Historie řeky Ohře

Česká část povodí o rozloze 5 614 km² patřila vždy k nejhustěji obydleným územím našeho státu. Podle kronikáře Kosmy byl zdejší kraj nazýván Lucko a i v jeho dalším členění hrála důležitou úlohu voda, neboť byl dělen na župy podle názvu toků.

Ohře v historii

Jako ke každé řece u nás, také k Ohři se vztahuje množství historických a přírodopisných spisů. Z hlediska vodního hospodářství je však nejvýznamnější historie rybářství. Ohře dala svým pověstným bohatstvím na ryby podnět již středověkým historikům, aby na tuto skutečnost upozornili.Příkladem je známé dílo Balbína Miscellanea historica regni Bohemiae z roku 1679, kde je uchována následující zpráva: . . " v Labi provozuje se lov lososů zvláště v prvních měsících, kdy losos vystupuje z moře a přichází do řek a táhne se až do přítoků Labských, tak do Ohře až k Doksanům".Z pozdější doby jsou známá také díla profesora Gymnázia v Kadani W.F. Howorky (1851-1913), který vyučoval i rybářství na Zemědělské škole v Kadani. Tato praxe mu umožnila plně se věnovat své profesi přírodovědce a v roce 1888 v ročence Programm des Communal - Obergymnasiums in Kaaden v podstatě vydal učebnici rybářství, včetně klíče k určování ryb. Určil tenkrát v Ohři celkem 32 druhů a varoval zde před rostoucím znečištěním a pytláctvím. I pro dnešní dobu jsou poučné Howorkovy Úvahy o zvelebení rybářství na Ohři. Navrhuje opatření, která vycházejí z důkladné znalosti řeky a přítoků a jsou platná dodnes. Neúnavně se zasazoval o zachování lososů v Ohři, o které tvrdil, že je pravou lososí řekou: " . . . kterou si bez třoucího lososa neumíme vůbec představit".

Rybám a rybářství na Ohři se věnoval ve svém díle také významný český přírodovědec prof. dr. A. Frič (1832-1913). Jako kustod zoologických a paleontologických sbírek Zemského muzea v Praze se stal zakladatelem systematického biologického výzkumu a novodobého rybářství v Čechách. Z jeho iniciativy byly vybudovány první stanice pro umělý chov ryb v Kadani, Lounech, Žatci, Karlových Varech a Kraslicích. Usiloval také o záchranu lososa a doslova napsal: "Ohárka trpěla hlavně vystavením pevnosti Terezína, která děsí ryby, které by chtěly do ní vystupovati . . ". . I když je doloženo, že jenom v devadesátých letech minulého století rybářské spolky Kadaň a Louny vysadily do přítoků Ohře 98 tisíc kusů lososího plůdku, jejich snaha byla marná. Poslední záznam o úlovku tří lososů v Bohušovicích nad Ohří je z roku 1906.

Chceme-li pochopit snahu nejen členů rybářských spolků, ale i rybářských expertů z přelomu 19. a 20. století, musíme se seznámit s historií vzniku samotného jména této řeky. Řada autorů potvrzuje, že název pochází z jejího keltského pojmenování Agara, což značí lososí řeka. Jméno je složeno ze dvou slov ag, eg-losos a are, ara - tekoucí voda. Původní název se téměř dochoval na německém území, kde je Ohře nazývána Eger a přes naše hranice byl tento název přenesen i pro německé pojmenování města Cheb. U nás keltskou minulost silně připomíná místní název z Lounska a Litoměřicka Ohara, či Ohárka. Pravdou však je, že málokdo si dnes uvědomuje původ jména řeky i prohraný boj o zachování života jejího původce.

