Město jako džungle

Česká města jsou domovem desítek divokých zvířat. Čím větší sídlo, tím víc druhů. Jejich vztah s lidmi se pohybuje od zarytého nepřátelství k harmonické idyle.

Bydlím i pracuji v centru Prahy, ale už několik posledních let se mi zdá, že žiju spíš na safari než v metropoli. U našich smíchovských popelnic pravidelně potkávám fretku, z přilehlé zahrádkářské kolonie odpadky čas od času přijde zkontrolovat liška. Když se jdu ráno proběhnout na Dívčí hrady, panáčkují na planině připomínající step mladí zajíci a o kus dál mezi stromy cestu občas kříží srnky. Cestou do redakce na Letné vždycky počítám veverky. Průměrné skóre je pět, rekord dvanáct. Převažují zrzavé. Na oběd do hospody Na Slamníku chodíme přes Stromovku. Užovky, ropuchy, skokani, zajíci nebo divoké kachny tam vzrušují už jenom venčící se psy.

Divokých zvířat dramaticky přibývá v řadě českých měst. Shodují se na tom zoologové, ekologové i strážníci, kteří do městských útulků vedle koček nebo psů v posledních letech vozí i jezevce, lišky, poštolky či netopýry.

Zvířata procházejí obdobným procesem jako krajina: urbanizací. Odborníci se shodují na tom, že do měst přibylo v posledních patnácti letech nejvíc zvířat, která jsme dřív potkávali leda v lese nebo na poli. Savci, obojživelníci, hmyz i ptáci se do města stěhují a postupně se mu přizpůsobí.

Ucelené studie mapující městskou faunu u nás však prakticky neexistují, ekologové mají v hledáčku jenom vybrané chráněné druhy, třeba vzácné brouky nebo žáby. Kromě nich jsou popsané ještě ptačí populace, ty sledují ornitologové. Ti zároveň zaznamenávají změny chování ptáků.

"Sojce, kterou už dnes v Praze běžně potkáte, se ještě před dvaceti lety říkalo plachý strážce lesa. Spustila poplach, když do lesa někdo vešel. Ve městě už ji slyšíte málokdy. Trvalý styk s lidmi přerazil jejich původní instinkt pro poplašný křik," popisuje zoolog Karel Hudec, jak přesídlení do města mění návyky zvířat.

Něco podobného popisují odborníci i u veverek. V lese tohle zvířátko nejvýš plaše vykukuje z koruny stromu, její urbanizovaní příbuzní dokážou za oříšky přihopsat až na vzdálenost lidské ruky.

Výsadek do města

Hlavním důvodem, proč se původně lesní nebo polní zvířata do měst stěhují, je boom výstavby v posledních dvou dekádách. Lidé je vytlačují z jejich původních teritorií, na jejichž místech vyrostly silnice nebo domy. "Sídelní kaše", jak jí říkají architekti, se kolem větších měst rozlila nebývalým tempem a do nebývalé šířky. Daný druh si na nové prostředí, které na místě toho starého vyrostlo, buď zvykne, nebo začne v lokalitě vymírat.

Jak to vypadá, když se zvířata rozhodnou proniknout do města, dokážou nejpřesněji popsat ornitologové. Nejprve jeden či dva průzkumné páry provedou výsadek, a když zahynou, čeká se na další odvážlivce. Když uspějí, vyvedou mladé, mají dost potravy a cítí se bezpečně, nalákají další.

"Počet zástupců jejich druhu začne stoupat a pak vypukne masová migrace. Vzestup jde doslova geometrickou řadou. Když dosáhne maxima, tak se populace stabilizuje na počtu, který odpovídá množství potravy, nepřátel a možnostem hnízdění," líčí zoolog Hudec s tím, že takto se do měst dostal například holub hřivnák nebo kos.

