný článek prstu stěží může poskytnout dost materiálu na skutečně důkladné analýzy.

Očekávání jsou značná. >>Stojíme na prahu nových překvapivých objevů,<< říká Svante Pääbo. Představy o lidském vývoji se podle něho v příštích letech hodně změní. Hlavní podíl na tom nejen podle jeho odhadu budou mít pomocníci archeologů, kteří nepracují v jeskyních či pralesech, ale v bílých pláštích a úzkostlivě čistých laboratořích.

AUTOR: Matouš Lázňovský