Sbírání víček je jen marketing řízený emocemi

Tisíce jednotlivců i celé školní kolektivy se věnují sbírání plastových uzávěrů lahví. Výtěžek ze zpracování víček PET lahví má pomáhat nemocným dětem a seniorům. Víčka dokonce slouží ve vyhrocené veřejné diskusi i jako argument proti uprchlíkům: na děti se prý musí sbírat víčka, zatímco na běžence se vyčleňují miliony. Celý systém funguje už řadu let, a navíc přibývá sběren, které shromažďování víček podporují. Ekonomicky, ekologicky ani charitativně ale celá aktivita prakticky nemá moc smysl.

Snowboardy za víčka Původně nemělo sbírání víček vůbec nic společného s charitou. Začalo jako vcelku typická marketingová akce nápojových firem, které nasbíraná víčka měnily za peníze nebo hodnotné ceny. Cílem bylo pochopitelně podpořit odbyt nápojů. Protože vyhrávaly jen některé uzávěry se soutěžní grafikou, museli zákazníci nakoupit spoustu lahví a zkoušet své štěstí.

V roce 1998 například pivovar Braník podporoval prodej kampaní ,,Peníze za každou zátku". Republikou jezdil tým promotérů Branická patrola a za každý uzávěr se soutěžním motivem vyplácel pětikorunu. O rok později rozdávala Coca-Cola snowboardy školním třídám, které nasbíraly nejvíc víček od limonády. Gambrinus víčka měnil za zájezdy na fotbalové Euro nebo za osobní auto.

Možná právě tyto soutěže pak na přelomu tisíciletí vedly k rozšíření fámy, že za milion vybraných víček dostanou děti v sociálních ústavech elektrické invalidní vozíky. ,,Obvolal jsem moře nadací a úřadů. Všichni věděli, že taková akce probíhá, ale nikdo nevěděl, kdo ji řídí," citovaly Zemské noviny ředitele chomutovského ústavu. Až úředníci ministerstva sociálních věcí mu potvrdili, že je to něčí výmysl. A právě chomutovský případ možná posloužil jako záminka pro budoucí marketing recyklačních firem. Medializace zprvu marné snahy pomohla k tomu, že jedna z výkupen plastů skutečně vyměnila čtvrt milionu vybraných víček za vozíky. Zástupci společnosti ale zároveň uvedli, že výnos z recyklovaných víček rozhodně nepokryje cenu vozíků. Všude v médiích se však v pozitivních souvislostech objevil název firmy.

Kubíček, Zuzanka, Lukášek... Od přelomu tisíciletí se ve sbírání víček soutěžilo pod záminkou ekologického chování. Ochránci přírody pro podobné snahy moc pochopení nenašli: ,,Největší sběratelé bohužel ekologové nejsou. Soutěže nepřímo podporují nákup a spotřebu nápojů v PET lahvích a zároveň vytváří zdání, že je to normální a správné," varoval už před sedmi lety Petr Ledvina z ekologické poradny Veronica.

Charitativní sbírání víček pak znovu oživily sociální sítě. Facebook je plný skupin, které sbírají víčka pro děti s různými typy postižení. Jejich příběhy navíc pomáhají šířit média.

Finanční podpora by měla ulehčit rodinám při nákupu speciálních pomůcek, ale široká veřejnost si často mylně myslí, že víčka pomáhají hradit léčbu jako takovou. Z toho pak vznikají emotivní reakce typu ,,... a na naše děti musíme sbírat víčka!", jako by se stát nebo zdravotní pojišťovny vůbec o vážně nemocné nestaraly. Největší ,,víčkařské komunity" mají na Facebooku i tisíce členů.

Ekologickou zátěží k charitě Sběrači víček by přitom udělali lépe, kdyby peníze investované do nákupu lahví věnovali rodinám přímo. Jedno víčko váží přibližně gram, na kilogram je jich tedy potřeba tisíc. To znamená, že kvůli výkupu víček sběrači nejdřív musí nakoupit nejméně tisíc lahví balených nápojů (a tyto obaly se pak také musí zlikvidovat). V některých výkupnách je dokonce minimální objem výkupu víček stanoven na 40 kilogramů a ještě s povinným tříděním podle barev, což znamená nakoupit nápoje nejméně za 320 tisíc korun. Recyklační firma pak za čtyřicet kilo víček vyplatí jen 240 korun. Přímý finanční dar tedy dává mnohem větší smysl.