Restart Česka? Bez zefektivnění legislativy to nepůjde

Premiér nedávno představil svou vizi restartu Česka. To je chvályhodné a většina podnikatelů ráda tyto vize podpoří, zejména pokud budou mít reálné provedení. Vládní strany ale i opozice opakovaně hovoří také o potřebě redukce zbytných agend na straně státu a také o redukci administrativy a nesmyslných povinností na straně obcí, firem i občanů.

Osobně jsem toho názoru, že toto by naše země potřebovala JAKO SŮL a setkávám se s tímto názorem prakticky každý týden ve svých diskuzích se zástupci firem i obcí. Lidé jsou stále rostoucí komplikovaností všeho již přesyceni a unaveni. V politických proklamacích tyto agendy najedeme, politici to veřejnosti už slíbili. Nyní je třeba to provést.

Níže uvádím zamyšlení nad možnými konkrétními kroky, které by pomohly znovu racionalizovat řadu procesů, uspořit prostředky jak na straně státu, tak na straně firem i obcí.

Za prvé - Skutečně reálné snížení administrativní zátěže a systémová redukce zbytné legislativy

Za posledních 30 let velmi výrazně nabobtnala legislativa. Stalo se standardem, že zákony jsou velmi komplikované, s řadou vyhlášek na desítky či stovky stran, ve kterých je skutečně velmi obtížné se zorientovat. Firmy dobře znají realitu stavu, že na řadu standardních rozhodnutí již potřebuji nikoli jednoho, ale hned několik právníků a stejně nemají jistotu, že výsledek je v souladu s platnou legislativou. Ani písemná stanoviska ministerstev nejsou jednoznačná. Každou další novelizací se předpisy navíc zpravidla dále prodlužují a komplikují, nikoli zkracují. Stát postupně vytvořil potřebu podrobně regulovat prakticky všechny oblasti života. Je otázkou, zda to stále přináší odpovídající pozitivní přínosy. Zde si prosím každý odpovězte podle své zkušenosti.

V každém dlouhodobě funkčním systému musí existovat regulátor procesů, který neefektivní procesy najde a zlikviduje. Ve zdravém organizmu je to imunitní systém, ve zdravých firmách je to management, v počítači nebo mobilu je to čistící, či antivirový program. V dosavadním systému legislativy a správy státu však žádný efektivní systém na vyhodnocování přínosu jednotlivých povinností není.

Je třeba, aby stát nastavil systémové cesty, jak vyhodnocovat zbytné povinnosti a tyto postupně z legislativy eliminovat. Za řadu posledních let se legislativa zásadním způsobem rozrostla a zaplevelila řadou neefektivních a nic nepřinášejících povinností, které snižují konkurenceschopnost našich podnikatelů a firem, ale i kvalitu života samotných občanů. Ve značné míře tyto zbytečné a nové procesy zatěžují i samotný stát a jeho úředníky, a to jak na úrovni referentů regionálních organizací, tak na úrovní ministerských radů na ústředních orgánech státní správy, tedy na ministerstvech.

Příklady, kam se regulace vyvinula - I na ministerstvech jsou nové povinnosti a procesy, kdy úředníci samotných ústředních orgánů v Praze mají povinnost/kompetenci posuzovat dokonce konkrétní typy jednotlivých výrobků z celé ČR a rozhodovat, jestli je podnikatel může produkovat, či nikoli. To je pro podnikající subjekty nepochopitelné. V reálu to brání potřebnému rozvoji. Navíc pokud proces posuzování trvá s ohledem na nedostatečnou kapacitu úřadu mnohé měsíce, či více než rok. Před třemi lety tato povinnost na příslušném ministerstvu nebyla a předmětné výrobky byly řadu let vyráběny a existuje pro ně široký tržní odbyt a spokojenost zákazníků. Nyní tato nová povinnost/kompetence je. Reálný přínos nové povinnosti vykonávané v ústředí v Praze?... To je klíčová otázka. Procesy státu a jeho uživatelů se zároveň tímto vývojem stávají stále dražší a komplikovanější, a to bez objektivního a viditelného přínosu, který by mohl reálně vyvážit nákladovost a časovou náročnost celkového nastavení. Dalším příkladem může být nová povinnost obcí ohlašovat v nejmenované agendě přes 500 nových údajů, které doposud státu většinově neohlašovaly, a to na 14 nových tabulkách definovaných novou vyhláškou k příslušnému zákonu. Skutečně stát všechny tyto informace od obcí potřebuje, pokud je od nich neměl doposud? A bude s nimi efektivně pracovat?

