Jak se papriky a papričky rozrostly po celém světě

Papriky jsou světoběžníci. Je to zelenina, která se vyskytuje ve více variantách, než kolik je na světě národů. Jeden den si můžete na proužky nakrájet sladkou oranžovou papriku a nabírat s ní hummus. Jindy si můžete upéct červenou papriku a rozmixovat ji do omáčky typu balkánského ajvaru nebo španělského romeska. Papričky poblano mohou pokrmu dodat lehkou pálivost nebo jako v případě mexického jídla chile relleno být hlavní ingrediencí. Dávejte si však pozor na Carolina Reaper, nejpálivější papričku na světě, píše list The New York Times.

Všechny tyto pokrmy spojuje obyčejná rostlina papriky, odborně paprika setá. Rostlina původně ze Střední a Jižní Ameriky na lodích obchodníků překonala oceány, uvádí Pasquale Tripodi z italského Výzkumného střediska pro zeleninu a okrasné rostliny (CREA).

Tripodi společně se svými evropskými kolegy v odborném časopise The Proceedings of the National Academy of Sciences zveřejnil výsledky bádání, při kterém zkoumali genetiku více než 10.000 vzorků paprik z celého světa.

Jejich zjištění odhalují fascinující podrobnosti o tom, jak rostlina procestovala celou planetu. Vědci mimo jiné popisují, jak obchodní síť jedné koloniální mocnosti mohla pomoci papriky globálně rozšířit či jak se některé rostliny staly sladkými a křupavými a jiné získaly pikantní štiplavost.

Napříč planetou miliony semínek odpočívají v několika chladných a izolovaných místnostech, které jsou také známé jako genetické rostlinné banky. Tyto depozitáře schraňují semínka pro pěstitele i výzkumníky. Umožňují tak přístup k nejširší možné variaci vlastností. Divoký lilek, jehož kořeny odolají plísni, houževnaté rajče, které neuschne ani při největším vedru, pšenice, jejíž zrna se neoddělí od plev ani v nejprudším dešti - tyto rostliny se mohou křížit s chutnějšími variantami v naději, že se podaří vyprodukovat úrodu na horší časy.

Genové banky se o své zdomácnělé rostliny pečlivě starají. Semínka nechají pravidelně vyklíčit a sklízejí čerstvá, aby zaručily, že jejich sbírky zůstanou životaschopné. Ale malá část výzkumníků se na tuto záplavu genetických informací vyzbrojila nástroji genového sekvenování.

Protože genové banky uchovávají záznamy o tom, odkud různé vzorky pochází, vědci mohou zjistit, jaký mají rostliny včetně paprik původ. Následně lze i určit, zda jsou mezi jednotlivými oblastmi určitá genetická spojení a jakým způsobem si zeleninu podle svých chutí upravili novopečení nadšenci paprik.

Tripodi se se svými kolegy zaměřil na nejčastěji konzumovanou skupinu paprik, papriku setou. Z tohoto druhu pochází kapie všech barev i pálivé druhy jako jalapeňos či chilli papričky. Výzkumníci zjistili, že Evropa a Asie sdílí variace druhů, což naznačuje, že se papriky a papričky pohybovaly skrze obchodní cesty mezi Východem a Západem. Spojení existuje i mezi východoevropskými paprikami a těmi z Blízkého východu, což možná odráží obchodní stezky Osmanské říše.

Odborníci spekulují, že portugalští obchodníci, kteří se v 16. století pohybovali na trase mezi Jižní Amerikou, Evropou, Afrikou a Asií s sebou mohli vozit i papriky. To by vysvětlovalo podobnost mezi africkými variantami této plodiny a paprikami na opačné straně zeměkoule.

Jakmile si jednou papriky získaly oblibu na novém místě, jejich pěstitelé si následující pečlivou kultivací vytvořili vlastní chuťový výběr; zatímco papriky ve východní Evropě jsou sladší a méně ostré, východoasijské papričky jsou malé a pálivé. Výzkumníci odkryli geny spojené s těmito a dalšími vlastnostmi, které mohou do budoucna pomoci dalším pěstitelům.