Osamělý vlk Reinhold Messner

Ani v šestašedesáti neztratil nic ze své pověstné energie a umanutosti, se kterou znovu a znovu vysvětluje, jak se odehrála smrt jeho mladšího bratra Günthera na Nanga Parbat před čtyřiceti lety.

Mnichov už máme dávno za zády, projíždíme kolem cedule označující konec Garmisch-Partenkirchenu a kus před námi se zvedají strmé obrysy Alp. Je to půl roku, co jsem požádala Reinholda Messnera o rozhovor, a měsíc od doby, kdy od něj přišla kladná odpověď.

Špičaté vrcholy jsou schované pod sněhem, zdají se blízko a daleko zároveň. Úplně chápu, že malý Reinhold, který vyrůstal v údolí mezi nimi, měl jenom dvě možnosti: vzít je jako kulisu sedláckého života, stejně jako to dělali všichni sousedé v údolí Vilnös, nebo se vypravit vzhůru a nacházet vnitřní domov na vyšších a vyšších kopcích. "Když jsem byl malý, hory lidi nezajímaly. Alespoň u nás, ve Vilnös. Lidé o nich uvažovali jen jako zemědělci.

Do výšky kolem dvou tisíc metrů bylo hory možné využít jako pastviny, jako zdroj sena nebo dřeva z lesa. Kdo se vypravil dál, za tuhle hranici, byl podle nich hlupák. Hlupák byl pro sedláky člověk, který neměl doma na práci nic rozumného," říká světoznámý horolezec, když později sedíme u stolu v jeho starobylém domě ve vesnici Sulden.

Za domem je ohrada se stádem jaků, mohutná chlupatá zvířata se loudají čerstvě napadlým sněhem. Messner ukazuje na černého jaka, jednoho z největších ve stádě. "To je Slavoj, má ruské kořeny, ale přivezli jsme ho z jedné farmy v Česku. Tady je spokojený. Jaci potřebují v létě vysokou nadmořskou výšku, jinak se přehřívají a trpí. U nás, stejně jako v Tibetu, je na léto vyháníme na pastvu vysoko do hor a oni se na podzim sami vracejí, když cítí, že je čas," popisuje Messner, zatímco se brodí sněhem k ohradě, aby s rohatými jaky zapózoval fotografovi.

Na konopném laně

Jačí farma je jedním z mnoha současných Messnerových projektů. Budování usedlosti pro něj bylo trochu návratem do dětství. Jako malý kluk se už od šesti roků musel starat o zvířata na rodinném statku, hlavně o králíky a drůbež. "V létě jsme na farmě dělali tak šest hodin denně. Už v deseti letech jsem byl zvyklý škubat drůbež pro zákazníky, co si k nám pro ni chodili. Na zabíjení slepic jsme měli s bratry vlastní metodu. Nejdřív jsme ji praštili mohutnými krejčovskými nůžkami do spánku a pak, když byla omráčená, jsme jí prořízli obě tepny. Byla to rychlá, profesionální akce," vzpomíná dnes šestašedesátiletý horal. Teprve když byla práce hotová, mohli jít kluci lézt na blízký Geislerspitzen. Na rodičích si dokonce vymohli, aby nemuseli v neděli do kostela a místo toho se svítáním vyráželi ke skalám.

Když mě Messner provází po Ortles, jedné z poboček svého horského muzea, zastaví se u svazku konopného lana. "Právě s takovými jsme lezli v začátcích. Jestli by udrželo nějaký pád, to netuším. Prostě jsme to radši nezkoušeli," krčí rameny, když se ptám na nosnost režného provazu. Nějaké velké bezpečí podle něho ke klasickému alpinistickému stylu lezení, jaký vždycky propagoval, ani nepatří.

"Tradiční lezení, tak jak jsme ho razili my, znamená přijít pod skálu a pokusit se ji vylézt na první pokus. To je tradice stará dvě stě padesát let. Dnes je trend takový, že si lezci postupně zkoušejí různé úseky cesty a nakonec ji vylezou celou a natáčejí vše na kameru. To je nová generace, která dokáže přelézt mnohem obtížnější cesty než kdysi my. Ale někteří mladí se vrací k tomu klasickému stylu. A ten já respektuji nejvíc. Tvoří ho tři věci: musí v něm být obtížnost, kterou je třeba překonat, nebezpečí, jemuž se musíte vyhnout, a potom ohrožení, tedy to, že nemáte někde poblíž záchranu. Žádný vrtulník nebo něco takového, musíte spoléhat jenom na sebe a své partnery. Pokud je poblíž někdo, kdo by se o vás postaral, kdyby něco nevyšlo, sundal vás z té skály, pak už to ohrožení, tedy jedna celá složka, chybí. Ubývá riziko, a tím i celková obtížnost. Když budu lézt sólo na osmitisícovku, nikdo neví, kde přesně jsem, se vším se musím vyrovnat sám," říká Messner s tím , že jeho syn, se kterým občas chodí lézt, je technicky mnohem lepší, než on kdy býval, a zvládne cesty vyšší obtížnosti. Na druhou stranu mu ale, stejně jako ostatním mladým lezcům, chybí dřevní zkušenosti, které Reinhold Messner sbíral od pěti roků, kdy ho otec vzal poprvé na skálu a on se učil hlavně intuitivně.