Archeolog Prof. Miroslav Bárta, světově uznávaný odborník, který studuje vznik, vývoj a kolapsy civilizací sděluje, že přílišná komplikovanost a stále se zvětšující rozsah legislativy, stále se rozrůstající zásahy státu do prakticky všech oblastí života, stejně jako velmi silná a mocná skupina vrstvy úředníků, jsou znaky zlomového vývoje směrem k fázi kolapsu, kdy společnost se stává stále méně efektivní a stále více se zabývá samotnými procesy státu a svým nastavením, než produkcí přidané hodnoty, výrobků a kvalit života. Neříkám, že v této fázi již jsme. To nechávám na úvaze každého z vás.

Zaveďme systém hodnocení přínosu povinností a ty nepřínosné zrušme

Stát by měl průběžně analyzovat platné předpisy a definovaným systémem by měl hodnotit přínosy a náklady jednotlivých povinností, a to tak, aby hodnocení bylo možné vztáhnout k měřitelným datům. Ty povinnosti, které by se ukázaly jako neefektivní (nepřinášející odpovídající a měřitelný přínos), by měly být bez náhrady zrušeny. Takový systém vyhodnocování zde však bohužel zatím není zaveden. Návrh souvisí i s aktuální potřebou šetření na straně státu. Stávající přebujelý stát nemůže reálně ušetřit vyšší prostředky, pokud zásadním způsobem nezredukuje nedostatečně přínosné agendy a povinnosti. Bez redukce povinností by stát vyšší mírou propouštění úředníků směřoval k anarchii, protože přemíru povinností by nikdo nekontroloval. A to si stát nemůže dovolit. Po mnoha letech trendu stálého komplikování a bobtnání platné legislativy je aktuálně třeba dosavadní trend otočit a legislativu začít racionalizovat a zjednodušovat. V opačném případě se sektor průmyslu a služeb může výrazně zpomalit a stane se nekonkurenceschopným. To se bohužel již děje. Platí to pro všechny typy legislativy, pro pracovní právo, pro právo ekonomické, pro právo environmentální a další.

V řadě lidských činností je zcela standardní průběžné vyhodnocování efektivity jednotlivých procesů, dělá to i většina firem. Stát to však ve své klíčové oblasti, a to je legislativa, nedělá, případně je jeho výkon v dané oblasti evidentně chabý. A to je klíčový systémový problém.

Udržitelnost je moderní pojem. Udržitelnost však potřebujeme zejména v legislativě a jejím vývoji

V současné době je velmi moderní slovo udržitelnost. Většinově je toto slovo vztahováno k environmentální problematice, k produkci CO2, k ochraně klimatu, apod. Udržitelný však musí být primárně systém vývoje legislativy, neboť jím je definována společnost. Ve své praxi se setkávám s velkým počtem lidí z různých sektorů průmyslu. Silně převažující názor na tuto část správy státu je podle mé zkušenosti takový, že lidé si stále více a silněji stěžují na nepřehlednost povinností, na jejich již extrémní množství a velmi vysokou komplikovanost. Při nejlepší vůli již není možné znát všechny povinnosti v takto komplikovaném a stále se měnícím systému, natož je všechny správně naplňovat. A to je také systémový problém. Samostatnou kapitolou jsou obce a města, na které bylo postupem času navaleno obrovské množství nových povinností, vykazování a obecné administrativy. Starostové o tom mluví stále hlasitěji. Je však otázkou, zda toto ohromné množství legislativy a povinností přineslo také ohromné množství spokojenosti, blahobytu, konkurenčních výhod, možností stabilního dlouhodobého rozvoje, předvídatelnosti a dalších potřebných hodnot. Jsem toho názoru, že nikoli. Míra zatížení se stává výrazně vyšší než míra užitku. Systém se postupem času stává neudržitelný v míře své komplikovanosti.

Toto by měl být vzkaz politikům, kteří jsou aktuálně odpovědní a také těm, kteří chtějí zajistit skutečný restart v dobrém slova smyslu. Je třeba otočit trendy v tomto dlouhodobě podceňovaném směru. Po cca 25 letech stále větší míry komplikovanosti je třeba začít věci efektivně zjednodušovat, jinak se stroj zadrhne.

Za druhé - Prosazovaní politiky větší legislativní zdrženlivosti na úrovni EU

Často je ve vztahu k legislativě odkazováno na Evropskou unii a na to, že to ona si to vymyslela. Z části ano a hovořím o tom níže. Národní realita je však taková, že do národní legislativy je navíc skoro vždy doplněna široká paleta dalších povinností a specifik pro tzv. ,,českou cestu". A to skoro v každém odvětví. Odborníci moc dobře věcí, o čem se mluví? To lze také vyřešit systémem hodnocení přínosů jednotlivých povinností.