Piknik u popelnic

Z toho, co Hudec říká, je jasné, že zvířata ke stěhování do měst sice v prvním plánu vede mizející životní prostor, postupně je ale do blízkosti lidí začne lákat i to, že se mnohem snáz dostanou k potravě. Živým důkazem téhle motivace je třeba šedesátihlavé stádo muflonů, které je každý den k vidění v areálu pražské Thomayerovy nemocnice. Původně tu spásali trávu, časem je personál i pacieni začali krmit. Vedení nemocnice mufloni nevadí, jsou prý pro pacienty příjemným zpestřením léčby. Zvířata původně žila v nedalekém krčském lese, dnes ale tráví v nemocnici většinu času.

Snazší je pro některé druhy v zástavbě i lov. "Ve městě je spousta lamp, ke kterým se stahuje hmyz. Netopýři k nim jednoduše létají také a mají o potravu postaráno," popisuje Tomáš Zajac ze stanice přírodovědců v severomoravském Bruntále.

Mnohá zvířata si také zvykla chodit za potravou na smetiště nebo na kompost do zahrádkářských kolonií. Na skládkách a někdy i u popelnic můžete dnes potkat nejen potkany, ale i divočáky a lišky. Zvířata dokážou nádoby s odpadem převrátit, během pádu se kontejner většinou otevře a cesta ke zbytkům jídla je volná.

V Česku jsou odpadkové pikniky divoké zvěře stále ještě v začátcích, jinde v Evropě se z nich ale stává skutečný problém. Příliv dříve divokých zvířat totiž zažívá většina větších měst na starém kontinentě. Třeba ve Varšavě se v současnosti potýkají s liškami. V polském hlavním městě se jejich počet za poslední desetiletí zšestinásobil a noru si vyhloubily dokonce i pod prezidentským palácem Belweder. Dostaly se k němu prý křovím podél vlakových tratí, které Varšavu protínají.

"Lišek přibývá i u nás, je otázkou času, kdy budeme v podobné situaci jako Poláci. Dostupné odpadky a to, že je prakticky vymýcená vzteklina, na niž dřív umíraly, tenhle vývoj naznačují," předpovídá Jaromír Němec, který na pražském magistrátě pracuje na odboru ochrany prostředí.

Teplo a klid

S Jaromírem Němcem sedíme v kanceláři Jungmannova paláce v centru Prahy, v jeho okolí pobývají nejvýš potkani a ve vikýřích některých domů hnízdí poštolky. U obou druhů existuje ještě jeden důvod, proč je jim ve městě dobře: mají tu mnohem méně přirozených nepřátel než ve volné krajině, potkani se musí potýkat vlastě jenom s pravidelnou deratizací.

"A podobné je to i s dalšími zvířaty," dívá se do dvora Jaromír Němec. Na první pohled nenápadný úředník má o zvířeně v hlavním městě přehled jako málokdo. "Třeba do okolí ruzyňského letiště se chránění sysli stahují nejen kvůli nízko posekanému trávníku, který jim vyhovuje, ale i proto, že v okolí nejsou vysoké stromy. Na těch v přírodě odpočívají dravci a potom nečekaně útočí z koruny. V Ruzyni je dravec vidět z dálky a syslové se stačí ukrýt," vysvětluje.

Ostatně i mufloni z krčského lesa mizí nejen za potravou, ale i proto, že v nemocničním areálu nepotkají volně pobíhající psy, kteří je v původním bydlišti s oblibou proháněli. Ze stejného důvodu můžete za plotem pražského sportoviště Císařský mlýn narazit na odpočívajícího zajíce, odkočil si sem ze psí louky v přilehlé Stromovce.

Pro řadu zvířat je město lákavé i vlídnými teplotními podmínkami. V husté zástavbě je vždy o několik stupňů víc než v jejím okolí a největší je tento rozdíl v zimě. Kolonie netopýrů se proto místo skalních proláklin ubytovávají za izolací domů a ptáci místo dutin stromů vyhledávají půdy či vikýře starých domů.

