Jak zalesnit Saharu? Potřeba jsou miliony tun vody denně

Zelená Sahara může pomoci v boji s globálním oteplováním. Pilotní projekty využívající odsolenou mořskou vodu a sluneční energii už běží v Ománu a Spojených arabských emirátech.

Plány na to, jak přeměnit alespoň malou část Sahary v oázu plnou zeleně se vědci zabývají už více než sto let. Některé byly založeny na důmyslném systému artézských studní využívajících podzemní zásobníky vody, jiné počítaly se zaplavením saharských proláklin pomocí zavlažovacích kanálů vedených ze Středozemního moře. Každý z těchto plánů ale ztroskotal na technologické a finanční náročnosti a ekologické nevyzpytatelnosti daného projektu.

Biolog Leonard Ornstein z newyorské Mount Sinai School of Medecine přišel nyní s klimatology Davidem Rindem a Igorem Alejnovem z Goddardova Institutu pro vesmírná studia s nápadem na zalesnění rozsáhlých částí největší pouště světa, které by mohlo výrazným způsobem přispět k zastavení účinků globálního oteplování.

Navrhují, aby byla pomocí potrubního systému o délce několika desítek kilometrů vybaveného přečerpávacími stanicemi dopravena do předem pečlivě vybraných částí Sahary odsolená voda, která by byla přiváděna přímo ke kořenům rychle rostoucích stromů dobře snášejících horko, jako je eukalyptus. Na základě studia klimatických modelů se domnívají, že osazením rozsáhlých ploch Sahary by bylo možné ochladit poušť až o osm stupňů Celsia.

"Eukalyptus a řada dalších tropických druhů jsou odolné vůči horku, pokud mají v kořenové zóně dostatek vláhy," řekl Ornstein v rozhovoru s časopisem Science.

Podle něj jde jen o to, jak vodu ke kořenům stromů přivést tak, aby se v maximální míře zabránilo výparu. Pokud by se podařilo zalesnit větší část Sahary a australských pouští, dokázaly by tyto oblasti vstřebat stejné množství kysličníku uhličitého, jaké nyní lidstvo globálně produkuje spalováním fosilních paliv, tedy osm miliard tun, a naopak vyprodukovat až 1200 mm srážek ročně navíc.

Dva biliony USD ročně

Podobný projekt by byl ovšem velmi nákladný a úspěch by mohl zaznamenat jen v kombinaci s jinými, dnes podobně utopisticky znějícími myšlenkami.

Jedním z nich je plán "zelené Sahary" založený na využití mořské vody odsolované pomocí sluneční energie ve speciálních plastových sklenících, s jejichž pomocí by se postupně změnilo mikroklima v dané části pouště. Předložila jej loni skupina ekologů a architektů okolo britského designéra Charlieho Patona.

Zatímco Ornstein hovoří v souvislosti se svým nápadem o dvou bilionech dolarů ročně, Paton odhaduje, že na vybudování dvaceti hektarů skleníků poháněných elektrárnou o výkonu 10 MW by bylo zapotřebí 80 milionů eur.

Jeho projekt počítá s tím, že by skleníky, v nichž by se pěstovala zelenina, spotřebovávaly jen pětinu vody, jež vyprodukují výparníky poháněné elektřinou vyrobenou v malých elektrárnách využívajících koncentrovanou solární energii. V těchto zařízeních jsou sluneční paprsky soustředěny pomocí systému zrcadel na nádobu se speciální kapalinou, ta se přeměňuje v páru a pohání klasickou turbínu. Solární elektrárny dnes již běží na řadě míst v USA.

Odsolená voda dopravená na místo dálkovým potrubím a přeměněná v páru by byla vypouštěna do ovzduší a prodělávala stejný koloběh, jaký je znám v případě srážek vznikajících v přímořských oblastech. V okolí skleníků by postupně vznikaly pásy zeleně, které by samy začaly produkovat vláhu.

U solárních elektráren je v současnosti přeměňována v elektřinu pouze čtvrtina zachycené sluneční energie. V kombinaci se skleníky využívajícími mořskou vodu může být ale až polovina této energie použita na ohřev výparníků. Koncentrovaný solný roztok vzniklý ve sklenících lze na druhé straně přečerpávat do elektrárny a tam jej používat ke skladování tepla, zejména v noci.

Pilotní projekty

Patonův tým odhaduje, že elektrárna o výkonu 10 megawattů bude schopna pohánět výparníky, které během jedné hodiny zpracují čtyři sta kubíků mořské vody, což by mělo stačit na dostatečnou závlahu skleníků o rozloze dvaceti hektarů.

Pilotní projekty tohoto druhu již byly zahájeny na kanárském ostrově Tenerife, v Ománu a Sjednocených arabských emirátech. Odsolená mořská voda má rozhodně budoucnost, k zavlažení rozsáhlejších rozloh Sahary by ale bylo zapotřebí odčerpat ze Středozemního moře každodenně miliony kubíků. Jiné řešení ale zásobování vodou v oblasti Sahary zatím nemá, podzemní zásobníky totiž jako zdroj vláhy nestačí.

"Ve Španělsku používali k zalévání skleníků v uplynulých dvaceti letech vodu z artézských studní. Čerpali ale pětkrát větší množství, než do systému přitékalo, což vedlo k poklesu hladiny spodní vody a její vyšší salinitě. Dnes je půlka Španělska vyschlá," zdůrazňuje jeden ze tří hlavních autorů projektu, architekt Michael Pawlyn.

http://www.naseadresa.cz