Nyní k samotné Evropě. Již řadu let probíhající přemíra nové evropské legislativy působí negativně na potřebu stabilního investičního prostředí. I rozumné dříve stanovené cíle v evropských směrnicích jsou často za pochodu měněny již ve fázi, kdy se investoři snaží realizovat investice k jejich naplnění. Jako příklad lze uvést aktuální návrh nařízení evropské komise k obalům a obalovým odpadům, který přináší významnou nestabilitu do příprav investic v oblasti oběhového hospodářství. Jejich rozumnou a oprávněnou potřebu vyvolal evropský balíček směrnic z roku 2018 a 2019 a nová národní legislativa v roku 2020 a 2021. Cíle oběhového hospodářství byly racionální, pochopitelné a správné. Již v roce 2022 však Evropská komise předložila další balík cílů, který však jde v řadě částí proti cílům z let 2018 a 2019. To nedává smysl a je potřeba o tom opět hlasitě a důrazně hovořit zejména na evropské půdě. I francouzský prezident Macron vyzval Evropskou komisi a Evropský parlament k období legislativního klidu, aby bylo možno realizovat cíle, které si Evropa v předchozích letech vytyčila. Další a další měnění pravidel v průběhu hry Evropě ani členským státům neprospívá. Evropa už není v postavení, aby mohla dále a dále systémově snižovat svou konkurenceschopnost?.

Příkladem za vše je také aktuální evidentní snaha Evropské komise měnit směrnice na nařízení. Komise bohužel toto dělá stále častěji. Přitom k tomu většinově neexistují objektivní důvody a pro členské státy a podnikající subjekty, ale i občany je tento trend evidentně nevýhodný. U směrnic mají státy plnit vytyčené cíle, ale legislativu si stanovují samy v definovaném koridoru tak, aby nastavení bylo efektivní. To je funkční model. U formy nařízení však příkazy definuje sama Evropská unie a ty jsou platné přímo na úroveň jednotlivých firem. To přeci nemusí být v obecném zájmu naší země a našich podniků. Pokud použiji aktuální příklad obalové legislativy, která byla doposud definována směrnicí - ČR si po celé období mnoha let vždy plnila své domácí úkoly a v třídění a využití obalů jsme vždy plnili všechny cíle. Umisťujeme se dlouhodobě na třech nejvyšších příčkách v celé EU. ČR prokázala, že umí kvalitně naplnit evropské požadavky na velmi vysoké úrovni. Některé evropské cíle plníme naším systémem separace v obcích dokonce několik let dopředu. Není zde objektivní důvod, aby ČR, resp. nově dokonce jednotlivé firmy měly být nuceny do unifikovaných řešení nařízených novým evropským nařízením o obalech. Nicméně se to děje a řada národních odpovědných politiků tomu dokonce pomáhá (například oblast povinného zálohování PET lahví). Existují však státy, které se již hlasitě ozvaly a s tímto vývojem nesouhlasí (viz zde).

Za třetí - Ochrana tržního prostředí a konkurenceschopnosti

Posledním bodem v tomto zamyšlení jsou dotace. S postupem času se v rámci státu v řadě odvětví nastavují procesy způsobem, který zcela evidentně omezuje dosavadní tržní prostředí a konkurenceschopnost. Děje se to jak v rámci legislativního procesu, tak např. při nastavování dotačních politik v rámci jednotlivých resortů.

Nerovný přístup k výši či samotné možnosti poskytované dotační podpory je bohužel systémově definován také pro municipální a privátní subjekty podnikající na stejném trhu, což je rovněž přístup poškozující tržní prostředí a férovou soutěž jako takovou. Ano, dotace výběrově pomohou žadateli, ale ostatní soutěžitelé jsou znevýhodněni a je systémově destruováno samotné prostředí pro podnikání. Náklady této umělé a nesystémové nerovnováhy jednou všichni zaplatíme a cena nebude malá. Argument, že si mohl požádat skoro každý, nemůže obstát - dotace z logiky věci nemohou být základním a plošným parametrem podnikání, neboť potom by se již nejednalo o tržní hospodářství založené na konkurenci, ale o uměle a politicky řízenou plánovací a dotační ekonomiku. Tu jsme zde ale už měli a chtěli jsme jí zrušit, protože se ukázalo, že kde není zdravá konkurence, tam není efektivita a systém se postupně stane nemocným. I ve světovém měřítku je prokázané, že umělé a dotační hospodářství dlouhodobě nefunguje a že způsobená nerovnováha musí být následně kompenzována - zaplacena. To činí z těchto systémů systémy extrémně drahé neefektivní a neudržitelné. A to není a nemůže být v zájmu podnikajících subjektů, ani občanů České republiky ani státu jako takového. Je nejvyšší čas začít tyto vážné chyby systému odstraňovat.

Autor: Ing. Petr Havelka, výkonný ředitel České asociace odpadového hospodářství