Příznivé podmínky, které město zvěři skýtá, jsou hlavním důvodem toho, proč fauny ve městech přibývá co do počtu i druhů. "Zvíře, které si na město zvykne, už do volné přírody nechce. Zkoušeli jsme třeba do lesa odvézt ježky, ale vrátili se," popisuje Zuzana Pokorná z pražské"zvířecí záchranky", kterou lidi volají ke zraněným dravcům či divokým zvířatům, která se jim zaběhnou na zahradu. Zvířata ve městě ztratí část svých původních instinktů a návyků, řada z nich by návrat do volné přírody nepřežila.

Městská evoluce

Masové stěhování zvířat do českých měst je hlavně příběhem o přizpůsobování se prostředí, o přežití v nových podmínkách. "Zvířata ztrácejí plachost, postupně se učí žít mnohem blíž lidských obydlí než dřív," říká Ivana Hancvenclová, vedoucí libereckého zvířecího útulku Archa. Pobyt v blízkosti lidí v nich navíc postupně budí nové dovednosti, mnohá zvířata se třeba naučí otevírat dveře zavřené na kliku. BBC na konci července informovalo o medvědovi z amerického Colorada, který si s vidinou sendviče na předním sedadle dokázal otevřít nezamčené dveře auta.

Je to podobné, jako když vědci v laboratořích zavírali pokusné myši do bludiště, kde se stisknutím páčky mohly dostat k sýru nebo jiné lahůdce. Metodou pokus-omyl se s vyhlídkou na potravu naučily pohyb, jaký z přírody neznaly.

Zvířata si navíc vzorce chování, které umožňují úspěšné přežití, mezi sebou dokážou předávat. "Anglické sýkorky se kdysi naučily otevírat lahve s mlékem, jež mlékaři nechávali na zápraží domácností. Postupně to od nich odkoukalo dalších devět druhů ptáků," líčí evoluční biolog Jaroslav Flegr. Excentricky vyhlížející vědec se zrzavou kšticí se proměnám chování zvířat věnuje kromě jiného ve své knize Zmrzlá evoluce.

Život ve městě mění i návyky, které si zvířata daného druhu udržovala po generace. "Kosi ve městě začínají zpívat už období Vánoc, ti, co žijí v lese až na přelomu února a března. Je to dáno trvalým osvětelením ve městě. Aktivuje živočichy dřív," popisuje brněnský ornitolog Karel Hudec.

Zpěvem ptáci lákají protějšky k páření, vytyčují si teritorium nebo varují před vetřelci a jsou na něm také nejvíc vidět proměny, jimiž ve městech procházejí. Hlučné prostředí velkých sídel třeba způsobuje, že zpívají hlasitěji, než kdyby žili ve volné přírodě. Sedm let stará studie holandské Leiden University zase zjistila, že písně sýkor koňader žijících v evropských velkoměstech jsou kratší a rychleji zpívané než u jejich přibuzných žijících na venkově. I to je podle Nizozemců reakce na hluk. Ze stejných důvodů začínají někteří ptáci zpívat v dřívější hodinu.

V případě ptačího zpěvu je ve městech pozoruhodná ještě jedna věc: ptáci mají tendenci přebírat zvuky, které slyší kolem sebe. Napodobují často vyzvánění mobilu nebo melodie z rádia.

Díky tomu, že dobrovolní ornitologové ptáky dlouhodobě sledují, znají nejen jejich chování, ale vědí také, jak jich ve městech přibývá. Například holub hřivnáč, kterého bylo ještě před třiceti lety možné zahlédnout leda na okraji Brna, už dnes v jihomoravském městě žije v centru a jeho populace se počítá na stovky.

Podél řek

Rozmanitost a velikost městské fauny se v Česku liší město od města. Zvířata se nejvíc stahují do těch, kde najdou trasy, po kterých mohou volně migrovat na větší vzdálenosti. Může to být porost kolem železničních tratí, přirozené koridory pro průchod zvěře tvoří také okolí vodních toků. Potoky či říčky vytvářejí přirozené klíny vražené do jinak husté zástavby vedoucí až do středu města. I proto je pro příliv zvěře jako stavěná Praha. Stačí se podívat na mapu: na severovýchodě takovýto koridor tvoří říčka Rokytka, o něco jižněji zase meandry Botiče. Ze západu mohou zvířata do hlavního města přicházet podél Dalejského potoka nebo třeba Divokou Šárkou. Právě těmito cestami se dostala třeba divoká prasata na Barrandov nebo jinak plachý jezevec do Prokopského údolí.

