Další miliarda, ze které mnohé mrazí

"Je to milník, který představuje úspěch i výzvu," tvrdí materiály OSN o dovršení sedmé miliardy duší ve skóre populační exploze. Nepochybně zjištění o to radostnější, že podle prognóz z pera expertů téže OSN sepsaných roku 2004 nás mělo být sedm miliard až za dva roky. Světová organizace se k úspěchu staví čelem: podpoří koncerty, literární soutěže a studie na toto radostné téma. Jenže jiné z toho spíš mrazí a nejen proto, že čísla bylo dosaženo v období Halloweenu.

Výčet existenčních problémů lidstva sice je zdánlivě dlouhý, ve skutečnosti ale má jen jedinou položku - a tou je právě populační exploze. Zatímco lidstvo čítající 500 milionů jedinců (odhad stavu okolo roku 1650) by si mohlo konzumovat a znečišťovat co hrdlo ráčí, aniž by to planeta pocítila, o sedmi miliardách už to neplatí. Při dvacetimiliardové populaci možná bude ekologické problémy způsobovat i dýchání. A k tomu může dojít co nevidět, protože šest miliard lidí žilo na světě roku 1999 a pouhá miliarda ještě někdy počátkem 19. století.

Množit se, nebo konzumovat

Už tehdy si ale britský ekonom Thomas Malthus všiml, že zatímco populace roste exponenciálně, výroba potravin sotva lineárně, přičemž zdroje (například zemědělská půda) jsou dané. Vyvozoval z toho, že pokud se nebude cíleně omezovat populace, dojde na přirozené regulační mechanismy, jako jsou hladomory a války. Jenže pak přišla průmyslová revoluce - a zdálo se, že malthusiánství je na hlavu poražené. Tím spíš, že obyvatelstvo zemí, které za pomoci vědy dosáhly vysoké životní úrovně, dalo před rozmnožováním přednost jiným radovánkám.

Stačí tedy blahobyt zajistit všem a bylo by po problému? Ve skutečnosti je tahle úvaha chybná. Pětina nejbohatších obyvatel planety spotřebovává přibližně dvacetkrát víc energie než pětina těch nejchudších. U potravin je poměr podobný, u surovin a průmyslových výrobků ještě mnohonásobně větší.

Studie z Oregon State University tvrdí, že občan Bangladéše žije 160krát ekologičtěji než Američan. Kdybychom tedy všem obyvatelům planety zajistili naši životní úroveň, nevyčerpají se zdroje za desítky nebo stovky let, ale možná už napřesrok. Volba "množit se, nebo konzumovat" tak zřejmě nikam nevede.

Kritická hranice

S největší pravděpodobností by ostatně náš model společnosti v rozvojovém světě stejně nefungoval, protože porodnost zjevně není jen otázkou přísunu hmotných statků. Při plození dětí se uplatňují další faktory (náboženské, kulturní, genetické), které mají velkou setrvačnost a některé možná nejde změnit vůbec.

Ve hře je ale ještě jeden jev, který po dosažení určité populační hranice vstupuje na scénu. Pokusy na laboratorních savcích prokázaly, že když stoupne koncentrace jedinců v omezeném prostoru, dramaticky roste vnitrodruhová agresivita i sklony k sebedestruktivnímu chování. To ostatně někdy sledujeme i u lidí.

Snaha zaplašit přízrak Thomase Malthuse ale přesto nechybí: optimisté operují s příznivější variantou odhadů, podle níž se populační růst už brzy zpomalí a pak zastaví. Například někteří experti placení OSN roku 2004 tvrdili, že devět miliard bude dosaženo až roku 2300 a dál už bude lidí pořád stejně - především díky lepší zdravotní péči a dostupností antikoncepce. I OSN už ale posunula devítimiliardovou metu "raději" k roku 2043.

Bez povinného optimismu to ale vypadá ještě mnohem hůř. Kdyby současný trend pokračoval, bude v onom roce 2300 na naší planetě žít 143 miliard lidí. Ve skutečnosti ovšem malthusiánská past může sklapnout mnohem dřív: původně tajná studie Pentagonu předpokládá vypuknutí válek o energii a vodu už okolo roku 2020.

Kolik lidí v té době bude obývat planetu? Podle projekcí OSN něco přes 7,5 miliardy. Hranicí, za kterou už hrozí globální katastrofa, je podle expertů deset miliard lidí.

Jan A. Novák
od našeho spolupracovníka