Řeka a lidé kolem ní

Kromě rybářství byla však Ohře pro obyvatelstvo významná i dalšími užitky. Bylo to především zavlažování zemědělských pozemků, využití vodní energie a plavba dřeva. Po celé délce toku byly stavěny četné pily, mlýny, hamry a související vodohospodářské objekty. Nejvýznamnější však pro rozvoj hospodářské činnosti Poohří byla voroplavba. První písemné zmínky o plavení dřeva na této řece jsou již ze 13. století. Z poloviny 19. století jsou dochovány doklady o plavení třistaletých jedlí na stožáry pro hamburské loděnice. Plavení silného dřeva je doloženo při příznivých vodních stavech ze Stráže nad Ohří. Poslední vory se plavily v roce 1906. Tím pozbyla Ohře významu důležité vodní cesty. Řeka ovšem nebyla jen pomocnicí. Právě na Ohři docházelo často i několikrát v roce k povodním; voda zaplavila rozsáhlá území a způsobila velké škody na stavbách i úrodě. Povodně přicházely jak v jarním období, tak v létě při přívalových deštích, kdy zvláště nebezpečný byl jejich nečekaný a rychlý průběh, daný charakterem toku. Zajímavé je, že většina zaznamenaných velkých povodní vyvrcholila na den sv. Markéty, to je 13. července. Největší obavy měli obyvatelé na středním a na dolním toku z ledochodu, tzv. zelených nebo kadaňských ledů, ničících obydlí a stavby. Kroniky obsahují množství záznamů o povodních a vzniklých škodách a svědčí o určujícím vlivu řeky na život lidí v dřívějších dobách.Rozvoj Poohří na konci 19. a počátkem 20. století s sebou přinesl řadu významných staveb, které sloužily průmyslu, zemědělství, dopravě i ochraně území před povodněmi. Historicky nejvýznamnější stavbou je však pevnost Terezín, postavená v letech 1780-1790. Rozhodnutí císaře Josefa II. o vybudování pevnosti Terezín, která měla střežit cestu z Drážďan do Prahy a měla zásobami zajistit v případě válečných událostí nejen vlastní posádku, ale i ostatní armádní síly, bylo učiněno v roce 1780. Autorem projektu pevnostního systému byl hrabě generál Pellegrini, stavbu vedl inženýr Steinmetz, pozdější velitel pevnosti. Jako rovinná pevnost měla k obraně využívat vodu. Základními částmi pevnosti bylo pevnostní město s východní předsunutou tvrzí (Malá pevnost), osou tohoto systému je řeka Ohře. Pevnosti jsou založeny těsně nad hladinou podzemní vody, aby nebylo možné provádět podkopy. Litoměřickou a Bohušovickou kotlinu a pevnostní příkopy bylo možno zatopit důmyslným systémem vzdouvacích objektů, kanálů a vpustí. Kopistská kotlina byla zaplavována samostatným náhonovým systémem. Celá vodní obranná soustava umožňovala provádět manévry podle potřeb. V případě nebezpečí ze severu se zaplavila Kopistská a Litoměřická kotlina, při hrozbě útoku z jihu pak Bohušovická kotlina, Trávčická kotlina a propojovací článek mezi Velkou a Malou pevností a dále jednotlivé pevnostní příkopy. Tyto operace bylo možno provádět nezávisle na sobě, navíc stavidla umožňovala při nebezpečí podkopů zvýšit hladinu vody v půdním profilu. Ke zničení tohoto vodního obranného systému by bylo třeba demolovat mosty a jezové konstrukce, které však byly chráněny vlastním opevněním, takže k nim nebyl přístup a nebyly též v dostřelu z předpolí pevnosti. Pro odvedení vody Ohře mimo pevnostní systém by bylo třeba v tehdejší době 11 000 mužů a doby 108 dní. Celý vodní systém se využíval také pro pohon mlýnů v pevnosti a zahrnoval i kanalizační systém pevnostního města. Byl budován po dobu deseti let, což je jistě úctyhodný výkon. V roce 1882 byla pevnost zrušena.