"Jaká zvířata najdete v centru města, záleží zkrátka na tom, jak je dané sídlo propustné," potvrzuje Miroslav Kutal z olomoucké pobočky Hnutí Duha a vytahuje mapu hanácké metropole. Centrum města je na plánu pevně sevřené hranicí historických hradeb a lemuje ho prstenec parků. Zástavba za nimi není přerušovaná, rozvolňuje se až v místech, kde na Olomouc navazují dřívější hanácké vesnice, dnes připojené k městu. Teprve v jejich blízkosti můžete narazit na hanáckou divočinu v podobě křečků polních, bažantů či lišek. Olomouc je v tomto ohledu pravým protikladem Prahy; v parcích v centru najdete nejvýš chráněné ptáky a zajímavý hmyz.

Střed Olomouce zvěř neláká ještě z jednoho důvodu: v centru prakticky nejsou klidnější zóny, kde by se větší divoká zvířata mohla natrvalo usadit. I v tomto je opakem Prahy. Hlavní město oplývá desítkami zastrčených parků, hřbitovů i méně rušnými průmyslovými areály. To všechno jsou místa, kde se zvířatům líbí. "Před časem jsme chytali lišku v malešické spalovně," potvrzuje Zuzana Pokorná ze zvířecí záchranky.

Menší savci bývají ještě skromnější. Zajícům stačí i pás keřů na sídlišti, třeba mezi domy ve Mšeně na okraji Jablonce vyvádějí běžně mladé. Veverky zase s oblibou squatují v ptačích krmítkách v parcích, kuny vyhledávají půdy, netopýrům stačí větrací šachty, staré sklepy, kavky hnízdí na okapech a římsách.

Rysí bobky

Příliv divokých zvířat do města není jednoduchý pro lidi ani pro jejich nové sousedy. V psychologické rovině je komplikovaný spíš pro člověka. "Městský člověk chová k živým zvířatům sentimentální, ba přímo dětskou lásku," napsal již zkraje čtyřicátých let pražský profesor zoologie Julius Komárek ve své knize Zvířata ve velkoměstě, první a zatím poslední rozsáhlejší studii věnované zvířeně v hlavním městě, která u nás vyšla. Je přece roztomilé žít v zoo. Jenže vřelé city, které dokážou městští lidé chovat k přírodě, jíž se vzdálili, se většinou omezují na tvory půvabně vyhlížející, ne moc rozměrné a vůbec neškodné. Třeba veverky. Takového netopýra chce nakrmit nebo chytit do ruky málokdo. Zčásti je to pověrčivostí, lidé mají také strach ze vztekliny, kterou může přenášet.

U některých zvířat je vztah ambivalentní: divoká prasata jsou roztomilá, když jsou malá a proužkovaná, dospělé štětinaté bestie rozrývající pole už raději ženeme svinským krokem. Podobně tak srnky: dokud neskáčou pod jedoucí auto nebo neokusují stromky, nemůžeme se jejich divokého půvabu nabažit.

Aby se pokaždé, když se příroda přiblíží víc, než člověk dokáže snést, nemusel stavět pořádný plot, objevují se nová, většinou chemická řešení. Třeba divoká prasata se dají odkázat do patřičných mezí pachovým odpuzovačem. Tím myslivci pravidelně značkují stromy v teritoriu, jemuž se mají kanci vyhnout. Metodu s úspěchem používají třeba v Lovosicích, nedávno po ní sáhli i v Ústí nad Labem.

