Trvale udržitelná města

DAVID OWEN

Většině lidí se velká, hustě osídlená města jeví jako ekologické noční můry. Ve srovnání s jinými sídly jsou ale modelem ekologické zodpovědnosti. Podle relevantních měřítek je nejzelenější komunitou v USA New York, jediné americké velkoměsto, které se blíží ekologickým standardům zavedeným jinde ve světě.

Průměrný Newyorčan za rok vyprodukuje 7,1 tuny skleníkových plynů, více než průměrný Švéd (5,6 tuny), ale zároveň ani ne 30 procent amerického průměru (24,5 tuny). Obyvatelé Manhattanu, kde je z celého města největší hustota osídlení, vyprodukují ještě méně.

Klíčem k relativní ekologické neškodnosti New Yorku je jeho kompaktnost. Manhattan obývá asi 26 tisíc obyvatel na čtvereční kilometr, 800krát více, než je celoamerický průměr, a 30krát více než v Los Angeles. Větší semknutost snižuje vzdálenosti, omezuje příležitosti k bezuzdné spotřebě a nutí lidi bydlet v energeticky velice efektivních bytových domech.

Bezděčná úspora

Jednotliví Newyorčané spotřebovávají méně vody, spalují méně fosilních paliv a produkují méně odpadů. Domácnosti navíc odebírají méně elektřiny: 4696 kilowatthodin ročně proti 16 116 v texaském Dallasu.

A hlavně díky koncentrované populaci a systému veřejné dopravy se většina obyvatel obejde bez auta, což je téměř kdekoliv jinde v USA nemyslitelné. Asi 82 procent zaměstnaných obyvatel Manhattanu cestuje do práce veřejnou dopravou, na kole či pěšky. To je desetkrát více, než činí celoamerický průměr, a šestnáctkrát více než průměr obyvatel městských částí Atlanty.

Na jedné prezentaci v roce 2008 jsem seděl vedle bankéře, který byl zprvu skeptický, když jsem mu vysvětlil, že Newyorčané zanechávají nižší ekologickou stopu než jiní Američané. >>Ale jen proto, že jsou tak namačkaní na sebe,<< zlehčil tuto úspornost jako >>bezděčnou<<. Jako by záměr byl důležitější než výsledky. Právě bezděčnost je přitom nejvíce žádoucí, protože nevyžaduje vynucování ani osobní oběti.

>>Není to tajemství ani výsledek nějakého technologického průlomu. U Evropanů je vyšší pravděpodobnost, že budou žít v hustě osídlených městech, a nižší, že budou vlastnit automobil,<< odpověděl jeden energetický expert na můj dotaz, proč je spotřeba energie na osobu v Evropě o tolik nižší než v USA. V evropských městech stejně jako na Manhattanu jsou projevy úspornosti přirozené. Ze stejných důvodů.

Čína a mnohé další nezápadní země se rychle urbanizují. Tento trend je častým terčem kritiky amerických ekologů, kteří obecně preferují, když se lidé pohybují opačným směrem, tedy >>na venkov<<.

Urbanizace je však obvykle dobrá věc. Městské rodiny žijí semknutěji, páchají méně škod na ekosystémech, spalují méně paliv, těší se ze silnějších společenských vazeb na více lidí. A především plodí méně dětí, protože početné rodiny mají v hustě osídlených místech menší ekonomickou užitečnost než v zemědělských oblastech.

Neseskočit ze srázu

Do roku 2042 dosáhne počet obyvatel Země devíti miliard. Máme-li takto velký svět trvale udržet, musí růst probíhat téměř výlučně ve městech.

Mnoho globálních trendů bohužel směřuje opačně. Závislost na automobilech roste v částech světa, které se bez nich dříve obešly. Počet řidičů v Číně exponenciálně stoupá a Indie buduje jeden z největších silničních projektů v dějinách, 5800kilometrovou superdálnici známou jako Zlatý čtyřúhelník, která spojí čtyři největší města v zemi.

Nové dálnice spolu s novým indickým miniautem Tata Nano za 2500 dolarů, představují ekologickou, ekonomickou a kulturní katastrofu na pochodu. Pokud dlouhé dějiny amerického energetického obžerství něco dokazují, pak to, že společnost závislá na automobilech se snáze vytváří, než omezuje. Přechod z chůze, jízdy na bicyklu a veřejné dopravy na jízdu autem je snadný, protože vyžaduje jen bohatství, touhu po nezávislosti a postavení a neschopnost či neochotu dívat se dost daleko do budoucnosti.

Přechod opačným směrem je mnohem obtížnější, protože vozy samotné jsou jen částí problému. Klíčové jsou přirozená neúspornost života, který umožňují, a pavučina plýtvavé infrastruktury, k jejímuž vytváření vede vysoká úroveň individuální mobility.

Ať se stane cokoliv, zásoby levné ropy časem dojdou. Rychle se rozvíjející země by udělaly lépe, kdyby se zaměřily na vytváření způsobů života, které lze trvale udržet i po tomto okamžiku, místo aby investovaly do budoucnosti, která budoucností není.

Neseskočit ze srázu je snazší než se v polovině pádu obrátit zpět.

(c) Project Syndicate 2009
www.project-syndicate.org

David Owen
- Od roku 2001 je redaktorem časopisu New Yorker.
- Je autorem řady populárních knih, například Green Metropolis: Why Living Smaller, Living Closer, and Driving Less are the Keys to Sustainability. Kromě ekologie píše hlavně o golfu.