Steve Fuller o možnostech, jak se bránit podvrhům ve vědě.
Hlavolam vědeckých podvodů
Věda ani chování vědců nebyly nikdy dokonalé. Vzpomeňme korejského vědce Hwanga Wu-suka, jehož tvrzení, že získal kmenové buňky z lidských embryí, jež klonoval, se ukázalo být založeno na smyšleném výzkumu. Hwang byl propuštěn ze Soulské národní univerzity a šest z jeho spolupracovníků bylo zbaveno funkcí nebo jim byl snížen plat.
Hwang a jeho kolegové jsou stěží osamoceni. V reakci na opětovný výskyt skandálů, jež měly v posledních letech značnou publicitu a velice negativní dopady, mnohé univerzity a některé celé národní agentury pro financování výzkumu ustavují "komise pro institucionální kontrolu", aby se vypořádaly s tím, co vešlo ve známost jako "vědecká etika".
Jsou však takové komise nezbytné? Pokud ano, v jakém duchu by měly konat svou práci?
Podvod někdy představuje plagiátorství: viník si přivlastňuje zásluhy za cizí práci. Avšak zejména ve vědeckých oborech s nejsilnějším konkurenčním tlakem na sebe podvod často bere podobu podvrhu: viník si údaje vymýšlí. Plagiátorství je hříchem poslucháren; podvrhy jsou hříchem laboratoří. Ani v jednom případě se však neobjevil standardní postup pro zajištění poctivosti výzkumu - či vědců, kteří jej provádějí.
Užitečným zjednodušením při úvaze o potenciální činnosti komisí pro etiku výzkumu je zvažovat dva modely kontroly: "vyšetřovací" a "obžalovací". Zatímco vyšetřovací model předpokládá, že podvody jsou na denním pořádku, ale často ujdou pozornosti, obžalovacímu modelu je vlastní méně paranoidní postoj, který předpokládá, že badatelé jsou nevinní, neprokáže-li se opak.
Přirozeným kontextem vyšetřovacího systému jsou obory, kde je vědecká poctivost neustále ohrožována, neboť výzkumníci jsou zapleteni s politickými či finančními zájmovými skupinami. Nejednou jsou tyto pletky nevyhnutelné, zejména v případě biomedicínského výzkumu. Tady jsou vyšetřovatelé zčásti provozní účetní, zčásti myšlenková policie. Provádějí namátkové kontroly, aby se ujistili, že rozmanitá klientela vědeckého výzkumu za své peníze dostává adekvátní protihodnotu.
Vyšetřovatelé musejí být vybaveni pravomocí odstřihnout provinilce od financí, ba možná jej i exkomunikovat tím, že vědci do budoucna zakážou praktickou či publikační činnost. Hwang například přišel o vědecké osvědčení a je mu na pět let zakázáno přijmout další veřejný post.
Věrohodnost takového systému však spoléhá na schopnost vyšetřovatelů prosazovat vědecké standardy, jež jsou naprosto nezávislé na zájmových skupinách, jak uvnitř vědecké obce, tak mimo ni. Připomeňme zlověstně nazvaný Výbor pro vědec- kou nepoctivost dánské Rady pro výzkum, který byl ustaven v roce 2002 v reakci na stížnosti vznesené proti politologu Bjo/rnu Lomborgovi, jehož kniha Skeptický ekolog chtěla doložit, že ekologové systematicky zkreslují výklady svých dat, aby tak podepřeli své politické cíle.
Výbor nejprve zjistil, že se Lomborg provinil v zásadě tímtéž omylem, který připisoval ekologům. Výbor ovšem odmítl komentovat, zda je jeho chování v daném oboru normální nebo deviantní. To Lomborgovi umožnilo proti verdiktu se úspěšně odvolat, s tvrzením, že jej výbor z politických důvodů diskriminoval, vzhledem k jeho nedávnému zvolení na místo ředitele národního institutu pro výzkum životního prostředí.
Nakonec prošel reorganizací sám Výbor pro vědeckou nepoctivost. Viděno zpětně, výbor měl zřejmě případ odmítnout, a to vzhledem k tomu, že Lomborgova kniha byla předmětem důkladného veřejného přezkumu, když o ní často psali experti v časopisech The Economist (příznivě) a v Scientific American (nepříznivě).