Halucinace ze samoty

Messner působí jako selfmademan ve všech ohledech. Je to zjevně tvrdohlavý chlap, který ví, co chce a většinou i přijde na to, jak toho dosáhnout. Spoustu věcí radši dělá sám, než aby musel spoléhat na ostatní.

"Jít sám na vysokou horu je technicky jednodušší než jít ve dvou. Chce to jenom víc síly, protože všechno dělám sám. Něco jiného je jít sto dní sněhem přes Antarktidu, to jsem sám neudělal. I na horách jsem se musel učit být sám. Dělal jsem nějaké sólové výstupy v Alpách, potom jsem zkusil osmitisícovku a neuspěl jsem. Neuspěl jsem ani podruhé, protože jsem nedokázal být tak dlouho o samotě v obtížné a nebezpečné situaci. Naučil jsem se s tím zacházet postupně, krok za krokem."

Samota je nejspíš i to, co bylo motorem většiny halucinací, které Mesner míval při sólových výstupech na osmitisícovky. "Slyšel jsem hlasy, ale taky to byly obrazy. Měl jsem pocit, že když se otočím, tak tam uvidím postavu. Byla tam zjevná přítomnost někoho jiného. A taky ty hlasy. S někým jsem mluvil. Ale možná byl ten druhý jenom v mé hlavě. Tyhle halucinace měly něco společného s obrovskou potřebou mít tam někoho s sebou, někoho poblíž, abych přežil."

Messner sám říká, že kdo vydrží o samotě, vydrží i s ostatními lidmi. On sám je ale podle všeho týmový hráč jenom odsud posud. Třeba práci na svém muzeu dělí zásadně na dvě fáze. Ta první se odehrává hlavně v jeho hlavě. "Nepotřebuju a nesnesl bych nikoho, aby se podílel na koncepci, na celkové podobě těch muzeí. To je jen v mé hlavě - po ekonomické stránce, realizační i kreativní. Nesu vše na svých bedrech včetně rizika, že se to nepovede. Jakmile je muzeum hotové, předávám ho ostatním, kteří se o něj starají dál. Když je hotové, tak už mě nezajímá, naplňuje mě ten proces tvoření," popisuje způsob, jak vznikalo všech pět poboček jeho Messner Mountain Museum. Poslední, pátou, otevře v květnu na hradě Bruneck nad údolím Puster. Jeho hlavním tématem budou horské národy - nepálští Šerpové, pákistánští Hunzové nebo Walserové, kteří žijí v okolí alpského vrcholu Monte Rosa. Ve dvaceti místnostech muzea budou zmapované jejich zvyky, umění, náboženství, hudba a taky každoden ní život a způsob, jakým se národy vyrovnaly s nadmořskou výškou.

Návrat bez bratra

Jedním z momentů, které přivedly Messnera k tomu, aby věci dělal sám a po svém, byla smrt jeho bratra Günthera v létě roku 1970. Šestadvacetiletý Reinhold a o dva roky mladší Günther se tehdy vydali na svoji první himálajskou expedici. Cílem byla Rupálská stěna osmitisícovky Nanga Parbat, jedna z nejvyšších skalních stěn na světě vůbec. Bratři v té době měli za sebou řadu společných výstupů včetně zimního prvovýstupu severním pilířem strmého švýcarského Eigeru.

Na tom, jaké okolnosti vedly ke Güntherově smrti, se účastníci expedice dodnes neshodli. Jisté je, že původně měl jít k vrcholu jenom Reinhold, mladší bratr se k němu neočekávaně přidal. Spolu vystoupili na vrchol Nanga Parbat po plánované trase, tedy Rupálskou stěnou. Dolů se však pustili jinou cestou, Diamírskou stěnou. Reinhold Messner tvrdí, že to bylo kvůli bratrovu vyčerpání: Günther se odmítl vrátit stejnou cestou, prý by ji nezvládl.

