Ridley:Plyn z břidlic má velký potenciál, v Evropě čelí překážkám

Plyn z břidlic bude díky své všudypřítomnosti, nízkým nákladům produkce, blízkosti nalezišť k hlavním trhům a relativní čistotě dramatickým přínosem pro světovou energetiku a ovlivní i mezinárodní politiku, politiku vůči klimatu i zemědělství. Bude se však muset stále více střetávat se silnými protivníky v zavedených odvětvích a zejména ve vlivném zeleném hnutí, kvůli němuž bude mít jeho rozvoj problémy zejména v Evropě. Napsal to ve své obsáhlé analýze známý britský vědecký publicista Matt Ridley.

Břidlicový plyn, jehož prudký rozvoj už ze Spojených států udělal největšího producenta plynu na světě, se podle zprávy mimo Evropu určitě prosadí jako nejlevnější a nejefektivnější způsob snižování podílu uhlíkových emisí na ekonomice, takzvané dekarbonizace. Bude moci totiž ve výrobě elektřiny postupně nahrazovat uhlí a v dopravě a některých sektorech průmyslu ropu. Bude ale také silně konkurovat jádru a obnovitelným zdrojům, což budou vedle zeleného hnutí jeho hlavní protivníci, uvedl Ridley.

"Díky plynu z břidlic se vzduch v Pekingu vyčistí stejně jako se před 60 lety vyčistilo ovzduší v Londýně," uvedl v předmluvě k Ridleyho zprávě jeden z největších současných teoretických fyziků Freeman Dyson. "Díky plynu z břidlic bude bohatství a zdraví po povrchu naší planety rozprostřeno rovnoměrněji," dodal.

Klíčovou výhodou plynu z břidlic je podle Ridleyho to, že na rozdíl od ropy a běžného plynu z propustných pískovců se nově dostupný zdroj nalézá prakticky všude po světě. To znamená, že těžba může být decentralizovaná a blízko odbytišť a nebude muset narušovat například panenské oblasti Arktidy. V Evropě mají bohatá naleziště hlavně Polsko, Francie a Ukrajina, ukazují údaje z dubnové zprávy amerického Úřadu pro energetické informace. Polsku by podle nich například jeho těžitelné rezervy stačily při dnešní spotřebě na zhruba 400 let.

Vedle dostupnosti je klíčovou otázka ceny, kde má plyn z břidlic výhodu nízkých nákladů, a ta se může podle Ridleyho zprávy postupně zvyšovat. Podle vládních studií budou plánované elektrárny na plyn v USA vyrábět zdaleka nejlevněji ze všech zdrojů.

Ridley dochází k závěru, že produkce elektřiny z břidlicového plynu bude levnější, čistší, a k lidem i přírodě šetrnější než výroba energie z uhlí, ropy, jádra, větru, slunce a biomasy. Plyn je navíc hlavní surovinou pro výrobu umělých hnojiv, což znamená, že nehrozí naplnění pochmurné vize, podle níž vyčerpání plynu bude znamenat konec produkce hnojiv a ve světě zavládne hladomor.

Plyn z břidlic slibuje také výraznou dekarbonizaci v situaci, kdy alternativa rychlého odstraňování uhlíkových emisí pomocí obnovitelných zdrojů je drahá, ekonomicky i ekologicky škodlivá a prakticky nerealizovatelná. Plyn k výrobě elektřiny prosazovali ještě nedávno zeleně orientovaní politici proto, že emise skleníkových plynů jsou u něj na jednotku energetické produkce méně než poloviční proti uhlí.

Právě zelení politikové a ekologická hnutí však budou nyní největší překážkou nového zdroje. Svůj původně pozitivní přístup k plynu totiž změnili, když se ukázalo, že zásob plynu z břidlic je tolik, že se může stát konkurencí obnovitelným zdrojům, uvádí Ridley. Jiní britští publicisté jako Rob Lyons z časopisu Spiked nebo James Delingpole z listu The Telegraph náhlý odpor zelených hnutí k plynu vysvětlují jejich politikou prosazování úspor, za níž je ideologie návratu k nízkoenergetické společnosti podložená teorií nevyhnutelného vyčerpání zdrojů. Objevem hojného a relativně čistého zdroje je tato politika silně zpochybněna.