U některých druhů to vypadalo, že pomůžou i odpuzovače na principu ultrazvuku. "Třeba na kuny to ze začátku zabíralo. Ale ony si zvyknou prakticky na všechno, takže ultrazvuk jim časem přestal vadit," říká Ivana Hancvenclová. Jediné, čím se dají kuní rejdy zarazit, jsou stále ještě rysí bobky. Stačí je přinést ze zoologické, rozhodit na půdě a kuna se odstěhuje, jakmile je objeví. Ze starých instinktů tedy přece jen něco zůstává. A to i u kun, které žijí ve městě již několikátou generaci a rysu neviděly ani na obrázku.

Skok výlohou

Lidé musí řešit nejen, jak před zvířaty ochránit sebe; zároveň se musí postarat i o druhou stránku věci: aby byla v městském prostoru jakž takž v bezpečí zvířata. "Velký problém jsou rozsáhlejší skleněné plochy, zvířata je prostě nevidí. Můžou to být zábrany u dálnic, ale klidně i výkladní skříně, namalovat na ně obrysy dravců nestačí," vysvětluje Zuzana Pokorná ze zvířecí záchranky. Ptáci bývají po střetu se sklem většinou omráčeni, větší zvířata i pořezaná, třeba jako srnka, která před časem proskočila výkladem libereckého Tesca.

Problematické jsou pro zvířata taky dráty a vlastně cokoliv, co vyroste na místě jejich původních migračních tras. Právě přehrazení míst, kudy byla zvyklá chodit, může způsobit, že se v centru města objeví divoké prase nebo jinak plachý jezevec: jednoduše zabloudili.

Trasy, kudy zvěř migruje, stačí většinou opatřit příslušnou cedulí nebo značkou, která na jejich občasný výskyt upozorňuje. Složitější je, když se zvíře, zejména je-li chráněné, rozhodne někde zabydlet nastálo. Bobr, který si zvolil za domov ostrůvek v rybníce v centru středomoravské Litovle, před dvěma lety zlikvidoval vzácnou olši a škodu za něj muselo uhradit ministerstvo životního prostředí.

V nedaleké Olomouci se město s faunou dokáže srovnat snáz. Při kácení starých stromů ve zdejších parcích radnice vynechala exempláře, v nichž žije vzácný tesařík hrbolatý. Z obdobných důvodů se podařilo uchránit starý sad v okrajové olomoucké části Slavonín. "Žijí tam křečci obecní, kteří patří mezi silně ohrožené druhy. Majitel chtěl na místě udělat skládku hlíny, ale nakonec jsme společně vymysleli jiné řešení a křečci mají klid," popisuje Miroslav Kutal z Hnutí Duha.

V Praze se podobně vlídně snaží stavaři chovat k netopýrům a ptákům, kteří hnízdí za izolací. Místo úplného utěsňování v ní stále častěji nechávají speciální průduchy, jimiž se létavci protáhnou.

Skoro to vypadá, že romantická vize, kterou vtělil do svého sedmdesát let starého spisu o zvěři ve městě profesor Julius Komárek, se pozvolna stává realitou: "Město, bezcitné k člověku, jest vyhledáváno zvířaty jako bezpečný útulek. Dosud divoce žijící zvířata se vlivem pocitu bezpečnosti mění v pravé obyvatele moderních velkoměst a v intimní společníky lidských mravenišť."

Veverky Washingtonské

Ze všech živočichů, kteří se cpou na předměstí Washingtonu lidem do soukromí, mám nejraději veverky. Mývalové taky nejsou špatní, ale zpravidla vylézají na noc, dělají nepořádek okolo popelnic a mlaskají. Se srnkami, které se jako kozy potloukají mezi rodinnými domky, jsem skoncoval, když mě jedna z nich na cyklistické stezce přiměla k pádu do keře Poison Ivy, po kterém na těle vyskáčou puchýře jak po iperitu. Ale veverky, těm se prostě ve Washingtonu nevyhnete, jsou a vlezou všude. Třeba na půdy rodinných domů, kde koušou kabely, pro čež je někteří lidé nemají rádi a na internetu zakládají kluby jejich nepřátel včetně receptů, jak a co dobrého z veverek uvařit. Já však vzal veverky na milost. Že jsou americké šedé veverky úplně jiná stvoření než ty evropské, jsem pochopil, když jsem viděl, jak dvě zahnaly na útěk kočku. Před mnoha lety jsem usnul na pažitu uprostřed kampusu Marylandské univerzity a po probuzení byl chudší o plastovou misku s večeří, což mě jako chudého stud enta naštvalo. Pak jsem si ale mohl dovolit kupovat nesolené buráky a veverky naopak lákat. Přicházely celkem tři, a ta nejodvážnějí, které jedna česká návštěva dala podle bílé náprsenky jméno Bělina, se naučila chodit až do předsíně a brát si z ruky. Pravidelně panáčkovala za vstupními dveřmi, a když měla ale opravdu hlad, šplhala po dveřní síti. Zvával jsem známé na návštěvu a říkal: Nemáme psa, ale veverku.