Bratři přenocovali o něco níž, stále ještě v zóně smrti, ve výšce necelých osm tisíc metrů. Při dalším sestupu měl Reinhold víc sil, šel napřed a hledal cestu. Günther jej vždy po čase došel. Odpoledne se však už neobjevil. Reinhold se jej pokusil najít, ale po cestě podle svých slov natrefil jen na menší, nedávno utrženou lavinu. Sestoupil níž, pak se znovu vrátil a bratra hledal. Zbytečně. O několik dní později musel matce oznámit, že Günther už se domů nevrátí. "Bylo jasné, že máma bude trpět mnohem víc než já, ztratila dítě. To je víc, než když někdo ztratí sourozence. A navíc, já jsem tam byl, věděl jsem, jak se to stalo, mohl jsem se s ním nějak vnitřně rozloučit. máma ne. Trpěla mnohem víc," říká Messner čtyřicet let po neštěstí, při kterém ztratil svého nejstaršího horolezeckého parťáka.

Vedoucí expedice na Nanga Parbat Karl Maria Herlikofer a jeden další člen výpravy jej po návratu do Evropy opakovaně obvinili, že sestup Diamírskou stěnou měl naplánovaný od začátku a že obětoval bratra svojí ambici být prvním člověkem, který na Nanga Parbat jinou cestou vystoupí a jinou z něj sestoupí. Jediný, kdo opravdu ví, jak se vše odehrálo, je sám Messner. Jeho verzi dává za pravdu šest roků starý nález těla na místě, kde tvrdil, že bratr zmizel. Genetická analýza prokázala, že je s největší pravděpodobností Güntherovo, diskuse o tom, co se v červnu 1970 skutečně stalo, ale nepřestávají. Naopak, nález těla je znovu rozdmýchal.

Černo-bílý svět

Když přijde řeč na jeho bývalé spolulezce a spoluúčastníky expedic, už tak výrazné vrásky na Messnerově čele se ještě prohloubí: "Nikdy ve svém životě, a to jsem udělal přes sto expedic, jsem se spolulezci neměl problém během nich. Po jejich skončení ano. Nejlepší je vzít to na sebe, vše zorganizovat sám a být sám odpovědný za všechno." Sám přiznává, že s většinou svých lezeckých souputníků se dnes nijak blízce nepřátelí, s některými vede zákopovou válku přes média. To se týká hlavně účastníků nangaparbatské expedice.

Je zjevné, že Messner má dodnes silnou potřebu vysvětlit, co se tehdy stalo. Což je koneckonců pochopitelné, vezmeme-li v úvahu, že jde o jeho bratra a pověst. S tím, jak se zvětšuje časový odstup od události, začíná ale jeho pohled být čím dál víc černo-bílý, stejně jako postavy příběhu, který Reinhold Messner vypráví. Kdo nesouhlasí s jeho verzí, je padouch, zejména pak Herlikofer. Stejně jednoznačně je podaná i zfilmovaná verze příběhu, loňský snímek režiséra Josepha Vilsmaiera, Nanga Parbat.

Umanutě jednoznačný a naprosto protikladný výklad ale podávají i Messnerovi bývalí kolegové. Smrt Günthera Messnera zůstává dodneška jedním z nejdiskutovanějších témat moderní horolezecké historie a všichni účastníci nangaparbatské expedice na tom mají svůj podíl.

Mluvit s Reinholdem Messnerem a nedotknout se téhle smutné události je i proto skoro nemožné. Když se zeptáte na nejobtížnější výstup, bez váhání uvádí ten z roku 1970. Říká, že tak blízko smrti už nikdy potom nebyl a ani tak dlouho v natolik extrémních podmínkách.

"K lezení na téhle úrovni vždycky patří i rodina, každý, kdo se takhle vydá, musí vědět, že může způsobit bolest lidem kolem sebe. Kdo jde vylézt na vysokou horu, musí vědět, že risk je padesát na padesát. Já před každým svým dobrodružstvím dělám závěť," říká Messner. Když vidím klidné modré oči, které na mě upírá přes stůl, v hlavě mi naskočí Herzogův dokument The Dark Glow of the Mountains. Režisér se snaží z Messnera vypáčit, jak vlastně svojí mámě řekl, že už Günthera nikdy neuvidí. Tehdy čtyřicetiletý Reinhold začne vzlykat a pak se rozbrečí naplno. Režisér jenom nechává kameru běžet. Připomínám Messnerovi tuhle sekvenci.