Obecná charakteristika a specifické podmínky spravovaného území

Území, které spravuje Povodí Ohře Chomutov, přesahuje 10tis. km². Podélný tvar severozápadních Čech je rozdělen Labem na západní a východní část. Přirozenou osou západní části je Ohře, obdobnou osou východní části území je řeka Ploučnice. Ohře pramení v Bavorsku pod horou Schneeberg a vlévá se do Labe v Litoměřicích. Celková délka na našem území je 256 km při ploše povodí 5 614 km². Při své cestě naším územím je řeka Ohře v horní a střední části toku sevřena Krušnými horami z levé strany, Slavkovským lesem a Doupovskými vrchy ze strany pravé. Vyznačuje se velkou rozkolísaností průtoků, jejich rychlými změnami a velkým transportem splavenin a plavenin. Dolní tok svými 100 km míjí po levé straně vzdálené České středohoří a protéká otevřenou krajinou, jedním z nejúrodnějších území Čech - od Žatce přes Louny až do Litoměřic. Toto území bylo od nepaměti sužováno povodněmi a i v současné době jsou zde úseky toku, jejichž kapacita nestačí ani na jednoletou povodeň. Jedná se však o původní zachovalé a ekologicky vysoce hodnotné lužní lesy a břehové porosty.

Ačkoliv Labe patří jako vodní cesta do správy Povodí Labe, přijímá námi spravované přítoky z obou stran od Mělníka až po hranici s Německem ve Hřensku. Pokračujeme-li po proudu Labe od zaústění Ohře, dostaneme se do jedné z nejkrásnějších a krajinářsky nejhodnotnějších částí naší republiky, zvané Porta Bohemica. Je vytvářena po obou stranách příkrými svahy Českého středohoří a ukončena v Ústí nad Labem hradem Střekov. Tady se také z levé strany do Labe vlévá další význačný tok severních Čech - řeka Bílina. Svojí délkou 83,6 km a plochou povodí 1 072 km² je třetí nejdelší řekou v naší správě. Protéká nejprůmyslovější oblastí našeho státu, proto se není co divit jejímu nepříjemnému prvenství - je nejznečištěnějším tokem české republiky.

Dalším význačným bodem v říční síti je Děčín. Na jeho území se do Labe vlévá z levé strany Jílovský potok a z pravé strany Ploučnice. Jílovský potok se zapsal do historie již od středověku častým výskytem katastrofálních povodní. Podle poslední hypotézy je důvodem této výjimečnosti převažující severozápadní proudění, koncentrované koridorem Krušných hor a Českého středohoří do prostoru Děčínských stěn. Tuto teorii podporuje i výskyt většiny povodní v období tvorby bouřkových mraků (červenec - srpen). Druhým největším tokem v naší správě je Ploučnice, která svojí délkou 102 km a plochou povodí 1 193 km² odvodňuje převážnou část našeho východního území s přirozeným centrem v České Lípě. Celá oblast Děčínska a Českolipska je bohatá na přírodní zajímavosti a je velmi hodnotná pro svoji dochovanou původní architekturu a krajinářský ráz, a to především v oblasti Lužických hor a Šluknovského výběžku.

"Vlastních jezer a jezerních tůní mají Čechy poskrovnu. Jezera si pro svůj malý počet a bezvýznamnost ani nezasluhují zvláštní výčet. V Litoměřickém kraji za Duchcovem lze spatřit podivuhodně velké jezero, z něhož vytéká řeka Bělá. O tomto jezeru plném zvláštních ryb vypravují obyvatelé, kterým bylo odedávna povoleno chytat ryby na rozdíl od těch, jimž takové staré právo předkové nepropůjčili, i když ti lidé bydlí na břehu. Nedávno jsem se dostal do místa, kde mi obyvatelé ukázali vodní plochy daleko od jezera, jejichž vodu nelze nikdy odčerpat. Kdykoli se totiž vody těchto rybníků setkají s vodami jezerní tůně, spojí se podzemní cestou, takže jezero může oněm rybníkům ustavičně doplňovat zásobu. Více jsem o tom neslyšel".

Bohuslav Balbín

"Miscellanea historica regni Bohemiae"

z roku 1679.

ZDROJ: Povodí Ohře, a.s.