Zahradníci v džungli betonu

Kulturní centrum Zahrada stojí uprostřed betonové džungle na pražském Jižním Městě. Na vchodových dveřích přesto visí pozvánka na první jarní setkání zájemců o zahradničení na pozemku okolo budovy. Na výzvu připojit se k projektu komunitní zahrady zareagovala letos asi dvacítka lidí. Jsou mezi nimi rodiče s malými dětmi, mladí ve věku okolo dvaceti i několik žen v důchodu.

"Nejde nám jenom o samotné pěstování, ale i o to, abychom si vzájemně poradili, jak zahradničit, když bydlíte v paneláku," vysvětluje Kristina Řešátková, která má spolu s Lucií Lankašovou projekt na Jižním Městě na starosti. Obě jsou zakladatelky všeobecně prospěšné společnosti Kokoza, jejímž prostřednictvím propagují nejen společné zahradničení, ale především kompostování ve městě. Zdůrazňují také, že komunitní zahrada má sloužit k vytváření dobrých sousedských vztahů. Což není nereálné. Většina přítomných je z Jižního Města a o pěstování zeleniny či bylinek - nejčastěji na balkoně - se už s různými výsledky pokoušeli. Na setkání přišli proto, aby se o možnostech zahradničení ve městě dozvěděli víc a rovnou si ho tu vyzkoušeli. K tomu mají za chvíli první příležitost, když se skupinka vydává ven, na zahradu.

Mrkev u Tate Gallery

Komunitní zahrady jsou v Česku zatím ojedinělé. Vzor mají v podobných projektech fungujících v západní Evropě a Spojených státech, kde se probudily k životu v 70. letech minulého století. Jejich historie je ale mnohem starší. Svůj význam měly v USA zejména v době hospodářské krize. V roce 1934 tam zahradničilo okolo 23 milionů lidí a vyprodukovali potraviny v hodnotě 36 milionů dolarů. Ve Velké Británii sehrály komunitní zahrady důležitou úlohu především během druhé světové války. Pak spousta z nich zanikla a jejich obnova přišla až v době neúnosně se rozrůstajících městských aglomerací, když tam začalo ubývat zelených ploch a naopak přibývat neúspěšných developerských projektů a v důsledku toho neudržovaných zarůstajících parcel.

Mezi bloky domů a na zanedbaných obecních pozemcích začaly proto opět vznikat komunitní zahrady. Jejich účel se různil. Některé se zaplnily záhonky se zeleninou, jinde šlo spíš o zkulturnění prostoru vegetací, pergolou s posezením a nějakým tím jezírkem. Vždycky se ale o vznik takové zahrady zasadili obyvatelé místní čtvrti nebo se na jejím založení významně podíleli. Stejně vznikla v roce 2007 například zahrada u Tate Gallery v Londýně. Je jednou ze stovky komunitních zahrad v britské metropoli a jednou z přibližně tisícovky podobných projektů v celé Británii. Jeden vznikl dokonce na střeše supermarketu.

I v Česku je na co navazovat, zahrádkářské kolonie tu mají tradici už od 20. let minulého století. Princip komunitní zahrady se však od klasické zahrádky na předměstí přece jenom liší. Především tu nemají jednotliví zahradníci svou vlastní oplocenou parcelu, prostor je volně přístupný všem, kdo na zahradu docházejí. Přesto není vyloučeno, aby každý dostal vlastní kousek záhonku. To mu zároveň nebrání zalít nebo vyplít i sousedovu část, pokud se na tom dohodnou, a službu si třeba později oplatí. Takové zahradničení má pak i sociální rozměr. Především sdružuje lidi z okolí, a to mezigeneračně i napříč různými etnickými, náboženskými či sociálními skupinami.

Už si nedělám iluze

V Česku podobných projektů zatím mnoho není. Jako jedna z prvních vznikla v roce 2004 komunitní zahrada v Brně-Králově Poli. Je dílem místního občanského sdružení Smrk. Na rozdíl od projektu na Jižním Městě slouží ale brněnská zahrada spíš jako volně přístupný prostor, kde mohou příchozí spočinout, než že by sem chodili vyloženě zahradničit.

Na Jižním Městě začali s komunitní zahradou už vloni. K pěstování tu vyčlenili záhonek o velikosti dvakrát pět metrů, který osázeli podle pravidel permakultury - tedy žádné pravidelné řádky mrkve nebo ředkviček, ale různé druhy zeleniny a bylinek se tu vzájemně prolínaly tak, aby se podporovaly v růstu. "Permakulturní záhonek, o který by se zájemci společně starali a sklízeli z něho úrodu, se nám příliš neosvědčil," přiznává Radka Spěváčková, zaměstnankyně kulturního centra, která měla projekt v loňském roce na starosti.

Na první setkání dorazila spíš generace lidí v důchodovém věku, kteří mívali svoji zahrádku a přišli o ni. "Ti chtěli kousek půdy jenom pro sebe. Z asi deseti lidí, kteří se ukázali na prvním setkání, nakonec zůstali asi jenom čtyři. Ti sem nepravidelně docházeli a na záhoně sem tam pomohli," líčí neradostné začátky pracovnice kulturního centra, která se během letních měsíců nakonec starala o zahradu víceméně sama.