"Myslím, že mě do téhle situace chtěl dostat od začátku. Zkusil to několikrát a nakonec se mu to povedlo," hodnotí horolezec pragmaticky čtvrt století starý dokument. Pocit, že se na jeho jméně a pověsti někdo snaží přiživit, vyplývá z Messnerova vyprávění častěji. Je zjevné, že je velmi osamělým mužem, který málokomu věří a málokoho si pustí blíž. Ať hovoří o lezení nebo o tom, jak mu samospráva házela klacky pod nohy při budování muzeí, vnímá sám sebe jako osamělého vlka, který bojuje za svoji pravdu.

Muset dělat chyby

Smrt bratra Günthera považuje Reinhold Messner za svoje největší selhání v horách. Kromě tohoto jediného říká o všech ostatních, že je rád, že je zažil. "Neúspěchy jsou v horách zásadní, nemůže se dařit pořád. Ne všechno zvládnete napoprvé. Jenom na osmitisícovkách jsem neuspěl třináctkrát. Dobrý horal se pozná nejen podle toho, že umí vítězit, ale taky, že se umí v pravou chvíli otočit na zpáteční cestu, i když ještě nebyl na vrcholu. K horám je třeba přistupovat nejenom se spoustou odvahy a tréninku, ale taky znalostí a obezřetnosti," myslí si muž, který se vracel po neúspěšném pokusu o výstup třeba z Dhaulagirí, Lho-tse, Čo Oju nebo Makalu.

Chtěl by po životě, kdy se pořád vracel k vrcholkům, v horách i umřít? Skoro vyprskne smíchy: "V horách ne. Celý život se snažím v horách přežít". Nad způsobem smrti Messner nepřemýšlí, ale ví, že chce být pohřben na kopci. Prach z jeho těla by měl prý být rozprášen u hradu Juval, kde je jedno z jeho muzeí. Na pahorku u úpatí hradu je čhorten, buddhistická stavba z kamení, do jakých se vkládaly relikvie svatých a do jakých se v časech před Buddhou ukládal prach mrtvých.

Buddhistická a zejména tibetská religiozita je jedním z témat, která Messnera dlouhodobě zajímají, právě na Juvalu je vystavena velká část jeho sbírky tvořené tibetskými artefakty. "Několikrát jsem se setkal s dalajlamou a on ví, že pokud Tibet dostane náboženskou a kulturní autonomii, všechno, co jsem získal, do jeho země vrátím. Patří k tamní kultuře, jakkoliv je tato v současnosti v ohrožení," říká Messner s tím, že vzhledem k pravidelným cestám do Tibetu mohl Jeho Svátosti podávat zprávy o tom, jak se jeho země mění.

V současnosti je Messner v otázce tibetské autonomie překvapivě optimistický. "Bohatí Číňané začali ve velkém sbírat tibetské umění. Dříve se prodávalo do Evropy nebo do Spojených států, dnes vše, co nebylo zničeno, kupují Číňané. Rozumím tomu tak, že někteří vlivní Číňané začínají mít respekt k tibetské kultuře. A to může být začátkem pozitivní změny. Snad je tedy malá šance, že za dvacet či třicet let začnou tito lidé tlačit na svou vládu a lobbovat ve prospěch Tibetu, aby měl takovou autonomii, jako máme třeba tady, v Jižních Tyrolech."

Klaus je na špatné cestě

Messner se Tibetem zabýval i během svého angažmá v Evropském parlamentu, kam byl jako poslanec zvolen v roce 1999 na kandidátce Zelených. Byl viceprezidentem tamní Skupiny pro Tibet. Na tehdejší pokusy o sjednání dialogu mezi Čínou a dalajlamou moc rád nevzpomíná, Číňané prý byli velmi striktní a jakýkoliv dialog odmítali.

Politika obecně není prostředí, ve kterém by se Messner cítil příliš dobře. "Politika, to je úplný opak horolezectví. V Evropském parlamentu se každý den učíte dělat kompromisy. Jinak by to nebyla demokracie. Demokracie je umění, jak se dostat dál tím, že lidi přesvědčíte o svém názoru, o tom, že takhle by něco mohlo fungovat lépe, a na konci je to vždycky kompromis. Nikdy neprosadíte svoji myšlenku proti všem ostatním sedmi stům poslanců. Když vystupujete na osmitisícovku, tak je rozhodování naopak jenom a jenom na vás. Jde jen pár lidí a rozhodujeme, jaké jsou mantinely, sami je nastavujeme. Kam půjdeme, jak půjdeme. Zda dopředu, zda zpět. Máme veškerou zodpovědnost. Jsou to dva zcela odlišné světy, pokud jde o princip fungování," srovnává Messner horolezectví a pět let, která strávil jako europoslanec.

