Co obsahují PC a kde často končí?

Jaké látky obsahují osobní počítače? Kde vlastně končí? A co s tím můžete dělat?

Začněme s jedy, které počítač obsahuje. Není to hezký pohled.

• Olovo - CRT monitory obsahují od jednoho do čtyř kilogramů olova, které může po pozření u dětí způsobit poškození mozku nebo jiné neurologické problémy. CRT se likvidují v ohromných množstvích, protože většina uživatelů už přešla na moderní LCD panely. (Mimochodem stejný fenomén můžeme vidět u televize, když diváci přecházejí na digitální příjem.) Pájka na plošných spojích také obsahuje olovo.
• Rtuť a arzen - Ploché displeje a displeje notebooků obsahují rtuť a arzen, které jsou jedovaté i ve velmi malém množství. Rtuť je také součástí plošných spojů.
• Kadmium - Každý desktopový počítač obsahuje baterii a notebooky obsahují dvě až tři. Kadmium patří v bateriích mezi hlavní toxické látky. Můžeme jej také najít v SMD rezistorech, polovodičích, infra detektorech a v některých plastech. Kadmium je karcinogen, který se ukládá v těle.
• Fosfor - Vnitřek CRT monitoru je pokrytý fosforovým práškem. Ten byste nechtěli dýchat.
• Bromované zpomalovače hoření (BFR) - Jsou součástí plastů v počítačích. BFR mají vliv na hormony a Apple jej například přestal úplně v počítačích používat.
• Berylium - Berilium je další známý karcinogen, který se používá v plošných spojích a konektorech.
• PVC a plasty - PVC a plasty tvoří asi 20 % počítače. Jejich hoření produkuje dioxiny a furany.
• Baryum - Baryum je součástí CRT monitorů a chrání uživatele před radiací. V pitné vodě a skládkách už ale tak užitečné není.

Spalování počítačových komponent vytváří dioxiny, furany, PCB a další jedy, které se tak dostávají do atmosféry a do plic lidí. Proč by měl někdo pálit počítač? Je to nejlevnější a nejjednodušší metoda, jak oddělit bezcenné plasty od zpeněžitelných kovů. Pokud žijete v chudé zemi bez přírodních a bezpečnostních standardů, je to způsob, jakým "recyklujete" materiály. Například: vytrháte všechny dráty a pak je spálíte. Odstraníte tak bužírku a zůstanou vám jen měděná jádra.

Asi nepřekvapí fakt, že z tisícovky různých materiálů, které putují do počítačových továren, jsou některé z nich škodlivé. Můžete vyzývat výrobce, aby omezili jedovaté látky, které používají ve svých počítačích. Stačí jen použít webový nástroj EPEAT k nákupu méně škodlivých počítačů. EPEAT obsahuje databází několika tisíc počítačů a displejů a hodnotí je podle jejich škodlivosti k životnímu prostředí.

Kde končí jedy?

Kde všechny ty jedovaté látky končí, záleží na mnoha různých faktorech, mimo jiné na tom, která země se jich zbavuje. Ve Spojených státech organizace EPA (Environmental Protection Agency) odhaduje, že jen asi 15 % e-odpadu je správně recyklováno. Zbylých 85 % se recykluje nevhodně - buďto končí na skládkách, nebo v zámoří.

Mezinárodní obchod funguje takto: USA ročně z Číny importují zboží za miliardy dolarů. Veškeré zboží se přiváží ve standardizovaných přepravních kontejnerech. Protože ale Státy exportují zpět do Číny velmi málo zboží, většina kontejnerů se vrací prázdná. Přeprava do Číny je tedy velmi levná a vyplatí se tedy převážet i téměř bezcenné věci.

Američané jsou dychtiví po recyklaci svého toxického e-odpadu a Číně chybí bezpečnostní standardy obvyklé ve vyspělých zemích. Navíc pracovní síla je tam velmi levná.

Tato kombinace levné přepravy, levné pracovní síly a chybějících zákonů vytváří bující exportní obchod. Počítače a další e-odpad pak putují do Číny a někdy i Afriky, kde jsou "recyklovány" bez ohledu na přírodu a bezpečnost.

Dále na:http://www.root.cz/clanky/stare-pocitace-se-nerecykluji-konci-v-cine-nebo-v-africe/

ZDROJ. www.root.cz, 2010