"Poučila jsem se a přestala si dělat iluze o tom, že když pro lidi něco podobného zadarmo uspořádáte, pohrnou se sem," říká trpce Radka Spěváčková. Letos už nechtěla táhnout projekt sama, a tak se spojila se zakladatelkami Kokozy. S nimi se dohodla, že po loňských zkušenostech přidělí tuto sezonu každému příchozímu jeho vlastní - asi metr čtvereční - kousek půdy .

Když tedy vyrazí skupina zájemců před kulturní dům, společně obejdou místa, kde by pěstování přicházelo v úvahu. Kromě zmiňovaného záhonku si mohou vybrat pěstování v bedýnkách. Plánuje se, že některé z nich budou dokonce pokrývat střechu budovy.

Nakonec se nakreslený plánek zahrady zaplní docela slibně barevnými trojúhelníčky se jmény přítomných podle toho, kde chtějí svůj kousek půdy mít. Sázet do něj budou ale jindy, dnes je na řadě jen malá ochutnávka, a tak lidé odcházejí z prvního setkání s kelímky osázenými bylinkami. "Na komunitní zahradu jsme sehnali grant, takže sazenice, nářadí i vodu budou mít zaregistrovaní zájemci zdarma. Stejně tak chystané přednášky a workshopy," vysvětluje Kristina Řešátková z Kokozy. Ostatní příchozí zaplatí za workshop na téma výroba samozavlažovacích nádob nebo kompostování ve městě okolo 50 až 100 korun. "Ačkoliv na projekt čerpáme dotace z grantu, nechceme dělat všechno zadarmo. Lidé si toho pak neváží," myslí si Kristina Řešátková.

Netrpělivá Prazelenina

Dívky z Kokozy přitom nepomáhají rozjet komunitní zahrady jenom na Jižním Městě. Spolupracují i s Matějem Petránkem, který zakládá podobný projekt na vlastní pěst v pražských Holešovicích.
"Začátkem letošního roku jsem se dozvěděl o projektu komunitní zahrady v Helsinkách. Hodně mě to zaujalo a napadlo mě zřídit něco podobného v Praze," vysvětluje zakladatel zahrady.

Stojíme na pozemku na kraji činžovního bloku. Zatím ho pokrývá zažloutlá tráva, pohozené odpadky a v rohu halda suti. "Během příštích dvou týdnů to tady bude úplně jiné, odpadky se vysbírají, pozemek se zryje a srovná. Přibude tu taky maringotka s venkovními stolky, která bude fungovat jako kavárna, a časem doděláme i pískoviště s dětskou klouzačkou," popisuje finální přípravy organizátor projektu s názvem Prazelenina. Kvůli jejímu pěstování nehodlá na pozemku zřizovat záhonky, ale na zem plánuje položit palety a na ty speciální pytle se zeminou. Ty si mohou jednotliví pěstitelé pronajmout.

"Po tom, co jsem spočítal všechny náklady, jsem byl nucen určit cenu za sezonní pronájem jednoho pytle o velikosti jeden metr čtvereční na 850 korun. To by mělo pokrýt náklady na pytle, zeminu, palety. Na pronájem pozemku nebo vodu snad vydělá kavárna," odhaduje Matěj Petránek, který se pustil do budování komunitní zahrady dost narychlo. "Vše zařizuji teprve od února. Asi jsem trochu netrpělivý a nechtělo se mi s tím čekat na další vegetační sezonu," přiznává dvaatřicetiletý architekt. Při všem možném zařizování zůstal zaměstnaný na plný úvazek a po dvou měsících shánění pozemku, jednání o výši pronájmu se soukromým majitelem nebo zajišťování vodního zdroje je na něm poznat vyčerpanost.

Do projektu už také investoval svoje prostředky a teď čeká, jestli se mu vrátí. "Zatím jsem neměl moc času žádat o finanční přispění města. Ale zakládám občanské sdružení, které by v budoucnu mohlo dotace čerpat, ať už od městské části, nebo i od jiných organizací," plánuje Petránek. Zatím mu s rozjezdem Prazeleniny pomáhají známí a přátelé. Někteří budou spravovat kavárnu, jiní se podíleli na vytvoření webu.

Právě přes něj se mohou zájemci o zahradničení registrovat a později si na místě mobilní záhonek sami vytvořit. "Během prvního víkendu si lidé osázeli 40 metrů čtverečních půdy. Soudě podle jmen je část z nich nejspíš ze zahraničí a znají komunitní zahrady z jiných evropských nebo i amerických metropolí," odhaduje Matěj Petránek. O ekologickém přínosu holešovické zahrady si však iluze nedělá. "Nemyslím si, že jde v první řadě o pěstování zeleniny, která by pokryla něčí spotřebu. Spíš se tady budou moct lidé z okolí sejít, posedět a u toho ukázat dětem, jak vyrůstá rajče nebo mrkev."

AUTOR: Tereza Hromádková