Na politice na druhou stranu oceňuje možnost využít svůj hlas, zapojit se do diskuse a prosazovat svoje ideály. V jeho případě jde především o ekologický přístup ke krajině a evropské a prounijní myšlení. V obou ohledech je protikladem Václava Klause. "Jeho cesta není dobrá. Ale já v českém parlamentu nemám ani jeden hlas, takže na něj, bohužel, nemám žádný vliv," zakření se, když se zeptám na českého prezidenta, který je Messnerovým vrstevníkem. Z českých politiků si vzpomene ještě na Pavla Béma. "Prý neobhájil primátorské křeslo. Je z něj poslanec? Takže zůstává v politice. To se stává. Prý taky lezl po horách," uzavírá krátký exkurz do české politiky, ale za chvíli už se do Česka v debatě zase vracíme: to, když se řeč stočí zpátky k jakům. Chvíli rozebíráme situaci českých a slovenských zemědělců, Messner má o obou zemích slušný přehled, a to nejen pokud jde o politiku. Sám je zastáncem zemědělství kombinovaného s turistikou, jaké uvádí do praxe on i řada jeho sousedů v Jižním Tyrolsku. Jeho hospodářství v Suldenu je soběstačné díky restauraci specializované na speciality z jačího masa.

I když na farmu jezdí rád, teď ji pronajal lidem, s nimiž má jednoduchou dohodu: až pronájem skončí, vrátí mu stejné množství jaků, jako bylo na začátku. Farmaření teď není pro Messnera aktuálním tématem. Dotahuje svoje páté muzeum a hlavně přemýšlí, co má přijít po něm. Podle všeho už je rozhodnutý. "Až muzea dokončím, chtěl bych produkovat filmy. Ne nějaká kašírovaná rádobydobrodružství. Chci vyprávět příběhy. To vlastně dělám už ve svých muzeích. Filmy budou nový způsob," loučí se Messner a odchází do svého domu opravit vodu. Letos byly tuhé mrazy už v prosinci, potrubí to špatně snáší.

Reinhold Messner v datech

1970

Günther a Reinhold Messnerovi se vydávají na svoji první himálajskou expedici. Rupálskou stěnou společně vystoupí k vrcholu, Günther se ztrácí při sestupu a umírá.

1978

Mount Everest je poprvé zdolán bez kyslíku, což je výkon, který lékaři považovali za nemožný pro lidské tělo. O dva roky později Everest zdolává jako první sólově alpským stylem.

1986

Messner vystoupal na Makalu a Lhotse, dvě poslední osmitisícovky, které mu zbývaly, aby se stal prvním člověkem na světě, který stanul na vrcholu všech čtrnácti osmitisícových hor.

1990

Přechází spolu s Arvedem Fuchsem Antarktidu přes jižní pól. Bez psů a techniky zdolávají vzdálenost 2800 km. O tři roky později s bratrem Hubertem diagonálně přechází Grónsko.

2011

V květnu otevře pátou a poslední pobočku svého Messner Mountain Museum. Expozice na hradě Bruneck bude věnována horským národům.

Reinhold Messner
(* 17. 9. 1944)

Jihotyrolského horolezce z údolí Vilnös na skály poprvé vzal otec, to bylo Reinholdovi pět let. Během následujících dvaceti let vylezl spolu s bratrem Güntherem desítky skalních i ledovcových cest. S Güntherem se v roce 1970 vydal na svou první himálajskou expedici, při sestupu z osmitisícového Nanga Parbat jeho mladší bratr zahynul. Během roku 1986 vystoupil Reinhold Messner na vrchol Makalu a Lhotse a stal se tak prvním člověkem, který zdolal všech čtrnáct osmitisícovek. V následujících letech přešel Grónsko, Antarktidu či poušť Gobi. Messner se stal inspirací pro několik generací horolezců včetně těch českých. Dnes se věnuje budování poslední pobočky svého horského Messner Mountain Museum, vlastní jačí farmu a chystá se produkovat vlastní filmy.

Mezi řádky
Společnou vášní Reinholda Messnera a redaktorky Víkendu Petry Pospěchové jsou jaci. Oba se s velebnými rohatými zvířaty potkali v Himálajích, oba pili slaný čaj s jačím máslem a obdivovali intuici, s jakou se jaci po velehorách pohybují.

Když společně stáli u ohrady s Messnerovým jačím stádem, zeptala se Petra, jestli mají jednotlivá zvířata jména. "Tohle je Tom," ukázal horolezec na statného bílého samce. "A ti ostatní, to je prostě guláš." A pak se ukázalo, že guláš bude časem i z Toma. Na pozici alfa samce ho v Messnerově stádě nahradí černý Slavoj přivezený z Česka.

AUTOR: Petra Pospěchová