Lomborgův případ tedy podle všeho hovoří pro obžalovací model etického přezkumu, který předpokládá, že vědci sami adekvátně řídí své vlastní záležitosti prostřednictvím běžných postupů vzájemného hodnocení. Tady se vědecká poctivost nechápe jako povinnost vůči podílníkům - poskytovatelům dotací, firmám nebo, jako v Hwangově případě, politikům obávajícím se o národní prestiž -, nýbrž jako kolektivní zodpovědnost, která se projevuje odhalováním a korekcí chyb dřív, než způsobí podstatnější újmu.
Obžalovací systém je navržen s ohledem na relativně ojedinělé případy, kdy chyba proklouzne sítí posudků ze strany kolegů a vyústí v nějakou konkrétní škodu na zdraví či životním prostředí nebo zapříčiní narušení dalšího výzkumu, který vychází z platnosti podvodného díla. Ke vznesení obvinění musí žalobce prokázat, že vznikla určitá škoda, která se ukázala jako pochybení obviněného.
Protikladné předpoklady vyšetřovacího a obžalovacího systému odrážejí nejasnost pojetí vědeckého podvodu. Mnohé takzvané podvody jsou případy, kdy si vědci přivlastnili uznání za práci, již sice ve skutečnosti nevykonali, která však poukázala správným směrem a nakonec byla dokončena dalšími. Přísně vzato, jsou vinni spíše nerozlišením potenciálního a skutečného než směšováním pravdy a nepravdy. Podle dnešních měřítek se podvodu dopustili Galileo i Mendel, neboť svá data pravděpodobně zfalšovali, aby odpovídala úhlednému matematickému vzorci. Zůstávají však vědeckými vizionáři, protože na jejich "práci" úspěšně stavěli další. Samozřejmě v jejich případě nikdo nikomu nepředal peníze a nebyl ohrožen ničí život. Právě v tom je možná z hlediska vědecké etiky celý rozdíl.
www.project-syndicate.org
Steve Fuller je profesorem sociologie na Warwické univerzitě a autorem knihy The Philosophy of Science and Technology Studies. Vyučuje mimo jiné sociologii vědění, vědy a intelektuálního života.
Hwang a jeho kolegové jsou stěží osamoceni. V reakci na opětovný výskyt skandálů, jež měly v posledních letech značnou publicitu a velice negativní dopady, mnohé univerzity a některé celé národní agentury pro financování výzkumu ustavují "komise pro institucionální kontrolu", aby se vypořádaly s tím, co vešlo ve známost jako "vědecká etika".
Jsou však takové komise nezbytné? Pokud ano, v jakém duchu by měly konat svou práci?
Podvod někdy představuje plagiátorství: viník si přivlastňuje zásluhy za cizí práci. Avšak zejména ve vědeckých oborech s nejsilnějším konkurenčním tlakem na sebe podvod často bere podobu podvrhu: viník si údaje vymýšlí. Plagiátorství je hříchem poslucháren; podvrhy jsou hříchem laboratoří. Ani v jednom případě se však neobjevil standardní postup pro zajištění poctivosti výzkumu - či vědců, kteří jej provádějí.
Užitečným zjednodušením při úvaze o potenciální činnosti komisí pro etiku výzkumu je zvažovat dva modely kontroly: "vyšetřovací" a "obžalovací". Zatímco vyšetřovací model předpokládá, že podvody jsou na denním pořádku, ale často ujdou pozornosti, obžalovacímu modelu je vlastní méně paranoidní postoj, který předpokládá, že badatelé jsou nevinní, neprokáže-li se opak.
Přirozeným kontextem vyšetřovacího systému jsou obory, kde je vědecká poctivost neustále ohrožována, neboť výzkumníci jsou zapleteni s politickými či finančními zájmovými skupinami. Nejednou jsou tyto pletky nevyhnutelné, zejména v případě biomedicínského výzkumu. Tady jsou vyšetřovatelé zčásti provozní účetní, zčásti myšlenková policie. Provádějí namátkové kontroly, aby se ujistili, že rozmanitá klientela vědeckého výzkumu za své peníze dostává adekvátní protihodnotu.