Ridley rozebírá všechny argumenty, které zelené hnutí proti těžbě plynu z břidlic předkládá, a ukazuje je jako buď mylné nebo přehnané. Nejčastější kritikou je, že se při dobývání používají "nebezpečné" chemikálie, které mohou kontaminovat podzemní vodu - některé zprávy v médiích dokonce tvrdí, že do vrtů se vstřikují "chemikálie a další komponenty jako písek", i když hlavní složkou je voda, která tvoří téměř 95 procent vstřikovací směsi. Dalších pět procent tvoří písek a zbylá necelá dvě promile jsou látky běžně používané v řadě průmyslových i domácích použití jako polyakrylamid, metanol, butanol nebo brom.

V tak vysokém zředění by neměla být tato směs rizikem po lidské zdraví, ani kdyby se dostala do podzemní vody. To je podle Ridleyho samozřejmě teoreticky možné, ale velmi nepravděpodobné, a v USA, kde je už asi 40.000 vrtů, inspekce nic takového nezjistily. Provozovatelé vrtů nemají žádný zájem odbývat zabezpečení vrtu, protože by hrozilo unikání plynu, což by těžce poškodilo efektivnost vrtu.

Totéž platí o údajném unikání plynu z vrtů do vodních zdrojů. Aktivistický dokumentární film Gasland ukázal, jak z vodovodu v domě blízko vrtu vycházejí plameny, vládní komise však zjistila, že tamní vodní zdroj prochází několika uhelnými slojemi a plyn se do vody dostává z nich. Ridley poznamenává, že hořící voda je přirozený úkaz dávno známý třeba obyvatelům uhelných oblastí.

Poukazuje se také na narušení krajiny a přírody. To může platit pro několikatýdenní vrtání, po něm však zbude jen palouk s běžným vrtem a několika zařízeními a nádržemi velikostí zahradního domku, popisuje Ridley zkušenost z cesty po vrtech v pensylvánských lesích. Ridley srovnává dopady na plochu lesa, pokrytí půdy betonem a vliv na podobu krajiny jednoho vcelku nenápadného vrtu na břidlicový plyn s lesem zhruba 50 větrných turbin, které dávají srovnatelnou produkci energie.

Ridley se obává, že Evropa se pod tlakem začínající kampaně zelených postaví k plynu z břidlic zády, stejně jako zavrhla geneticky modifikované plodiny a po zemědělství si zvolí cestu ztráty konkurenceschopnosti i v energetice, dopravě, chemickém průmyslu a koneckonců i v dekarbonizaci. "Pokud to Evropa myslí se snižováním emisí vážně, byla by hloupá, kdyby břidlicový plyn ignorovala, alespoň do doby, než budou během tohoto století vyvinuty mnohem lepší verze jaderné nebo solární produkce elektřiny," píše Ridley.

Nedávná zpráva výzkumné firmy Bernstein Research podle agentury Reuters v tomto desetiletí žádný velký průlom v těžbě břidlicového plynu v Evropě nečeká, zejména kvůli obavám o životní prostředí. V Evropě je zatím jen 16 vrtů a z toho pouze čtvrtina z nich narazila na plyn.

Nechuť západní Evropy k novému zdroji dokládá francouzské směřování k zákazu vrtů zahrnujících hydraulické štěpení hornin, jímž se plyn z břidlic dobývá. V minulých dnech tento návrh schválila dolní komora francouzského parlamentu a příští měsíc bude o zákonu jednat senát.

Průzkum ložisek břidlicového plynu omezila i německá spolková země Severní Porýní-Vestfálsko. Naproti tomu Polsko, které se chce co nejvíce zbavit závislosti na ruském plynu, na žádné zákazy nepomýšlí, obává se však tlaku Evropské unie.

Petr Holčák