Jednou mě řezáky štrejchla až do krve, ale to už jsem věděl, že v Americe si člověk nemá z varování nic moc dělat. Vzteklinu Bělina neměla, ale narozdíl ode mě nakonec dopadla špatně. Přejelo ji auto, jak mi po návratu z dovolené oznámil soused. Doteď mi vrtá hlavou, jak Bělina, tak povedený exemplář vyvinutého živočišného druhu (veverka šedá na dálku až desetkrát přeskočí svoji velikost, má vynikající periferní vidění a kaskáderské polohy zaujímá na stromě i díky tomu, že kloubky na jejích tlapkách mají pohyblivost 180 stupňů), mohla skončit pod koly auta. Steskem po mně?

Jistými místy pro navázání známosti s veverkou jsou v New Yorku Central Park a ve Washingtonu Laffayette Square naproti Bílému domu. Stačí hrst oříšků a trocha trpělivosti a uvidíte, přijdou.

Daniel Anýž, autor byl v letech 2006-2009 americkým zpravodajem HN

Zvíře v černé kronice

Litovel červenec 2007
Vzácnou olši pokácel v parku v centru Litovle mladý bobr. Zvíře se zabydlelo na ostrůvku v olomouckém rybníce jen několik ulic od náměstí. Škodu, kterou bobr způsobil, uhradilo Litovli ministerstvo životního prostředí.

Hradec Králové červen 2007
Zbloudilé divoké prase zaútočilo nedaleko městského zimního stadionu na kolemjdoucí ženu a začalo ji honit. Než stihli zasáhnout městští strážníci, divočák skočil do řeky Orlice a odplaval.

Vsetín červen 2009
Přes metr dlouhá vydra vběhla do stříbrnictví na Tyršově ulici v centru Vsetína a vystrašila prodavačku i zákazníky. Přivolaní strážníci se ji snažili zpacifikovat odchytovou tyčí. Do ní se zakousla, uspěli až se sítí.

Praha leden 2010
Ve vnitrobloku činžovního domu v Řehořově ulici na pražském Žižkově zachraňovali strážníci zatoulanou lišku, která se na dvůr zřítila z šestimetrové zdi. Zvíře pád zvládlo bez zranění a skončilo v útulku.

Liberec květen 2010
Osamělá srna se v centru Liberce nejprve brouzdala tokem řeky Nisa, pak se vydala z vody směrem k finančnímu úřadu. Nakonec zaběhla do podzemních garáží Tesca, kde ji odchytila policejní hlídka.

Břeclav říjen 2009
Hráze, které mají bránit Břeclav před velkou vodou, prokousali bobři tak, že další povodeň nemusí vydržet. Pod městským nábřežím bylo objeveno několik desítek bobřích nor. Hráze bude proto třeba před nenechavými hlodáky chránit kamením.

Havířov srpen 2007
Hejno čítající asi pět desítek netopýrů se přes noc ubytovalo ve třetím patře činžovního domu v Havířově. Hasiči netopýry vyháněli přes půl hodiny, zvířata se skryla za nábytkem i pod kobercem. "Paní musela vysypat pět netopýrů i z porcelánové vázičky," řekl velitel zásahu.

AUTOR: Petra Pospěchová
AUTOR: Leoš Kyša