Vyšetřovatelé musejí být vybaveni pravomocí odstřihnout provinilce od financí, ba možná jej i exkomunikovat tím, že vědci do budoucna zakážou praktickou či publikační činnost. Hwang například přišel o vědecké osvědčení a je mu na pět let zakázáno přijmout další veřejný post.
Věrohodnost takového systému však spoléhá na schopnost vyšetřovatelů prosazovat vědecké standardy, jež jsou naprosto nezávislé na zájmových skupinách, jak uvnitř vědecké obce, tak mimo ni. Připomeňme zlověstně nazvaný Výbor pro vědec- kou nepoctivost dánské Rady pro výzkum, který byl ustaven v roce 2002 v reakci na stížnosti vznesené proti politologu Bjo/rnu Lomborgovi, jehož kniha Skeptický ekolog chtěla doložit, že ekologové systematicky zkreslují výklady svých dat, aby tak podepřeli své politické cíle.
Výbor nejprve zjistil, že se Lomborg provinil v zásadě tímtéž omylem, který připisoval ekologům. Výbor ovšem odmítl komentovat, zda je jeho chování v daném oboru normální nebo deviantní. To Lomborgovi umožnilo proti verdiktu se úspěšně odvolat, s tvrzením, že jej výbor z politických důvodů diskriminoval, vzhledem k jeho nedávnému zvolení na místo ředitele národního institutu pro výzkum životního prostředí.
Nakonec prošel reorganizací sám Výbor pro vědeckou nepoctivost. Viděno zpětně, výbor měl zřejmě případ odmítnout, a to vzhledem k tomu, že Lomborgova kniha byla předmětem důkladného veřejného přezkumu, když o ní často psali experti v časopisech The Economist (příznivě) a v Scientific American (nepříznivě).
Lomborgův případ tedy podle všeho hovoří pro obžalovací model etického přezkumu, který předpokládá, že vědci sami adekvátně řídí své vlastní záležitosti prostřednictvím běžných postupů vzájemného hodnocení. Tady se vědecká poctivost nechápe jako povinnost vůči podílníkům - poskytovatelům dotací, firmám nebo, jako v Hwangově případě, politikům obávajícím se o národní prestiž -, nýbrž jako kolektivní zodpovědnost, která se projevuje odhalováním a korekcí chyb dřív, než způsobí podstatnější újmu.
Obžalovací systém je navržen s ohledem na relativně ojedinělé případy, kdy chyba proklouzne sítí posudků ze strany kolegů a vyústí v nějakou konkrétní škodu na zdraví či životním prostředí nebo zapříčiní narušení dalšího výzkumu, který vychází z platnosti podvodného díla. Ke vznesení obvinění musí žalobce prokázat, že vznikla určitá škoda, která se ukázala jako pochybení obviněného.
Protikladné předpoklady vyšetřovacího a obžalovacího systému odrážejí nejasnost pojetí vědeckého podvodu. Mnohé takzvané podvody jsou případy, kdy si vědci přivlastnili uznání za práci, již sice ve skutečnosti nevykonali, která však poukázala správným směrem a nakonec byla dokončena dalšími. Přísně vzato, jsou vinni spíše nerozlišením potenciálního a skutečného než směšováním pravdy a nepravdy. Podle dnešních měřítek se podvodu dopustili Galileo i Mendel, neboť svá data pravděpodobně zfalšovali, aby odpovídala úhlednému matematickému vzorci. Zůstávají však vědeckými vizionáři, protože na jejich "práci" úspěšně stavěli další. Samozřejmě v jejich případě nikdo nikomu nepředal peníze a nebyl ohrožen ničí život. Právě v tom je možná z hlediska vědecké etiky celý rozdíl.
www.project-syndicate.org
Steve Fuller je profesorem sociologie na Warwické univerzitě a autorem knihy The Philosophy of Science and Technology Studies. Vyučuje mimo jiné sociologii vědění, vědy a intelektuálního života.
Zdroj:EKONOM
Sdílet článek na sociálních sítích
